Bazilika má úžasný duchovní náboj

Třebíč - Střídání farářů je věc, která by zdánlivě měla zajímat pouze věřící. Ti s ním přece přicházejí do nejužšího styku. Navštěvují bohoslužby, nechávají se připravovat k manželství, křtít své děti. Prostě je provází celým životem až k tomu vyprovození poslednímu. Kněz udává rytmus a tón života celé farnosti a její život se prolíná s tím světským, ať chceme nebo ne. Zvláště pak, když se jedná o kostel, jakým je bazilika sv. Prokopa, památka zapsaná na seznam kulturních památek UNESCO.

Jakub Holík se narodil v roce 1971 v Brně. Vystudoval gymnázium a potom teologii. Z toho jeden rok v Litoměřicích a pět let v Římě. Po absolvování základní vojenské služby byl vysvěcen na kněze a dva roky sloužil jako kaplan ve farnostech na Tišnovsku. Dalších šest let pak byl kaplanem vojenským. Většinu času pracoval na vojenských školách, ale také šest měsíců na misi v Bosně. Posledních pět let sloužil v několika farnostech zde na Vysočině, v Jimramově a jeho okolí. Dvacátého září nastoupil jako farář v třebíčské bazilice sv. Prokopa.

Navštívili jsme proto otce Jakuba Holíka a požádali ho o pár slov.

Co to obnáší být vojenským kaplanem? Není to proti sobě, víra a armáda?

Vojenský kaplan je tam pro vojáky, kterým má poskytovat útěchu a svým nadhledem jim být oporou v těžkých situacích. My nemáme jednotky v boji, ale v mírových sborech, kde vytvářejí jakousi hráz mezi znesvářenými stranami a dohlížejí nad dodržováním dohod. I tak jsou však vojáci vystaveni nejen pocitu odloučení, ale i působení zla, které je někdy velice kruté. Službě kaplana se říká také služba přítomnosti. Tím, že vojáky doprovází i na patrolách a je s nimi někdy třeba i pod palbou, vytvářejí se mezi nimi velmi pevná a osobní pouta. Služba kaplana je vázána mlčenlivostí, to znamená, že nikdo, ani velitel, nemůže chtít nějaké informace. Pochopitelně tam není od toho, aby bojoval. Kaplan ani nevlastní zbraň.

A kdybyste byli napadeni?

Já mám vojenský výcvik a hodnost kapitána. Do boje však kaplani nejezdí. Když ale nastane situace, kdy je třeba se bránit a nejen sebe, ale i jednotku, může i kaplan zbraň použít. A není to hřích. Je to velmi složitý a citlivý problém.

Co zajímavého se vám na misi podařilo?

Velice zajímavé a oboustranně prospěšné byly kontakty náboženských skupin, které se mi podařilo zprostředkovat. Navštívili jsme mešitu při bohoslužbách, byli jsme v pravoslavném klášteře i chorvatských katolických kostelích. Šlo o to, abychom se více poznali a nestáli proti sobě na opačných stranách barikády.

Skutečně zajímavá zkušenost byly Vánoce, které jsme tam strávili. Ani ne tak provedením, ale spíše atmosférou, kterou v sobě vánoční svátky vždy nesou. Trávit je odloučen od rodiny je vždy těžké, zvláště pak na vojenské misi. Takže jsme si udělali štědrovečerní večeři, rozlili trošičku mešního vína (na misích se nesmí pít) a uspořádali půlnoční?

Jak je na tom naše armáda s vírou v Boha? Jaké procento vojáků je věřících?

Myslím, že se dá s klidem říct, že armáda je obrazem naší společnosti. Lidí nábožensky aktivních je i v armádě 2 až 5 procent. Takových 10 až 20 procent je těch, které to vůbec nezajímá, v Boha nevěří a ani o tom nepřemýšlejí. A klidně řeknou, kaplane, ty si na něco hraješ a kdyby tady místo tebe byl nějaký střelec, tak by to bylo lepší. A pak je veliká skupina, která sice prohlásí, že nejsou takoví fanatici, aby chodili každou neděli do kostela, ale o duchovní hodnoty se zajímají, ptají se, řeší otázky svědomí, nebo prostě jen problémy doma, v rodině nebo jen obecně mezi lidmi. Ti jsou rádi, že tam kaplan je, a přicházejí se poradit.

Podařilo se vám takříkajíc obrátit někoho na víru?

Kaplan není vysílán k armádě proto, aby tam obracel lidi na víru a získával duše, ale proto, aby jim byl oporou. Přesto, tím že kaplan s vojáky je, působí na ně, hovoří s nimi o světě, se to stát může. V misi v Bosně se mi to nestalo, ale při mém působení ve Vyškově a Moravské Třebové jsem na závěr připravoval na křest a posléze křtil vojáka.

Jak se lišila vaše práce kaplana v Bosně a zde v republice?

To je něco docela jiného. Já jsem působil především na školách, kde jsem měl vstupy do výuky českého jazyka, dějepisu a společenských věd. Měl jsem přednášky o náboženství, religionistice, etice, sektách? Z praxe jsem jim vyprávěl o situace v misích, což je pro ty, které to čeká, vždy velmi důležité. Na starosti jsem měl i víkendový program pro studenty a podobně.

Nyní sloužíte v třebíčské bazilice sv. Prokopa. Ta je národní kulturní památkou a ještě k tomu je zapsána na seznamu památek UNESCO. Liší se to nějak od služby v „obyčejném“ kostele?

Především v množství papírů, které kolem toho jsou, protože se vše musí řešit s památkovým ústavem. Pro mě to základní je ale duch tohoto místa, této stavby. Je to místo, které na mě působí svými velmi hlubokými duchovními kořeny, místo, řekl bych, promodlené generacemi benediktinů, kteří tu žili a z tohoto místa jako by proměňovali viditelně i méně viditelně své okolí. Je to takové dotýkání se toho, jak může víra trvale proměňovat prostor života.

Občas, když je zavřeno informační centrum, a objeví se tu nějaká skupinka turistů, dělám průvodce. Celkem shodně mi tito lidé sdělují, že na ně toto bazilika velmi silně působí. Nedokáží to někdy ani popsat, ale je to, jako by i ty kameny, z kterých je kostel postaven, k nim mluvily.

Těší mě i ti, kteří třeba během bohoslužby přijdou a na chvíli si stoupnou vzadu, ztiší se a poslouchají.

Jste tu nový kněz a pokračujete v práci svého předchůdce, otce Františka. V čem budete pokračovat, co bude jiné, nové?

Na otci Františku obdivuji jeho hezký vztah, který tu vybudoval mezi farníky. Vytvořil tu opravdovou rodinu, která k sobě patří. Bylo vidět, že jsou to lidé, které zná dlouho, které třeba připravoval ke svatbě, potom jejich děti ke křtu? Nevadily mu děti na mši, které tam pištěly, plakaly, to jsem obdivoval. V tom základním bych chtěl pokračovat.

Byl bych rád, kdyby se farníci více podíleli na životě farnosti. Proto bychom tu chtěli vytvořit farní radu. To znamená, že by se zvolili zástupci a ti by se dohromady radili a hledali, co pro baziliku a okolí bude správné a prospěšné. A nemyslím tím jen opravy, ale i různé aktivity pro mladé rodiny a další skupiny, aby se toto místo stalo opravdových duchovním a kulturním centrem širokého okolí.

Dále bych chtěl, aby se koordinovaly podobné akce v rámci Třebíče. Abychom tu neorganizovali něco, co by třeba zároveň běželo někde jinde a nebyli jsme svět sám pro sebe.

Kontaktoval jsem se již s faráři ostatních farností, s farářem evangelickým i pravoslavným.

Dále pak na úrovni farnost a město Třebíč. Zlepšit koordinovanost a informovanost o bazilice jako takové. Zdá se mi, že o bazilice sv. Prokopa se moc neví. Budu se snažit, aby bazilika stoupala. A ne jen jako místo významné historicky, ale i místo duchovní, místo duchovních kořenů řekněme této části Moravy. Protože tady na Západní Moravě je to jedinečné místo.

Částečně jste mi již odpověděl na další otázku. Areál zámku a baziliky ožívá. Jsou tu budovány různé zajímavosti, jako bylinková zahrádka, bludiště, uvažuje se o vinici, nebo prostoru ledárny? To má na svědomí Fond Třebíč. Jednal jste již s někým o těchto aktivitách?

Já zatím nevím, kdo Fond Třebíč zastupuje, ale s lidmi na městském úřadu, kteří mají rozvoj města na starosti, jsem již jednal. Ale platí to, co jsem říkal před tím. Bazilika a její okolí by měla ožít a stoupat v povědomí lidí. A to s tím, co jste říkal souvisí. Jednou z možností, o které uvažuji, je, uspořádat v boční bazilice výstavu fotografií ze současného života benediktinů. Aby bylo lidem jasné, že to není jenom historie, ale živá víra. Takže to je jeden z mých malých nápadů.

Na jaře sem zveme převora břevnovského kláštera Prokopa Petra Siostrzonka, kterého lidé znají především z televize, pravděpodobně sem v adventu přijede opat z rakouského benediktinského kláštera Göttweig.

Námětů je mnoho a já věřím, že se nám podaří toto překrásné duchovní místo dále rozvíjet a pozvedávat.