Bubník vzpomínal na třebíčské hokejové kamarády

Třebíč - Zajímavým způsobem přiblížil svým žákům nejnovější dějiny učitel ZŠ Benešova v Třebíči Pavel Mikoláš. Zorganizoval pro ně besedu s legendou českého hokeje Augustinem Bubníkem, který v Divadélku pod schody vyprávěl o krásné době, kdy patřil k hokejovým mistrům světa, i méně krásné, kdy komunisté skoro celé mužstvo světových šampionů za odměnu pozavírali. Bubník zavzpomínal i na své třebíčské spoluhráče a po besedě navštívil i radnici, kde se setkal se starostou Třebíče Pavlem Heřmanem, místostarostou pro sport Pavlem Svobodou a ředitelem Horácké Slavie Karlem Čapkem.

Začátek a konec pohádkového příběhu

Pro mladší generace málo známý příběh začínal pohádkově. Na prvním poválečném mistrovství světa v roce 1947 Čechoslováci zvítězili a stali se poprvé světovými šampióny. Ještě ne devatenáctiletý Bubník byl tehdy náhradníkem. O rok později na olympiádě ve Svatém Mořici už byl oporou celku, který ztratil jediný bod bezbrankovou remízou s Kanadou a získal stříbrné medaile. Poté byl tým oslaben prvními odchody hráčů ze země, v níž začali vládnout komunisti, a hlavně leteckým neštěstím, při němž zahynulo šest jeho členů. Přesto dokázal v roce 1949 titul mistrů světa vybojovat znovu.

Pohádkový příběh národních hrdinů skončil v den, kdy měli nastupovat k prvnímu utkání MS v roce 1950. Komunisté nejprve mistry světa pod lživou záminkou na šampionát nepustili, vzápětí ze směšných důvodů pozatýkali a v zinscenovaném procesu odsoudili za „velezradu a špionáž“ k dlouholetým trestům.

Pro dnešní mladou generaci nepředstavitelné (asi jako kdyby dnes někdo zavřel Jágra, Haška a Patrika Eliáše), tehdy jen jeden z mnoha politických procesů. Přece jen s jednou výjimkou: o odsouzení a věznění hokejistů se nikde nepsalo, protože komunisté měli strach z reakce fanoušků, a tak se dvojnásobní šampióni pros-tě ztratili ze světa.

Jak se vrátitzpátky do hry

Tyto informace žáci ze ZŠ Benešova znali, neboť před besedou viděli dokumentární film Postavení mimo hru, který škola získala prostřednictvím společnosti Člověk v tísni a její akce Jeden svět na školách. Když pak před nimi stál Augustin Bubník jako živý aktér promítaného filmu, přesvědčili se sami, že pět let komunistického kriminálu včetně fárání v uranových dolech jejich hosta (nedávno slavícího dvaaosmdesáté narozeniny) nezlomilo.

V besedě rychle přešel k tomu, co dělal, když se z lágru vrátil. Součástí trestu pro všechny hráče byl zákaz nejen reprezentace (kolik titulů mistrů světa mohla tato odepsaná generace ještě získat?), ale také angažmá v I. lize. Hvězdy československého hokeje tedy hrály v nižších soutěžích, později se z některých stali trenéři.

Bubníka, jehož komunisté vedli jako „nespolehlivého“, nakonec poslali trénovat do Finska. Odtud si vyžádali českého trenéra a Gustav Bubník jediný ovládal tři cizí řeči. S finskou reprezentací dosáhl v roce 1967 historického úspěchu, když Finové, tehdy outsideři, poprvé porazili Československo.

Dnes Augustin Bubník uplatňuje své ? někdy těžce nabyté ? životní zkušenosti jako průvodce v hokejové síni slávy. Nepochybně tak činí se stejným nadhledem, humorem a záviděníhodným temperamentem, s nimiž vedl i besedu s třebíčskými žáky.

Vzpomínkyna třebíčské kamarády

Mezi množstvím škol z celé republiky, které o jeho svědectví žádají, měla třebíčská jistou výhodu. Augustin Bubník má totiž stále v paměti své třebíčské spoluhráče z poválečné reprezentace. Copak Vladimíra Bouzka, toho zná v Třebíči každý. Bubník si dodnes pamatuje, že mu říkali Lupínek, že spolu hrávali v útoku (třetí byl Vladimír Kobranov), že Bouzek skvěle odehrál olympiádu ve Svatém Mořici a že se zranil při MS ve Stockholmu v roce 1949.

Méně známé je jméno dalšího z třebíčských mistrů světa. Byl jím Bubníkův starší kamarád Miroslav Sláma, mistr světa z roku 1947 a stříbrný olympionik z roku 1948. Slámovo zapomnění (vyjma generace, která ho zažila jako hráče DSK Třebíč a později 1. ČLTK Praha) je vysvětlitelné tím, že se ze Svatého Mořice do komunistického Československa nevrátil, hrál a trénoval ve svobodném světě, aby se nakonec stal knihovníkem v daleké Kalifornii, kde před dvěma lety jako jednadevadesátiletý zemřel. Bubník právě letos převzal od jeho příbuzných pro síň slávy Slámovou „hokejovou pozůstalost“ včetně prvního odznaku třebíčského DSK. Dodnes lituje, že mu jako zkušenější kamarád před odchodem do exilu nevysvětlil, co komunismus znamená.

Bubník vzpomenul i další reprezentanty pocházející z Třebíče ? Vidláka a Ošmeru, více se však rozpovídal o svém oblíbenci z mladší generace Oldřichu Válkovi, dalším třebíčském mistru světa, tentokrát z roku 1985.

Překvapení na radnici

Že má po besedě odjet na radnici, Augustin Bubník věděl. Že se tam dřív než s představiteli města setká s dalším ze svých třebíčských kamarádů, vědět nemohl. Bylo to totiž překvapení. Ovšem když se ve vestibulu zjevil ředitel Horácké Slavie Karel Čapek, zažertoval Bubník pohotově: „Odkdy děláš na radnici? Nejseš ty ten starosta?“

Skutečný starosta Pavel Heřman se i s místostarostou Pavlem Svobodou dostavil vzápětí. Augustinu Bubníkovi přinesli publikaci Rudolfa Fišera o třebíčských památkách UNESCO s Heřmanovými fotografiemi a sadu skleniček s městským znakem. Při jejich předání vyšlo najevo, co pije hokejový veterán nejraději, při dalším povídání se řeč stočila i na Bubníkovo vítězství nad Československem z finské střídačky v roce 1967. „Brečeli jsme tenkrát u televize,“ pamatuje si to dodnes místostarosta Pavel Svoboda.

Na třebíčské radnici však byla nálada výborná. Pražský host se loučil s tím, že až přijede zase, máme mu připravit peciválky, které jedl v jídelně ZŠ Benešova poprvé v životě, a Karel Čapek to, co rád pije. Když ho organizátor celé akce Pavel Mikoláš odvážel na vlak, říkali si účastníci, jakou ti chlapi, kterým dal život tolik zabrat (stejně skvělý byl loni při podobné besedě na Benešce spisovatel a politický vězeň Jiří Stránský), mají pořád páru?