Čas radostného očekávání můžete prožívat po celý rok

Třebíč - Církev adventistů sedmého dne patří v Třebíči možná mezi ty menší počtem věřících, kteří se k ní hlásí, rozhodně však o sobě dává vědět. Po celý rok je Adventní dům na Jungmannově ulici otevřen nejen věřícím. Kdo by neznal programy klubu zdraví, kdo by nezaznamenal, že se v městské knihovně připravují přednášky kazatele adventistů ThB. Jana Majera o Bibli a jejím poselství dnešku. Ten kromě přednášek vede nejrůznější výtvarné kursy, organizuje život této křesťanské komunity. Rozhodně to není člověk, který by složil ruce v klín a čekal, co se bude dít. Je mu osmadvacet let, pochází z Valašska. V adventní době jsme se tedy za ním vypravili, aby nám řekl něco o tom, odkud je a jaký vítr ho zavál sem na Vysočinu.

Narodil jsem se ve Valašském Meziříčí a do deseti let jsem bydlel v Zubří. Tam jsem strávil v podstatě své dětství, na to strašně rád vzpomínám.

Když mi bylo deset let, táta naší rodině oznámil, že by rád šel dělat kazatele. Všichni jsme z toho byli celkem překvapení. Věděli jsme sice, že se rozhodl dálkově studovat teologii, ale že by to vzal až tak? No nic. Na základě toho, že učinil tohle rozhodnutí a mamka s tím souhlasila, jsme se přestěhovali do Holešova. Tam jsme bydleli dva roky. No a potom se ukázalo, že mají pravdu lidé, co říkali, že to ti kazatelé mají jako vojáci, že se celkem často stěhují. Po třech letech jsme se z Holešova přestěhovali do Vyškova. Tam jsme bydleli osm let. Pak jsme se přestěhovali do Břeclavi, tam bydleli osm let už jenom rodiče. Já jsem se mezitím rozhodl, že půjdu studovat uměleckou průmyslovku do Uherského Hradiště, protože malování bylo asi do mých 12, 13 let mým velkým koníčkem. Já jsem typ člověka, který by rád dělal, co ho baví, a ne to, co musí dělat. Studium mě bavilo a přemýšlel jsem o tom, že půjdu studovat na akademii výtvarného umění restaurátorství. A asi tady někde přišel zlomový okamžik, protože já jsem celou dobu, skoro do devatenácti let, koktal. No a když jsem se rozhodoval, jestli půjdu na to restaurátorství, nebo půjdu studovat malbu, v té době jsem přestal koktat. No a navíc kromě toho, že jsem přestal koktat, jsem získal vyjadřovací schopnosti, které jsem vlastně neměl jak získat, protože jsem skoro nemluvil. Bral jsem to jako zázrak, beru to tak do dnešní doby, a to mě v podstatě nasměrovalo k tomu, že jsem se rozhodl studovat teologii na Sázavě.

Během studia teologie jsem přemýšlel, jestli se skutečně na tu kazatelskou práci dám, nebo ne, jestli na to budu mít schopnosti, trpělivost. No a asi nejvíce jsem řešil to, jestli budu umět mít rád lidi takové, jací jsou. Protože pokud nemáte rád lidi, tak jim nemůžete sloužit, a aby měla kazatelská služba smysl, musíte lidi mít rád. Ve třetím ročníku jsem v tomhle směru prožíval obrovský boj, protože jsem se dostal do Anglie a tam jsem měl možnost si solidním způsobem vydělávat tím, že jsem maloval na zakázku portréty. No a když jsem měl v ruce ty libry, zvažoval jsem, jestli se nebudu živit spíše tímhle.

Bylo. Když jsem se vrátil z Anglie, prožil jsem další zlomový okamžik. Bylo to večer, potkal jsem, spíš jsem málem vrazil do člověka. A při rozhovoru s ním jsem pocítil, že pokud budu ochotný, můžu být přínosem pro lidi. Protože kromě toho, nebo možná i kvůli tomu, že jsem měl dar malovat, měl jsem i dar vcítit se do druhého člověka, pokusit se nějakým způsobem vnímat jeho vnitřní stav, který prožívá. Takže jsem po studiu teologie šel dělat kazatele.

První místo, kde jsem bydlel, to jsou čtyři roky zpátky, byly Hrušovany nad Jevišovkou. Měl jsem na starosti i Znojmo. Sbor v Hrušovanech měl asi 26 lidí, ve Znojmě jich bylo asi 130. No a z těch 130 přibližně 45 bylo mladých lidí, no a já jsem většinu svého času trávil tím, že jsem se věnoval těm mladým lidem. Pokud chcete člověku něco říct, tak s ním musíte ten čas prožít, jinak nevíte, nad čím přemýšlí, co ho trápí. No a v tom Znojmě jsem měl takový pocit, nevím, jestli to tak prožívají duchovní všech církví, nebo to byl jenom můj pocit, že církev, možná že je to dáno historicky, dobou komunismu, se tak nějak uzavřela do sebe. Že žije víceméně sama pro sebe, že způsob, jakým se prezentuje, je takový jakoby hodně uzavřený a rezervovaný, že se jakoby té společnosti poněkud straní. A připadalo mi, že to není úplně dobře. A tak jsem se rozhodl, že zkusím udělat nějaké přednášky, ale tak, aby to zajímalo veřejnost.

Připravoval jsem přednášky s takovými tématy, jako jak se zbavit závislosti na televizi, na pornografii, na kouření, na pití. Spíše jsem mluvil o principech, proč je člověk závislý. Že závislost je jenom důsledkem nějakého vnitřního stavu člověka. Mluvil jsem samozřejmě i o různých sektách, duchovních nebezpečích, která člověka můžou potkat. Potom jsem měl sérii přednášek o umění komunikace, jak působit na lidi, jak jednat s lidmi. A na to přišli i lidé, kteří nebyli z církevního prostředí. Takže se ten náš sbor, nebo ta církev více otevírá světu a je užitečná.Jak se vám daří dostat se do povědomí lidí mimo vaši církev tady v Třebíči?

Poté, co jsem takhle strávil ve Znojmě, v Hrušovanech tři roky, jsem byl přestěhován do Třebíče. Bydlím tady rok. Třebíčsko nebo Třebíč ještě nějak moc o mé osobě neví. To proto, že se jednak nějakým způsobem sžívám tady s tím krajem. Poznávám lidi, se kterými bych eventuelně pracoval, znám se s paní z knihovny, tam jsme se domluvili, že bychom měli odvykovku kouření po Novém roce od prvního do pátého. Mám zpracovaný úspěšný program, který je postaven na tom, že v podstatě neřeší problematiku kouření, ale řeší to, proč člověk kouří. Takže se pokouším spolupracovat s knihovnou. Také jsme se domluvili, že bych tam měl sérii přednášek právě o komunikaci, protože to zase lidi zajímá.Co si pod tím máme představit?

Když jsem učil na základní škole kreslení, tak jsem zjistil, že ze dvaceti dětí nejvíc tak sedm žije v úplné rodině. Jinak prostě všichni ti rodiče byli rozvedení, dvě maminky, dva tatínci. Děcka nevěděla, čí jsou. Člověk viděl, jak mají nízké vědomí vlastní hodnoty, že mají problém s nepodmínečnou láskou. No a to je v podstatě ten důvod, proč dělám kazatele, proč se snažím dělat nějakou tu přednáškovou činnost, proč se snažím být služebníkem těch lidí, protože každý člověk vnitřně potřebuje cítit pocit bezpečí a vědomí vlastní hodnoty a snaží se to v životě najít. Je jedno, kolik mu je let, jestli mu je 70 nebo jestli mu je 15. Tohleto potřebuje cítit a dokud tohleto necítí, tak nemá pocit, že skutečně žije. No a pokud člověk hledá vědomí vlastní hodnoty a pocit bezpečnosti v pomíjivých věcech, já nevím, v kariéře, ve vztazích, v bohatství, na chvíli ho možná najde. Jenomže pak se něco stane a člověk zjistí, že to, na čem si zakládal, to v čem viděl pocit bezpečí a vědomí vlastní hodoty, že to je vlastně pryč. Manželka odejde, dítěti se něco stane, přijde o zaměstnání a všechno se to sesype jako hromádka karet.

Můžete nám stručně přiblížit obsah vašich třebíčských přednášek?

Takže k programu přednášek Jak číst Bibli s porozuměním... Žijeme v dvacátém prvním století, Bible byla napsána před dvěma tisíci lety, spousta lidí z jakéhokoliv důvodu Bibli příliš nečte. Nejčastěji je to kvůli tomu, že když se přeci jenom do toho čtení pustili, tak jim to připadlo sice zajímavé, ale ne zcela srozumitelné. Ne tím, že by to bylo napsáno špatným jazykem, nebo tam byly nesrozumitelné věty, ale člověk už není zvyklý nad takovými texty přemýšlet.

Ze kterého vycházíte překladu?

Vycházím z ekumenického překladu, z hebrejské bible, z řecké bible, používám KMS překlad, to je doslovný překlad s kritickým aparátem, kde jsou zaznačeny různé varianty. No a vlastně tyhlety texty porovnávám. Smyslem tohoto studia je pomoci lidem, aby sami byli schopni číst ten text a přemýšlet nad ním tak, aby mohl být pro ně přínosem. Věřím tomu a myslím si, že je naprosto nadčasový. Že spoustu principů, aniž by to lidé věděli, používají, vyslovují, znají. No a v podstatě se pokouším, nebo byl bych rád, kdyby lidé Bibli jako moudrou knihu brali jako součást života, protože moudrý člověk je ten, který se dokáže poučit a naučit z moudrosti druhých. Takže v podstatě smyslem mých přednášek je pomoci dnešnímu člověku porozumět té Bibli, aby nebyl závislý na druhém člověku, ale aby on sám nad ní dokázal přemýšlet. A myslím si, že v dnešní době je to něco, co asi může každého zajímat. Dnešní lidé nechtějí nikam patřit, nechtějí chodit do církve a já jako kazatel jsem nešel dělat kazatele, abych získával nové lidi, ale abych ukázal, že člověk, který má rád Boha, má rád lidi a snaží se pro ně být užitkem, požehnáním. A jakým způsobem se vůči tomu člověk postaví, to je naprosto na něm.

Řeknete nám něco o vaší církvi? Ten název možná lidi trochu mate.

Církev adventistů sedmého dne. Jak začít? Advent znamená očekávání, takže my adventisté jsme církví, která očekává druhý Kristův příchod. To ale očekávají všechny církve, my to máme v názvu. No a sedmého dne, to tam je kvůli tomu, že jsme oproti ostatním protestantským církvím jiní tím, že máme bohoslužby v sobotu. Lidi asi namítnou, že sedmý den je neděle, jenomže celosvětově sedmý den vždycky byla sobota. Takže to je vysvětlení toho názvu. No a čím jsme jiní oproti jiným protestantským denominacím? V podstatě to je totožné, velké rozdíly nejsou. Máme bohoslužby v sobotu, křtí se u nás až dospělí lidé.Ke kterému ze dvou hlavních protestantských proudů si vás můžeme zařadit?

Spíše kalvínství. Máte pravdu, jsou v zásadě dva proudy, lutherský a kalvínský. No a ten kalvínský se ještě nějakým způsobem transformoval. Totiž adventisti vznikli z anglikánské církve. Nejdřív byla anglikánská církev, z té vznikla metodistická církev, no a potom ve Spojených státech v polovině devatenáctého století nastalo obrovské křesťanské oživení, kdy tisíce, možná, že i miliony očekávaly příchod Ježíše Krista. Nic se nestalo. No a v té době prostě lidé pokračovali dál ve studiu božího slova a v téhleté době právě z metodistické církve a ostatních církví vznikla naše církev adventistů.

Řeknete nám něco o sboru, v němž nyní působíte?

Co se týče našeho třebíčského sboru, je nás kolem 28 členů. Schází se nás tak 25, někdy míň, někdy víc. Sbor je to poměrně starý, protože tady je celkem vysoká nezaměstnanost a někteří z těch, co mají děti, se odstěhovali do větších měst. No a co bychom si povídali, dneska lidé o vztah s Bohem a o křesťanství nejeví příliš zájem, protože mají pocit, že to nefunguje, že to je přežitek, že to už do dnešní doby nepatří.

Takže vlastně i svými přednáškami se snažíte proti tomu bojovat?

Ano, rád bych lidem ukázal, že pokud člověk je skutečným křesťanem, tak to má smysl. Pokud bych byl sobec, který hledá svůj prospěch, a bral bych víru v Boha jenom jako vylepšení svého života, pak to je utopie. Křesťan je člověk, který chce být užitečný druhým. Tak to vždycky bylo i v Bibli, říká to přísloví: „Co chcete, aby vám dělali druzí, to čiňte vy jim. Sice nás je v našem sboru málo, ale lidi jsou fajn, sice jsou staří, ale jsou to lidé příjemní. A já se v podstatě snažím i ty staré lidi, kteří jsou nějakým způsobem unaveni, povzbudit a ukázat, že být věřícím člověkem má smysl, i když je člověku sedmdesát. Pokud člověk ví, jaký je cíl jeho cesty, ví, proč je tady, má pro co žít.

Tím, že mám v srdci pokoj, tím, že věřím, že se věci můžou změnit, tím, že věřím v člověka, tím můžu člověku neskutečným způsobem pomoci. Byl bych rád, kdyby křesťané, církev v Třebíči, byli známí tím, že to jsou lidi, kteří tady jsou pro druhé.