Červený festival na kolejích

Vratislav - Zrovna mně se moc často nestává, že bych nemohl dospat. Vždycky spím až do poslední možné minuty a leckdy i déle. Tentokrát to všechno bylo jinak. V pátek jsem vstal o dvě hodiny dřív a nemohl se dočkat. Cesta na Euro se neodvratně blížila, vyčistit zuby, natetovat vlajky na obličej, obléci dres, vzít jízdenky, svačinu, zkontrolovat, jestli mám všechno, ještě jednou zkontrolovat, jestli mám všechno, a putování za fotbalem může začít.

Koupení jízdenky, nástup do vlaku, nic neobvyklého. Jen mě docela překvapilo, že jsme byli v celém rychlíku z Plzně do Brna jediní fanoušci, až v Třebíči k nám přistoupila další posila. Bylo nás tedy pět a myslím, že mladík cestující s námi v kupé z nás velkou radost neměl, ale naši přítomnost tak nějak skousl, spíš musel skousnout. Přestup v Brně proběhl hladce, dvacetiminutová rezerva se jevila jako dostačující a najít správný vlak nebylo složité. Jenom zájem médií nám začínal potvrzovat, jak obrovské akce se stáváme součástí. Všehovšudy asi šest rozhovorů pro různá média bylo vcelku zajímavým zpestřením cesty a docela nás bavilo hrát si na hvězdy. Největší překvapení však nastalo, když jsme po pěti minutách cesty zjistili, že ve vedlejším kupé cestuje Rus! No šli jsme se za „azbukem“, jak jsme mu začali okamžitě přezdívat, vyfotit. Pár společných fotek, pár vypitých plechovek a najednou se vlak začal plnit. Zastavili jsme totiž v Přerově, kde nastupovalo snad dvakrát více fanoušků než v Brně. Nu což, přistupující davy jsme přivítali sborovým „pojďte mezi nás“ a pak to začalo. Festival na kolejích, karneval, komedie, zábava a šílená show. Skutečně něco neuvěřitelného. Zkrátka a dobře začala úřadovat moravská nátura, moravská pohostinnost, nevím, jak to jinak nazvat. Ale zřejmě díky tomu, že jsme cestovali od sedmi hodin od rána a měli jsme vůči našim spolucestujícím drobný pivní náskok, stal se z našeho kupé meeting point. Scházel se u nás snad celý vlak. Nevím, jak se to stalo, nikdo to pořádně nechápeme, ale všichni chodili do kupé za Okříškami. Co pět minut se ozvalo: „Kde je ta Třebíč? Kde sedí ty Okříšky?“ V jednu chvíli s námi bylo v kupé a přilehlé uličce snad dvacet lidí s kalíškem slivovice v ruce ? mimochodem slivovici jsme ochutnali snad z celé Moravy, ne-li z celé republiky. Přerovské nádraží bylo překonáno Ostravou. Tam jsme dokonce i protáhli pérka a běželi koupit Ostravar, zejména abychom ho jako vzácnost ochutnali. Ovšem nebyli jsme jediní, kdo vystoupili, a tak se nástupiště proměnilo v jednu obrovskou fanzónu. Další, nově přistoupivší chachaři s oblibou hledali naše kupé, a my tak pokračovali v zajetém rytmu. Chvilku po vyjetí z ostravského nádraží nás čekalo zdržení v podobě kontroly občanských průkazů. No, průkazů? Jednomu kolegovi se podařilo projít touto kontrolou i na „fotku svý starý“.

Překročením hranic však začalo něco úžasného. Nikdy jsem nic podobného nezažil a asi už ani nezažiju. Trať v Polsku lemovaly davy Poláků, mávali nám, vítali nás jako osvobozeneckou armádu. Až jsem se kolikrát ptal sám sebe, čím jsme si to zasloužili. Na těchto davech bylo nejzajímavější asi to, že rozhodně nevypadaly organizovaně. Na lidech bylo vidět, že tam nestojí z donucení, ale prostě nás chtějí přivítat u sebe doma. Celá cesta se nesla ve stejném duchu, sem tam se ještě někdo musel ptát na cestu do našeho kupé, ale většina už ji znala, mávání z okna na polské obyvatele taky nikoho jen tak neomrzelo. A pak to přišlo. Najednou jsme uviděli nápis Wroclaw Glówny. Ještě nikdy jsem neviděl takhle rychle vystoupit cestující z vlaku. Natěšené tváře mluvili za vše, poslední úsměvy do kamer televizních štábů, poslední pokřiky a hurá do města.

Město plné ostrovů, památek a milých lidí

Město Vratislav je skutečně krásné. Historické centrum je nádherné a atmosféra ve městě byla skutečně sváteční. Zabloudit a ztratit se snad ani nebylo možné, a přesto se nám to podařilo! Stačilo nastoupit do špatné tramvaje. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, déšť jsme přečkali v teple a suchu tohoto dopravního prostředku a na nic jsme si ani nestěžovali, akorát paní řidička byla snad více vystresovaná než my. Po otázce, kam jedeme, a naší odpovědi, že na stadion, se ozvalo jenom ohromné „Ojojojojoj!“, a než stačila skočit zpět do kabiny, proběhla krátká domluva rukama nohama, že nám řekne, kde máme vystoupit. Podařilo se nám však ještě třikrát vystoupit špatně a paní řidička za námi vždy vyběhla a vysvětlovala, že ještě není vhodný okamžik. Nakonec se nám podařilo přestoupit na správnou tramvaj, akorát už k naší smůle byla plná, co plná, přeplněná. Tak se nám podařilo promrhat dvouhodinovou rezervu, kdy jsme chtěli na stadionu na sedadlech pozorovat snažení domácího, polského výběru. V přeplněné tramvaji, kde se nedalo hnout a kde se začalo skákat na českými fanoušky oblíbené „kdo neskáče, není Čech“, jsem se začal bát o svoje zdraví a o to, zda ten zápas vůbec uvidíme. A hlavní rozdíl mezi českými a ruskými fanoušky? Rusové jezdili taxíky, auty a autobusy, Češi se přepravovali tramvají. Jeden český fanoušek v tramvaji dokonce odměnil provokující ruské fanoušky mávající vlajkami pohledem na jeho obnažené pozadí.

Vratislavský svatostánek

Konečně se před námi objevil obrys stadionu a my jsme věděli, že se ta chvíle blíží. V útrobách stadionu jsme si zatancovali a zaburáceli spolu s dechovou kapelou a poté jsme se vydali na svá místa. První husí kůže mi naskočila při české hymně, druhá husí kůže se mi na těle objevila při začátku zápasu, kdy jsme byli jasně doma, a třetí a poslední husí kůže přišla hrůzou po ruském gólu na dva nula. K fotbalu víc psát nebudu. Snad jen můžu dodat, že dobrý výsledek byl to jediné, co celému dni chybělo. Po zápase jsme ještě nějakou chvíli zůstali sedět na svých místech a rozjímali, jak nádherný je vratislavský svatostánek. Ještě jedna společná fotka u hrací plochy a můžeme se vydat na tramvaj. Tramvaje ve Vratislavi jsou celkově kapitolou samou o sobě. Nevím, čím to bylo ani proč tomu tak bylo, ale znát cestu, tak by bylo rychlejší jít pěšky. Vydýchaný vzduch, vedro a pomalá jízda tramvaje byly pekelnou kombinací, a tak nás jeden člen výpravy slušně vyděsil menším kolapsem. Nic tragického se však nestalo, a my se tak mohli začít toulat nočním městem. A v tu chvíli nás všechny začalo mrzet, že musíme jet domů už ve dvě hodiny ráno. Město pulsovalo a žilo neuvěřitelným způsobem. My jsme se však museli vydat směrem k vratislavskému nádraží, aby nám vlak neujel. Nádraží se stalo takovou menší českou noclehárnou. Nutno říci, že krásnou. Sice bylo vidět, že Vratislavští nestačili nádraží dokončit před začátkem turnaje, ale poněkud smutné je, že i nedokončené vratislavské nádraží je několikrát hezčí než kterékoliv české.

Pusťte mě na ně, já z nich ty fotbalisty udělám!

Cesta domů probíhala velice podobně jako cesta tam, snad s tím rozdílem, že se tolik nekřičelo, aby se ti, kdo se rozhodli spát, trošku vyspali. Náladu ve vlaku pak lehce dokumentuje neznámý fanoušek, jehož panický řev „Pusťte mě na ně, já z nich ty fotbalisty udělám!“ na tichém nádraží v Polsku a ve zcela tichém vlaku přerušil noční klid a rozchechtal celý vlak i přihlížející polské policisty.

I přes výsledek úžasný zážitek

Celkově musím říci, že se jedná o jeden z nejsilnějších zážitků. A musím uznat, že zřejmě zejména díky cestě vlakem. Ta totiž měla kouzlo, které celému výletu dodalo tu správnou atmosféru, a dokázala nás na zápas skvěle naladit.