Chvála lokálních kapel v třebíčském Béčku

Na poslední březnový pátek ohlásili třebíčští Fru Fru ve svém domovském Béčku představení nových písní, a aby v tom nebyli sami, přibrali do programu skupinu Houpací koně z Ústí nad Labem. Večer se konal ve spolupráci s Okrašlovacím spolkem Sypejte ptáčkům, kteréžto ctěné sdružení mělo na svědomí právě angažování lokální kapely z dalekého severozápadu.

Skupina s dětským názvem, ale dospělou muzikou už dvacátou sezonu drží poctivý kytarový rock s nahořklými texty z pera kytaristy a zpěváka Jiřího Imlaufa. Co taky chcete zpívat veselého o severních Čechách? Možná je všechno dáno suchým výčtem protikladů v jedné ze skladeb: „Berlín, Ústí, Vídeň, Most.“ Přesto Imlauf se svými spoluhráči Honzou Strnadem (bicí), Mílou Kolenatým (kytara) a Martinem Palaščákem (basová kytara) nevidí svou pozici nijak beznadějně, naopak z ní vytřískali poetiku tak kouzelnou, že je v normálním rádiu neuslyšíte.

Přitom Houpací koně nejsou o nic horší než všichni ti Kryštofové, Chinaskiové, Vypsaní fixové, Mňágové a Žďorpové, což jsou vlastně taky lokální kapely. A kterýkoli kousek z jejich nejčerstvějšího alba Hotel Palace má na to, aby se stal hitem. Třeba Jenny, píseň o holce z Berlína, co si ve vlaku píše s kamarádkou z Vídně, nebo Kde jsem?, v níž Imlauf opravdu zní jako Richard Krajčo, krásný Déšť, během něhož dorazí poslíček s pizzou, vypalovačka Málo či Doufám s veršem „ještě naděje je“, připomínajícím Petra Vášu.

Fru Fru popující

Po krásném zážitku s Koníky ze města, které vyhrálo první ligu v hokeji, přišli Fru Fru z města, které sice I. ligu nevyhrálo, zato má na svých 38 tisíc obyvatel tolik originálních kapel, že aspoň v muzice patří do extraligy. Fru Fru ji jasně vedou. A kdo vede, může si leccos dovolit. Třeba přijít s písničkami, které znějí úplně jinak než cokoli z toho, co kapela zatím dělala. Představené novinky Tak jak a Nezakaboněná jsou právě ty případy, které by spolu s Jenny či Kde jsem? mohly znít z rádií, kdyby někdo uměl obelstít selektor, přístroj vnucující lidem muziku, kterou původně nechtěli, ale když ji dostávají několikrát denně, podlehnou a žádají další dávku.

Noví Fru Fru s mnohem větším prostorem pro kytaru Vladimíra Dudka a baskytaru Adama Kotrby, s posledním z mnoha bubeníků Pavlem Vostalem a samozřejmě Václavem Bartošem, Fru Fru, kteří měli vždycky spoustu alternativních nápadů, jsou teď nejalternativnější ze všeho: znějí asi jako Burt Bacharach v minulém století. Takovou odvahu nemá nikdo, dělat úplně normální písničky o lásce (Venca jim sice říká šovinistické, ale to je v podstatě to samé)!

Logicky vedle nových skladeb znějí i ty starší jinak. Kdo je má naposlouchané s klávesami, ať zatlačí slzu a bude překvapený, jak jednodušší, zpěvnější a přímočařejší jsou Hmotný svět, kterým se začínalo, nebo Nevěř tichu a ginsbergovské Tak co, jimiž koncert vrcholil.

Písnička pro Ivanu Řídkou

Pardon, nevrcholil. Po poslední písni přišli k Vencovi pod podium dva lidé, kteří ? každý v jiném oboru ? nechali v třebíčské kultuře nesmazatelnou stopu. Muž s vizáží Seana Conneryho alias legendární bubeník Stanislav Koukal přijel až z Brna, aby zpěvákovi Fru Fru pogratuloval. Dáma vedle něj, dlouholetá programová vedoucí městského kulturního střediska Ivana Řídká, si nepřála nic víc než písničku. A vybrala správně: za chvíli už těžcí rockeři odsypávali dávný hit Pavla Bobka Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát. Byla to krásná tečka za vydařeným koncertem lokálních kapel a mohla být ještě lepší, kdyby v pokračování Ruby, jež přešlo do trampiády Tam blízko Little Big Hornu, nezapomněl Venca Bartoš text. Tím večírek skončil, byla skoro jedna hodina.