Horácké novinyVychází každý týden v úterý a v pátek. Objednávka předplatného

Chvála violoncellistek & saxofonistů za koncert v třebíčském Béčku

09.02.2011

Třebíč - „Ženský ty jsou fajn, to se ví, se ví?“ halekal před lety písničkář Sváťa Karásek. A to ještě tehdy nebyla móda hráček na violoncello, protože violoncellistky - a to je mnohokrát dokázané včetně oskarového úspěchu filmu Kolja - jsou úplně nejlepší. Obzvláště to platí o Dorotě Barové, člence dua Tara Fuki. První únorový čtvrtek však nepřijela do Třebíče se svou spoluhráčkou a další violoncellistkou Andreou Konstankiewicz-Nazir, ale se saxofonistou Marcelem Bártou.


CARMEN
Spojením prvních slabik jejich křestních vznikl název DOMA Ensemble, což je vtipné, zní to podobně jako Domácí kapela (taková skupina skutečně existuje), ale nepřilákáte na to vůbec nikoho. Což Dorotě zjevně nevadí. Odjakživa hraje v seskupeních s úžasnými, komerčně však nepoužitelnými názvy. Kromě skřítků Tara Fuki třeba v Chorchestru, Asyl Aktu, Kuzmich Orchestra, co název, to perla, co perla, to originální muzika. S Marcelem Bártou se sešla v jazzovém souboru Vertigo Quintet, s nímž si taky zahrála, aby si nakonec nejlépe porozuměla s jeho saxofonistou.

V Třebíči tak předvedli něco z věcí, které Dorota dělá s Andreou v Tara Fuki (na úvod Daj mi znač z CD Kapka, potom Zwierciadlo z CD Sens), něco jazzového a la Vertigo a něco, co je jen mezi nimi dvěma. Přesněji „mezi nebem a zemí“, jak kdysi vtipkoval Miloslav Šimek. Na rozdíl od Grossmannovy žertovné hry na kazzoo je však spojení cella se soprán, tenor či alt saxofonem skutečně kosmické, k čemuž sedí i názvy skladeb Létavice nebo Andromeda.

Pro ty, kteří dosud neměli s Dorotou Barovou čest, je třeba dodat, že vážně školená violoncellistka také zpívá, v Tara Fuki i v DOMA Ensemble především polsky, na čemž není nic divného, pokud víme, že Dorota pochází z Třince. O to je její projev zasněnější, celý kamsi odplouvá jako v „krátké písni o malé loďce“, celý míří do věčnosti, jak zněl v angličtině název skladby zahrané v přídavku: Eternity.

Co zbývá? Zmínit se o Marcelu Bártovi. Když jsem jeho saxofon poslouchal, napadlo mě, že už dlouho jsem si nepouštěl píseň norského saxofonisty Jana Garbarka a sámijské zpěvačky Mari Boine Gula Gula. Nevím, kam se mi Garbarkova deska ztratila, ale měl bych titulek k článku o koncertu Marcela Bárty a Doroty Barové: Český Garbarek našel svoji Mari Boine. Jenže je nepoužitelný, nikdo by nechápal, o kom a o čem je řeč. Lepší je odvolat se na film otce a syna Svěrákových, i když jako violoncellista starý proutník Louka za moc nestál.

Možná ale přichází ta správná chvíle nasadit do kin Kolju 2 s Dorotou Barovou v hlavní roli. Děj nesmí být složitý, úplně postačí, když se do ní při koncertě v třebíčském Béčku zakouká známý svůdce Louka a v průběhu filmu o ni svede boj s Marcelem Bártou, Janem Garbarkem, Sváťou Karáskem a Vencou Bartošem. Milostné scény se budou točit před bazilikou a v uličkách Zámostí, sentimentální na židovském hřbitově.

Natáčení se zaplatí z norských fondů, a až film dostane cenu na festivalu v Cannes, turisti se do Třebíče jen pohrnou. Jen se do té doby musí všechny hezké Třebíčačky naučit hrát na violoncello.

Autor: Milan Zeibert
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk