Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Janův mlýn (na fotografii) pomalu dohání nejvýraznější zříceninu
(foto: Jan Uher)

Co bude dál s údolím zřícenin?

02.05.2011

Stařečský potok si prohlodal skalnatým masivem k řece Jihlavě malebné údolí. Trvalo mu to sice miliony let, ale výsledek stojí za to. Jen zlomek tohoto času se na současném vzhledu podílel i člověk a ani to nedopadlo špatně. Třebíč tak získala příjemný prostor, který je jednoduše a rychle přístupný z centra města a přitom svým charakterem lesoparku nabízí k rekreaci daleko více, než čeho je schopen běžný městský park.


V Libušině údolí, jak ho pojmenoval Okrašlovací spolek, můžete nostalgicky bloumat kolem potůčku, poznávat byliny i dřeviny, hrát na schovávanou, se stopkami v ruce kroužit kolem jezírka? prostě jak kdo chce. Libušino údolí je jako stvořené ke krátkodobé rekreaci, kde se skotačivé děti nemusejí bát auta ani nevrlého seniora, který je požene z trávníku. Představit si tu však piknik se vším všudy, kdy se společnost rozloží na dekách a z košů tahá obložené chleby a lahve vína, vyžaduje značnou dávku fantazie. Co nám v tom ale brání?

Radikální řez

Dlouhá léta nebyla tomuto místu věnována patřičná pozornost, údolí zarostlo a potemnělo. Ani pořádek není to, čím by mohlo jít Libušino údolí příkladem.

S nepořádkem a přerostlou vegetací tohoto Central parku Třebíče se však konečně začalo něco dít. Město přikročilo k radikálnímu řezu a ze zakletí vysvobodilo skálu pod vyhlídkou naproti Janovu mlýnu. Efekt je skoro takový, jako když pověstný princ políbil Šípkovou Růženku. Celé údolí se rozjasnilo a před námi se objevila skála krásy nesmírné. Vykácením přerostlých dřevin získalo údolí nazpět výrazný krajinotvorný prvek. Také pohled z vyhlídky se změnil ve výhled.

Zříceniny bez romantiky

Škoda jen, že pohled na Janův mlýn není moc radostný. Kdysi malebné mlynářské sídlo bylo zohaveno socialistickou přístavbou břizolitových krabic. K vylepšení nedošlo ani po dvaceti letech budování kapitalismu. Objekt je opuštěný a zub času ho pomalu ohlodává.

Ještě hůř je na tom Hluchý mlýn, který leží o něco níž po proudu. To je vyložená zřícenina. Vlastní ji rodina Ostrčilova, která však zatím její využití hledá. Tomuto tématu se Horácké noviny podrobně věnovaly již před nějakým časem.

Třetí zříceninou, nebo v podstatě jejími posledními zbytky, je Střelnice. Zbudována byla v roce 1852 a původně sloužila skutečně ke sportovní střelbě střelecké společnosti. Později již jen k taneční zábavě mládeže. Během druhé světové války byli v budově ubytovaní němečtí vojáci hlídající železniční most. Po válce si Střelnici jako horký brambor přehazovalo několik organizací až do roku 1969, kdy vyhořela. Obnovena nebyla a do dnešních dnů zbyl jen taneční parket.

Železniční most

Dalším nepřehlédnutelným dílem člověka je železniční, takzvaný Borovinský most. Ten je svými parametry (160 m délka a 42,5 m výška) druhým největším mostem na trati Brno - Jihlava. Jeho původní podoba byla poněkud romantičtější než ta současná. Byl dílem italských stavitelů z provincie Lombardie. Stavba mostu jim podle pramenů trvala jeden rok! První vlak po něm přejel v dubnu 1886.

Kámen na pilíře nebyl lámán nikde jinde než ze vzpomínané skály naproti Janovu mlýnu. Zmizela tak ale bohužel i skála, o které se říkalo že je to zkamenělý čertův zadek. Vztahovala se k naprosto osobité místní pověsti o čertu Valibukovi. Ten si liboval v tom, že vystrkoval zadek k nebesům a Boha popichoval: „Udeř, udeř!“ Před bleskem, který po něm Bůh metnul, zmizel pod skalní stěnou. Až jednou?

Jestliže některý čtenář zná pověst celou a podělí se o ni s námi, budeme velice rádi.

Avšak i to, co z původní skály zbylo, je báječné. Čertova řiť je zazděna v pilíři, a jak se zdá, drží dobře.

Nadšení se střídás nezájmem

Vznik významného městského parku či lesoparku v tomto údolí byl naprosto logický, protože tvořil přirozenou hranici mezi Třebíčí a Borovinou. Původně holé a nehostinné stráně pod Strážnou horou byly osázeny borovicí. V nejrůznějších materiálech se lze dopátrat, že to bylo roku 1835. Kde je však pramen k tomuto všemi opisovanému letopočtu, se nám zjistit nepodařilo.

Po tomto ozelenění byly ve svazích budovány stezky pro pohodlnou chůzi výletníků, čímž byly položeny základy budoucího parku. V této práci později pokračoval Třebíčský okrašlovací spolek. Do dnešních dnů se z jeho činnosti zachovala kamenná lavička s vytesaným letopočtem (1907) v ústí Terovského údolí a vyhlídka na skále nad Janovým mlýnem zbudovaná roku 1935.

Současnou podobu má údolí od 50. let 20. století. Podle plánů architekta Josefa Kumpána bylo například zbudováno Máchovo jezírko.

Lesopark Libušino údolí je cenný a zajímavý už jenom tím, jak dlouho ho Třebíčané budují. Vezmeme-li jako počátek vysázení borovic na pustých svazích, je to již 176 let! Zanedbatelná není ani jeho rozloha takřka 20 ha a velice cenná je přítomnost Stařečského potoka. Za léta svého trvání prožil park léta nadšeného budování a péče i léta nezájmu.

V posledních letech se dokonce objevilo nebezpečí, že jím povede silnice známá jako I/23. Ta by sice zasáhla jen jeho jižní okraj, a odneslo by to především Terovské údolí, ale i tak by tento zásah mohl být pro celý park osudový. Údolí je orientováno ze severu na jih, ale převládající větry vanou ze západu na východ. Údolí je tak špatně větratelné. Podle klimatologických studií hrozí reálné nebezpečí, že by tato konstelace mohla způsobit zamoření celého údolí zplodinami z aut a postupný úhyn dřevin.

Jak jsme již uvedli, parku je nyní městem věnována patřičná pozornost. Nabízí se i možnost vylepšit ho kamennou plastikou či reliéfem ve skále. Pověst s čertem je jedním z možných témat k zamyšlení, co by mohla znázorňovat.

Autor: Jan Uher
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk