Čtrnácté třebíčské Zámostí od vlaštovek po peníze, které jsou až první v řadě

Třebíč - Nezávidím pořadatelům letních festivalů. Jednak do poslední chvíle nevědí, jestli jejich půlroční úsilí nespláchne mizerné počasí, jednak si vůbec nemůžou vybírat muziku, jaká se líbí jim. Hledají muziku, na kterou přijde aspoň tolik lidí, aby na festival nedopláceli ze svého. Problém je v tom, že každému se líbí něco jiného. Takže se nedivte, že mě někteří účinkující druhého dne Zámostí nebavili. O to víc se mi letošní festival líbil celý. Až do noci jsem se mohl stěhovat od podia k podiu a vybírat a vybírat?

Na louce pod zámkem se hraje už od oběda, ale já přišel až v půl páté a to radši do Travellers Hostelu, kde zahajovali Zouváci boží. Kamil Foit zrovna pěl tu podzimní o vlaštovkách, co by z ní byl hit, kdyby se dostala do ruky nějakému hudebnímu šíbrovi. Tak to proboha nikde neříkejte! Moc se mi líbila, ale zase mi do ní brečely nějaké nevychované děti. Nechci se nikoho dotknout, ale někteří rodiče jsou prostě hrozní.

Banjo band Ivana Mládka: Správné počty inženýra ekonomie

Inženýr ekonomie Ivan Mládek je chytrý chlap, který má rád peníze. Ví, co chce slyšet většinový divák, a sází mu trapné figury Pitkinů a Libun jednu za druhou. Mezitím naštěstí zahraje staré písničky, které se nám jako dětem tak líbily. Když před čtrnácti lety vystupoval na prvním Zámostí, tehdy na nádvoří bývalé továrny na konci Subakovy ulice, tu televizní estrádu ještě neprovozoval. Jenom hrál ty veselé kousky, jejichž texty - a ty jsou na tom nejlepší - stejně nebyly jeho. (Kdo nevěří, ať se podívá na obaly starých desek. Pod pseudonymem Emil Synek je psal Zdeněk Svěrák.) Všichni jsme tam juchali a smáli se jako děti. Letos se samozřejmě juchalo taky, ale už beze mě.

Unifiction:Takhle hraje podvýživa

To je pořád řečí, že lidstvo tloustne. Podívejte se na zpěváka Unifiction Bedřicha Lévi Babinožku, ten to dokáže srovnat do průměru sám. Na klinice v Hradci, kde se v jednom křídle léčí obezity a v druhém podvýživy, by mohl sloužit jako studijní pomůcka. Aby si ho diváci víc užili, postupně ze sebe svlékl všechno kromě elasťáků. Aneb jak pravil kdysi dávno Šimek-Grossmann: „Klaun, to je klaun, volaly děti.“ Šílený klaun, ten to pro prachy nedělá. Paradoxně možná vydělá, dnes je doba, kdy lidi chodí spíš na úchyly než na něco pořádného.

Positive Mind: Co je na tom pozitivního?

Podium pod zahradnickými terasami je stejně zvláštní místo. Když máte štěstí, objevíte tu věci tak úžasné, jako byli v minulých ročnících Prague ska Conspiracy nebo loni model Bazaar. Jindy štěstí nemáte a marně voláte: já chci slyšet normální kapelu!

?

Rybičky 48: Viva la Michal David& Che Guevara

I kdyby kutnohorské trio Rybičky 48 nezahrálo nic jiného, nápad z písně Viva la Revolución, v níž muzikanti bez varování přejdou do „kolu, pijeme kolu“, aby se vzápětí věnovali tričku s obrázkem Che Guevary, je k nezaplacení. Neptal jsem se jich, ale určitě na něm nevydělali ani čtvrtku toho, co Mládek na Libuně. Zpěvák a baskytarista Jakub Ryba se taky obnažil do půl pasu jako Bedřich Levý, neboť se pro změnu nestydí za pár kil navíc, a hrnul před sebou punkově jednoduché písně o běžných zájmech mladých mužů z Kutné Hory: Filmová hvězda, Sexuální akrobat, Zamilovaný, nešťastná, Obyčejný kluk, Romantik a hlavně Amores Perros, voe? Zase lakonické hodnocení jiného z mých kamarádů: „Primitiv´s group a jaký mají úspěch.“ Ano, doba přeje úchylům a primitivům.

Projekt Parabelum:Já chci normální kapelu!

Hm, Simon z Kurtizán, toho jsem měl rád. Ale časy jsou zlé a já opakuji: chci slyšet normální kapelu!

Vanessa: Pryč odtud

Že je Samir Hauser, zpěvák Vanessy, všech úchylů král, vím už od koncertu tehdy Vanessa Gun na dnes už zapomenutém festiválku Poushow Air. Všechno, co jsem o něm od té doby slyšel, to potvrzovalo. Myslím, že Samirovi, který se čím dál víc podobá Elvisu Presleymu v posledních letech života, udělá radost, když se dozví, že jsem od hlavního podia uprchl hned po vyslechnutí prvních slov úvodní skladby.

Permon Balet Super-star: Moji milí permoníci

Prchl jsem do hostelu a měl jsem to udělat už dávno. Tu atmosféru původního Zámostí v Subakově továrně mnohem spíše vyvolává dvorek Travellers Hostelu než louka pod zámkem. Na dvorku právě hráli domácí Permon Balet Superstar. Moji milí permoníci, už jsem je neslyšel, ani nepamatuju. Vlasta Pastucha, Saša Fiala a Luděk Konečný = jako by se čas vrátil o nějakých deset let zpět. Tehdy mi připadali jako těžká alternativa a teď je to ta normální kapela, kterou jsem celý večer chtěl slyšet.

V3SKA: Vlaštovky jedou vejtřaskou na Bory

Nejen Zouváci, ale taky Traband Jardy Svobody nebo skupina V3SKA ze Stodu u Plzně mají krásnou písničku o vlaštovkách. Ta, co zní i s dechovou sekcí z korby nákladního auta, je houpavá a skákavá a pod terasy se hodí velmi. Zkrátka ska, což není žádná zkratka, ale název pro skákavou muziku. Parta ze Stodu v čele se zpěvákem a akordeonistou Karlem Hlaváčkem rozhoupala starou Pragu V3S důkladně a ještě přitom stačila být vtipná. Třeba v písni Peníze zpíval Karel o tom, jestli jsou sluha nebo pán, aby skončil případným pozdravem: „Dobrý den celý den z okna hotelu Hvězda Plzeň Bory.“ Kdo to v Plzni nezná, tak je tam věznice.

Horkýže slíže: Od knížete Pribiny k Silnému refrénu

Punkeři z Nitry nedělají s ničím žádné štráfy. Všechno důležité si napsali do písniček Silný refrén („Máme hity, máme predaje“) a Horkýže slíže („Dokurvili sme, čo sa dalo, zostali nám iba akordy“). Přestože se obě věci vylučují - kdo prodává hodně desek, nemůže mít jenom akordy, leda by ho okrádal vlastní manažer - odpovídá to punkerské jednoduchosti. V pátek vystoupení v Žamberku, v sobotu večer v Úvalech a o půlnoci na Zámostí.

Pop Porn: Mlha

A tady mám mlhu. Možná, že když jsem došel naposled k terasám, ještě tam něco hrálo. Ale spíš ne. Konečně je to jedno. Stejně jsem čekal na úplně jiné muzikanty, aby udělali za XIV. Zámostím tu správnou tečku.

Discoballs: Hey Boy, volá tě Hajaja

Na hodinách visících z boku hlavního podia bylo dávno po jedné hodině z půlnoci, když nastoupila poslední skupina. Dle vlastních slov „banda nenadaných nafrněných Pražáků s bezduchou slátaninou náhodně vykradených motivů“. To je pravda, v Hey Boy hrají dechy znělku rozhlasového Hajaji. Místo Vlastimila Brodského však „hlasem ostřejším než skalpel jejího plastického chirurga“ zpívá v pořadí už třetí zpěvačka další ska kapely, pro zmatení nepřítele nazvané Discoballs. Po Tereze a Berenice, s níž jsme skupinu slyšeli loni na podiu pod Machu Picchu a také na prvním albu DiscoVery Channel, přichází Anja. Podobně jako v případě Laury a jejích tygrů líbily se mi u Diskokoulí postupně zpěvačky všechny. Podobně jako u Laury líbí se mi taky všechno, co nenadaní nafrnění Pražáci zahrají. Těžko hledat něco lepšího na závěr festivalu, leda Pražáky nadané a zároveň nenafrněné. Napadají mě jen Prague Ska Conspiracy, ale ti už zbourali Zámostí dvakrát za sebou a člověk taky nemůže chtít od života a hudebního festivalu všechno. Pořadatelé si musí nechat něco na příští rok. Teď si krátce odpočnou a než se nadějí, zaklepe na dveře XV. ročník a s ním přemýšlení, jakou muziku vybrat, aby na ni přišlo aspoň tolik lidí, aby nemuseli doplácet ze svého. A až do posledního dne se budou třást, aby jim jejich půlroční úsilí nespláchlo mizerné počasí.

Když Anja dozpívala a absolutně nenadaní jazzmani dofoukali, ukazovaly hodiny na boku podia dvě. Tak jsem šel domů, koukal na plátek citronu na nočním nebi a v hlavě mi zase znělo: „Delfín plave po moři, doktorky se bojí?“ Fakt nikdo nevíte, která kapela to zpívá?