Horácké novinyVychází každý týden v úterý a v pátek. Objednávka předplatného

Čtyřdenní pařba v garáži

16.07.2010

Netrvalo to ani rok a my se začali domlouvat na dalším ročníku naší už takřka rituální akce. Stejně jako různé party pravidelně jezdí na čundry, my doma sbalíme naše plechové miláčky v podobě počítačů a vyrážíme s nimi na předem domluvené místo, abychom si tam užili zábavu tak trochu po modernu.

CARMEN
Ptáte se proč po modernu? Protože, jak jsem prozradil v úvodu, bereme si každý svůj počítač a trochu otřepaně řečeno se v každém z nás probudí to malé dítě, které v každém údajně přeci jen zůstává, a hrajeme počítačové hry do samého skonání. Ano, to bylo rovněž řečeno obrazně, protože do opravdového skonání naštěstí nikdo nehrál, i když už se ve světě pár případů objevilo, ale u nás ve vnitřním souboji zvítězilo, jak už to tak bývá, to starší, zkušenější a rozumnější já. Tedy až na jednoho jedince, který evidentně moc poslouchal hit Michala Davida Non-stop, protože nechodil spát takřka vůbec. Což mě přivádí k myšlence, jestli bychom mu neměli začít říkat jinak než Trabante, protože to byl výkon hodný vytrvalostních závodů a ty, pokud jsem dobře informován, trabanty nejezdí.

Letošní ročník pro nás byl ale přeci jen něčím specifický. Čím? Už jsme spolu nebyli v kontaktu tak jako dřív a do poslední chvíle se vlastně nevědělo, kolik nás bude. Nakonec si ale troufám tvrdit, že to bylo ku prospěchu věci, protože jsme se sešli, nebo prostřídali, téměř všichni. Až na pár výjimek. Jeden před námi dokonce upřednostnil dovolenou v Itálii. Jeho chyba, takhle se na domluvené místo sjelo „jen“ deset bláznů a jejich zařízení, ať už počítače nebo notebooky. Zábava, jak se patří, tedy mohla začít. Neustálé soutěžení, k tomu všudypřítomné skřeky „snahy“, nadávky, smích vítězů, pláč poražených, to vše se linulo po dlouhé čtyři dny z garáže, kterou jsme obsadili a nazvali ji Pařicí centrálou. Zde bych si dovolil poděkovat sousedům za jejich trpělivost a snášenlivost, zvláště co se týče hluku, který jsme produkovali.

Ale jednu vadu, možná takovou malililinkatou, bych našel. Jediné, co nám opět nevyšlo, bylo, alespoň z mého pohledu, počasí. Teploty nad třicet stupňů a my byli nasáčkovaní v garáži, kde jsme topili jak my, tak počítače. Otevřená vrata nestíhala všechno teplo odvádět. A to nebylo ideální. Tak nevím, kdy a jestli vůbec mi to mé sedací partie odpustí.

První den proběhl naprosto bez problémů, jak dorazili všichni na svá místa a zapojili počítače, začalo se hrát. U mnohých počítačů svítily monitory až do rána bílého. Po pár hodinách spánku jsem se pokusil vstát, protože jsem byl poučen, že v obchodě bych nemusel koupit rohlíky. Takže jsem se vyhecoval a dal si budík na 6:15, že když už mám být v obchodu brzy, tak tam budu jako první. Plán nevyšel tak, jak jsem si představoval. Bohužel mě předběhla jakási starší dáma, ale i za druhé místo se dávají medaile a já si tak mohl pořídit odměnu v podobě rohlíků.

Po návratu z obchodu se začal probouzet i další z účastníků, tudíž jsme nakopli naše mašiny, domluvili se na hře a začali probouzet další osazenstvo, protože hrát proti někomu nějakou hru a vědět, že vás slyší, to vážně nejde provozovat potichu, obzvláště když hrajete demolition derby. Dá se říct, že všechny dny se nesly ve stejném duchu a odehrávaly se podobné scénky.

Snad jen ten poslední, to jsme si dokonce zaházeli i s míčem na americký fotbal a několikrát do něj i kopli, takže se objevil i nějaký ten pohyb. To znamená, že úplně bez pohybu jsme taky nebyli. A ono uklidit taky vyžadovalo, abychom se pohnuli. Ale co si budeme vykládat, toho lenošení bylo stejně více.

Takže já osobně si myslím, že to pro všechny byly příjemně prolenošené čtyři dny a naše sedací partie cítí jistou vděčnost, že jim nepřetržité vysedávání v horku hrozí zase až za rok.

Autor: Petr Račák
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk