Dělej co chceš, ale neztrať glanc

Pavel Hlaváč oslaví šedesáté narozeniny

Má li někdo to štěstí, že mu bylo dáno do vínku umět se dívat kolem sebe a na sebe realisticky a s nadhledem, není divu, že se dotyčný stává vyhledávaným společníkem a kamarádem. Má - li navíc otevřené srdce plné citu, vnímavou duši a schopnost se o to vše podělit srozumitelně a stručně, stojí za to s ním chvíli posedět a poslouchat. Stane se, že s překvapením zjistíte, že před vámi běží ve zkratce zajímavý film plný lidí a historických událostí. Tak umí mluvit o životě Pavel Hlaváč.

Všichni si myslí, že jsem Boroviňák, ale tam bydlela moje babička, já jsem Třebíčák a do školy jsem chodil do Židů. Teda jen do první třídy, pak mě přeřadili na Masaryčku.

Jak jsi prožil padesátá léta, tuhý socialismus?

Jako malýmu klukovi mi to bylo jedno, ty věci nevnímáš. Vnímat jsem začal až léta šedesátá, trampské písničky, partu kluků okolo sebe. Kamarádi hráli na kytary, bigbeat nebyl, hrály se trmpské písničky, poslouchal se Semafor.

Co poslouchali vaši, Kortéze?

Kdepak, naši poslouchali Semafor. Otec divadelník, hrával v divadelním souboru pana Gerži hlavní role, tehdá to bylo parádní divadlo.

A co tvá první parta?

No hrálo se na ty kytary. Sobol uměl jeden akord, další dva, táhly se za nimi holky, to se mi líbilo, a abych nebyl stranou, začal jsem se taky učit na kytaru. Kvůli těm babám. Kluci mi koupili první kytaru, Zilvar se Sobolem, a viděli někde na obrázku, že ta kytara musí mít perleť, tak krk, hmatník té kytary rašplí a šmirglem rozryli a vlepili tam tu perleť, hrát se na to nedalo, ale ta nádhera... No a nějak tak jsem do toho vlítl.

Co tvá první kapela?

To bylo v šestašedesátém, ve škole v devítce. V pionýrským domě bývaly takový kluby, kluby devátých tříd se jim říkalo, tam jsme založili první kapelu, jmenovala se Babran. Už jsme hráli beat, klasika, přes rádia, primitivní zesilovače a tak. Měli jsme bicí, prostě komplet.

To už jsi hrál na baskytaru?

Ne, na tu jsem začal až na vojně.

Čím jsi vyučen?

Jsem vyučen frézařem. Měl jsem jít na nějakou uměleckou průmku nebo co, bavilo mě malování a tak, ale to víš, rodiče, okolí, kdepak, řemeslo má zlatý dno, no a teď to mám, dneska vím, jak to zlatý dno opravdu vypadá.

Jak se dnes vidíš, jak vnímáš sám sebe?

Normálně.

Koho vidíš v zrcadle? Bluesmana, výtvarníka, řemeslníka, textaře?

Já to mám jednoduchý. Když mně někdo řekne, ty tvoje obrazy nestojí za nic, tak mu řeknu, co bys chtěl, já jsem muzikant. A když mi někdo řekne, člověče, ta tvoje muzika, nevím, nevím, měl bys přidat, tak já na to, co bys chtěl, vždyť já jsem malíř. No a když někdo ztrhá jak ty obrázky, tak tu moji muziku, řeknu, hele, co bys chtěl po frézařovi? Takhle to mám ošetřený...

S malováním obrazů jsi začal ale až později, ne?

Jo, na čtyřicet let jsem toho nechal... On mě k tomu donutil Artuš Adámek. Mě vždycky štvalo, že on jako kurátor open performance před Zámostím tam vystavoval všecko možný, jen sebe ne. Tak jsme doslova krví podepsali smlouvu, jestliže bude vystavovat Artuš Adámek, tak bude vystavovat i Pavel Hlaváč. Tak jsem udělal první dva obrázky, na té výstavě si toho všiml Ladislav Novák, chodil k tomu obrazu, z blízka, z dálky, šel sem za ním, dobrý den, pane profesore. A on hned, Hlaváč to seš ty, že jo? On mě kdysi na devítiletce učil pozemky (!). To seš ty, Hlaváč? Prosím tě, jaks to dělal? To je tajemství, já na to. Běž do prdele! Zařval na celou tu konírnu. Pak jsme se chechtali, on mi pochválil prolínání barev a tak a to mi dodalo odvahu pokračovat v tom dál. Pak umřel... Od tý doby maluju.

Vraťme se k muzice. Co jste hráli za styl?

My jsme začali tak nějak rokenrolama, i nějaký ty Olympiky jsme hrávali, no a jak byl ten svět tak nějak rozdělenej na bítlsáky a stouňáky, tak my byli ti stouňáci.

Jaké tedy byly tvé stěžejní kapely? A kde jste hrávali? Po dědinských tancovačkách nebo kde?

No, ono se tehdy na tu vesnici zase tolik nejezdilo, to přišlo až později. Hrálo se tady. Byly to taky candrbály, hlavně čaje a tak. Na Střelnici se hrálo, pak v Borovině v „Klubu“, různě. Na Střelnici jsem já začal hrávat na tanečních večerech. Ale ještě předtí jsme tam chodili pod okna poslouchat rokenrol, Myšáka a tak...

Ale co ty kapely...?

Tak. hrál jsem s Babranama, pak jsme měli trio, to už jsme hráli třeba věci od Deža Ursínyho, no a byly přehrávky, tam nás viděl Ita Strnadů, nějak jsme si kápli do noty a dali dohromady kapelu Pleas. Orioni šli tehdy na vojnu, tak nám přenechali aparaturu. To už jsme dělali i vlastní věci. Hrálo se v Borovině v kulturáku a abychom si šplhli u paní ředitelky, pojmenovali jsme se Pleas ? což znamená paní Lea Sedlářová, která tam v tu dobu ředitelovala. V kulturáku totiž hrávali kluci Sedlářovi a všichni si říkali bůhví jakou tam mají protekci, a měli prd. No a my na to šli takhle. To bylo roku 1968.

Jak vzpomínáš na osmašedesátý?

Tak do té doby, než nás zase „osvobodili“, tak dobře. 21. srpna jsme šli manifestovat, vlajky a tak, máničky hrály na kytary, hymna, prostě se vším všudy, Šolda Nejedlej věšel vlajku na Cyrila a spadl nám všem na záda z vršku, no a čekali jsme na Rusy. Pak někdo zařval už jedou, všichni jsme hrdinně vyběhli, všechno okolo dunělo, strašnej pocit, oni byli ještě před třebíčí a už se všechno klepalo. A my měli stažený zadky.

Co bylo potom?

Pak jsem šel na vojnu. Pavel Veselý, dnes šéfuje tanečnímu studiu Franka Towena v Praze, mě dostal k Armádnímu estrádnímu orchestru. No ale i tak jsem se moc těšil do civilu, protože sotva jsem odešel, kluci založili Articulus. To bylo vlastně zkloubení skupin Kid and Rovers, Orion a Pleas.

To byla slavná kapela?

No to bych řekl. Já tam hrál od roku 1972, kapela v různých obměnách působila až do roku 1989. Hráli jsme soul, to bylo výjimečné, to nikdo nedělal. Měli jsme dechovou sekci, Jarda Nejedlý byl fenomén, geniální zpěvák, jezdili jsme po festivalech a všude samá chvála. To byla kapela výborná. Dokonce jsme měli maximální hodnocení z přehrávek. Pak ale začaly chodit anonymy na Jardu Nejedlého, že má americkej způsob vystupování a bla, bla, bla, to bylo v pětasedmdesátém, doba honu na čarodějnice. A my se zachovali jako kreténi. Přišel přípis, že Nejedlý nic, nesmí zpívat, no a místo abychom s tím praštili všichni, skončil Jarda a my jsme vlezli do kavárny. Oni vlastně formálně stopli i nás. To jsme hráli na mírové slavnosti u Kostelíčka ? což bývala původně křesťanská pouť ? dali pár anglických písní a už tu byl přípis, že se to neslučuje se socialistickým způsobem života a že to máme na rok zastavené. A tak jsme se ocitli v Šedým, na rok, že si vyděláme na aparaturu?, no a tam jsme zůstali až do konce, do roku 1989.

A kde jsi byl 17.11.1989 ?

No to je sranda. To jsem byl u Jardy Nejedlýho ve Střížově na chalupě a nic jsme nevěděli, protože Jarda a Leoš Sedlář slavili narozeniny. V neděli jsme dorazilis Don a tam už to jelo televizi.

Podepsal jsi před „listopadem“ Několik vět?

Já ne, můj otec.

A co jsi dělal po revoluci?

Na pár let vznikla skupina EKG, ale hrály se převzaté věci a to mě až tak nebavilo. Pak se objevila na chvilku kapela Sewer, no a ? pak nic, až teď posledních pár let funguje Hlaváč & Co, tedy formace, kterou zajímá blues. Baví nás improvizovat, hledáme možnosti blues snažíme se hrát i skladby, které opouštějí základní formu dvanáctitaktového blues.

Hraješ, maluješ. Píšeš taky?

Píšu texty, který pak hrajeme. A začal jsem si plnit sen. Sepsat historii třebíčského big beatu, pěkně zvolna, nic nezkracovat, na nikoho nezapomenout.

Tvůj vklad do kapely a pak zejména expresivní projev je nepřehlédnutelný a ceněný. Nemrzí tě, že jsi nehrál někde „výš“- „jinou ligu? Měl jsi nějaké nabídky?

Jednou jsem hrál záskok se skupinou Bambus. Objevili se tam Pavel Fajt s Ivou Bittovou . Začali jsme jamovat, asi hodinu, zkazili jsme tím celou tancovačku, ale padli jsme si do oka. A Iva mi napsala na jídelní lístek, kam mám přijet na zkoušku jejich kapely. Že se jí se mnou pěkně hraje. No ale pak jsme pomohli ostatním trochu s útratou, v důsledku čehož došlo k potřísnění bicyklu Karla Holíka. A to bylo nutno napravit. K čištění a otírání jsem ovšem použil onen lístek s adresou, čímž byly na něm zapsané údaje ztraceny. A po ptákách (a po kariéře).

Co tě dnes baví? (v roce 2011) co ti dělá radost?

Mě baví, když se ještě pořád dokáže sejít parta kamarádů.

Jsi třebíčský patriot. Co si myslíš o městě?

Je to nádherný město. Dělám v Jihlavě, to je placka, kde se nic neděje. Stačí porovnat plakátovací plochy. Máme krásný a kulturní město a mohlo by to být čím dál lepší. Každý den, když přijedu, poskočí mi srdce radostí. Takhle, současný vedení radnice mně sedí. A myslím, že mají našlápnuto změnit aspoň to, aby se v Jihlavě nemluvilo o Třebíči jako o ÚDH ? tedy údolí dutých hlav.

Které místo tady máš nejraději?

Nejraději mám pohled z Hrádku na Třebíč, na židovskou čtvrť, na baziliku.

Kdyby se tě měl někdo úplně cizí zeptat na Třebíč, co bys řekl bez zaváhání?

To už se stalo. Třeba lidi od nás z práce. Jihlaváci. Nikdy tady nebyli. Koukali jak z jara.

A co lidi? Kdo odtud je ti blízký?

Ladislav Novák. Je tu i úroda herců, Peca ? Jirka Pecha, toho si pamatuju jako kluka, on kamarádil s mým tatínkem, protože se znali z borovinského divadla, já tak vlastně přebírám otcovy dřívější přátele. Další osobností je Boris Baromykin, fotograf, toho si taky vážím. Luboš Kressa, kovář, to taky býval můj velkej kamarád. A teď kamarádím s jeho synem.

Co chceš ještě udělat?

No rád bych byl slušnej člověk? Já tuhle dobu vnímám tak trochu jinak, spousta mých kamarádů se nějak a někam vzdálila, jsou pod tlakem, s telefonem na uchu, to si nejsem jistej jesti je to to pravý ořechový. Mám pocit, že to jsou štvanci.

Čeho by ses chtěl dočkat? (v dohledné době)

Můj kůň je Tom Waits, ale ten asi nedorazí.

Kdo nebo co tě dokáže obohatit?

Já to nemám nijak vyhraněné. Na osobnosti a tak. Ale když je v někom nebo někde obsah, zaujetí, tak se dokážu nadchnout i dojmout zároveň. V poslední době mám radost ze syna, z Jakuba, hrajeme spolu na kytary a je nám dobře.

Plánuješ?

Ani moc ne. Rád bych dál maloval, hrál, potkával se s kamarády, nic velkýho.

Kde jsou tvé hodnoty?

Rozhodně to není třeba plazmová televize. Na televizi se ani nedívám. Nebo nejlepší telefon. Nebo plovoucí podlaha. Nebo nejlepší auto. Nebo jak říká jeden můj kolega ? kašlu na kulturu, koupím si kančí dančí, otevřu láhev vína sednu k bedně a tečka, to je moje kultura. Tak tohle nechci. To mě štve.

Chybí ti něco nebo někdo?

No jasně. Chybí mně otec. Byl to moudrej chlap, kterej mi řek, dělej v životě, co chceš, ale neztrať glanc.