Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Demel: Ženy dokážou z chlapa udělat buď hrdinu, nebo onuci

12.01.2018

TŘEBÍČ - Pražský rodák Karel Demel (1942) patří k virtuózům současné české kresby a grafiky. Svědčí o tom i kolem 200 samostatných výstav, které měl hlavně ve vysoce konkurenčním uměleckém prostředí v Německu, Belgii či Holandsku. Obdivujete-li proto skutečné mistrovství, neměli byste si nechat ujít současnou výstavu mistra grafika Karla Demela v Galerii Malovaný dům na třebíčském Karlově náměstí. Při její vernisáži nám autor poskytl rozhovor.


Studoval jste v letech 1968-1974 Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze u profesora Zdeňka Sklenáře. Ale vím, že mnohem důležitější osobností pro váš osobní umělecký vývoj byl Slenářův asistent Jiří Anderle.

Anderle byl jako asistent úžasný, protože jednak už byl renomovaným grafikem a nosil do ateliéru různé katalogy výstav a řešil s námi technické problémy grafiky. Decentně, ale na druhé straně detailně. Takže nám nosil třeba nástroje, které jsme neznali jako rulety, molety a skobliny. Takže to byl obrovský přínos. Já jsem byl na škole nadšený, i když to bylo v roce 1968 a následujících letech. Ale když jsme byli ve škole, tak jsme dělali, co jsme mohli – učit se, učit se, učit se! A já, když jsem se na tu školu dostal až po čtvrtém pokusu, tak jsem tu školu prostě baštil. Chodil jsem tam doslova jako do kostela. Musím říct, že jsem byl velmi pilný a na konci studia předložil třicet, čtyřicet grafik.

Vím, že to nebyl ateliér zaměřený na volnou tvorbu, ale ilustraci a plakát.

Ano, čili grafika, to byla jakási moje mimoškolní činnost. Ale díky Anderlemu, který se pohyboval v kruzích grafiky, přišly nabídky zahraničních galeristů, kteří tehdy náhodně zavítali do Prahy. A protože tehdy se mohly výstavy organizovat jen přes Artcentrum, tak tam nebyla umělecká komise, na rozdíl od Díla. Takže to bylo velice dobré z tohoto hlediska. Ani bych nedokázal dělat nějaké, tehdy požadované tendenční grafiky. Prostě to šlo dobře takřka celý život.

Dá se říci, že škola vás připravila na život výtvarníka na volné noze perfektně z hlediska řemesla. Že jste se naučil dokonale tradiční umělecké grafické techniky?

Díky Anderlemu a Sklenářovi. Sklenář nás vedl ke knižní práci, k užité grafice. A ta zadávaná témata se často tak krásně prolínala, že jsme mohli uplatnit i grafické dovednosti. Byl to fantastický tandem obou pedagogů, takže jsme dělali vše, od volného umění až po užitou grafiku, ilustraci a plakát. Poznamenali nás strašně moc. Já jsem byl skutečně strašně šťastný v té škole.

Pro tvorbu Zdeňka Sklenáře se uvádí jako klíčový rok 1955, kdy navštívil Čínu a přinesl si odtud to, čemu se ve výtvarném umění říká - strach z prázdna. Obvykle to znamená, že umělec chce pojednat třeba i ornamentálně celou plochu obrazu či grafiky, nenechá nikde vyznít prázdno, místo, kde by se jeho rydlo či štětec tiskové desky nebo plátna obrazu nedotkly. Vy jste také s uměním Dálného východu přišel do kontaktu a naopak velmi často pracujete s prázdnem tak, jak to uměli a umějí Asiaté.

Já k tomu přistupuji z jiné pozice než Sklenář. Pro mě třeba jóga nebo duchovní orientace se projevovala čím dál tím víc zejména v devadesátých letech, tak jsem to prostě s tím prázdnem v grafice zkoušel. Prázdno, to je jako v muzice pauza. Ta je velmi důležitá. Mým problémem bylo často, že jsem zbytečně pojednával pozadí. Pak jsem si uvědomil, že když je na čisté ploše jen to, co tam má být, tak to je mnohem čitelnější a výrazově silnější.

V tomto směru souhlasím s definicí Freuda, že každý umělec je potenciální neurotik, který se zbavuje svých komplexů tvorbou. Takže jsem hledal i nějakou terapii, s jejíž pomocí bych mohl čelit konfliktům, ať už osobním nebo světovým. Prostě hledat nějaké východisko a vidět světlo na konci tunelu.

V tom vám pomáhala jóga?

Nesmírně. Až jsem se dostal v pozdějším věku, kolem roku 2000, i do jednoho buddhistického kláštera ve Francii. Strávil jsem tam sice jen pár dní, ale bylo to nesmírně poučné. Teď se zase věnuju taiči.

A co vaše zkušenost s holotropním dýcháním?

To jsem zkusil samozřejmě také. To jsem prodělal dokonce dvakrát a musím říct, že to nebylo nic příjemného.

Vyjevilo se vám něco z vašeho minulého života a třeba i ze života rodičů?

Tak, ano, o tom se dá asi těžko mluvit, ale byl to zvláštní stav, který se těžko popisuje. Byla to zkrátka silná zkušenost. Ale už je to pryč.

Vraťme se ještě k vašemu pojetí grafiky, na výsledném tisku často necháváte bílou nepojednanou plochu. Ale do hlavních motivů vnášíte obrovskou dynamiku, pohyb, rychlost.

Každý autor má svou parketu. Ta introspekce, ten vnitřní pohled na sebe sama, pak rozhoduje. Já sám při grafice postupuji tak, že si při procesu tvorby vždycky udělám nátisk a teď třeba vidím, že mi tam něco vadí, třeba ani přesně nevím co. Třeba prázdná plocha nebo naopak přeplněná plocha, nebo nějaký detail, síla čáry atd., takže to někdy dokopu až do toho konce. A když už nevím, co bych, tak je to na konci. (smích).

Stává se vám, že začnete pracovat na tiskové desce, ale výsledná grafika se podstatně změní oproti vašemu záměru?

Někdy ne, někdy ano. Pro velké formáty mám obvykle přípravnou kresbu, kterou provádím pro tisk z hloubky do mědi, což je práce podstatně jiná, než práce na papíru, to je nesrovnatelné.

Kterou z hlubotiskových technik máte nejraději, která nejvíc odpovídá vašim záměrům?

To se trošku mění. Já kombinuji třeba i na jednom grafickém listu techniky suché jehly, rytiny, rulety a akvatinty. Mimo grafickou práci provozuji ještě s velikou chutí a nadšením akvarely a kresby. Těch mám, mohu říct, tisíce a snažím se zejména v poslední době co nejvíc přiblížit výrazu kresby, i když to prakticky nejde úplně. Ty grafické techniky to trochu „utáhnou“ nebo svážou. Třeba při leptání, když špatně odhadnete čas, tak se to úplně změní a neodpovídá to vaší představě. Prostě v tom musí být velká zkušenost, přestože dělám od jedné grafiky i pět variant. Ale je to krásný pocit, protože člověk se pohybuje po nějaké cestě k něčemu. Já prostě grafiku miluji.

Jak moc jste vždycky překvapen při prvním nátisku podobou grafického listu? Při rytí a leptání pracujete na matrici se zrcadlově obráceným obrazem.

Překvapen jsem vždycky. Vždycky mě to překvapí, protože ten první tisk, to je vždycky taková premiéra. Tam je to obvykle velice, velice vzdálené od toho, jak bych si to představoval. Ale postupem přes další nátisky, a může jich být deset až patnáct, se nakonec mohu dostat někam jinam, než jsem původně předpokládal. Ano, bývám často překvapený - a vždycky je to také dobrodružství.

Uspokojuje vás pak tisk celého nákladu určité grafiky, třeba dvaceti nebo dvou set stejných listů?

Tisknu vždycky celý náklad, u rytiny to může být až do dvou set tisků. Záleží na tom, jak hluboce je deska zpracována. Jsou stanoveny přesné limity, u suché jehly je to třeba po ocelení desky maximálně šedesát kvalitních tisků.

Probrali jsme technické danosti grafiky, obraťme se k obsahu vašich grafik. Na mnoha z nich vidíme v různých podobách ženu. Téma žena, symbol žena, princip žena.

Pokud nejsem čtyřprocentní, tak to musím vzít tak, že je to skoro podstata všeho. Že člověk nemůže existovat sám za sebe a je to tak zařízené, že se doplňují Adam a Eva. Mě fascinovala věta Alberta Camuse, který řekl, že předstírajíce, že hledáme pravdu, čekáme koneckonců jen na lásku. A kdo jiný mně má dát lásku, než žena? Alespoň tedy ve většině případů (smích).

Z některých vašich listů lze vycítit váš názor, že žena může být bytost nebezpečná, zlá, záludná…

Samozřejmě, samozřejmě, to se sejdou dva světy, mužský a ženský. Na začátku to všechno vypadá krásně, protože jeden do druhého si promítá svoje sny a představy, ale během času se ukáže, že se ty představy vzájemně míjejí. Proto dochází ke karambolům, rozchodům a deziluzi, to je i moje vlastní životní zkušenost. A člověk si myslí, že to půjde jinde, hledá dál, zkusí to znova a… je to takový koloběh (smích). Já v tomhle nechci být pesimista, ale jsem.

Je to tak, že ženy nevědí, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou?

Nejen ženy, ale někdy i muži umějí být záludní a je to oboustranné. A já se neodvažuji dělat nějaké soudy. Ale čím jsem starší, tak jsou pro mě ženy čím dál tím víc tajemnější a nebezpečnější, protože dokážou z chlapa udělat buď hrdinu, nebo onuci. A všechno v tom hraje roli. Jak to všechno je, já dodneška nevím, přestože jsem možná už na konci svých dnů. Je to zkrátka složité. Adam a Eva, Bůh vnesl nepřátelství mezi muže a ženu. To je Bible, něco na tom je. Doporučuje se mužům, aby se vyvarovali žen, vlastně manželství – a pokud to nemohou vydržet, aby se vzájemně tolerovali a vzájemně milovali, aby si vytvořili lásku bez podmínek. A to neexistuje, bohužel. Možná, že jsou vzácné případy, že ano, ale moje vlastní zkušenost je poněkud zkalená.

Autor: Arnošt Pacola
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk