Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Ke břehu dobře upoutaný ledoborec Lenin.
(foto: ap)

Dobytí severního polárního kruhu - část šestá

08.08.2016

Arnošt Pacola pacola@horackenoviny.com

Jakým způsobem Rusové na poloostrově Kola postupují při prodlužování životnosti jaderných elektráren s reaktory stejného typu, jaké máme v Dukovanech? Jak v současné době staví nové jaderné bloky? Jak spolupracují vedení elektráren s okolními městy a obcemi? Jakým způsobem Rusové provozovali staré atomové ledoborce a jak provozují nové? Jak to dnes vypadá v Petrohradě alias Leningradě? To byly hlavní odpovědi, na které hledala v Ruské federaci odpovědi při své odborné exkurzi 26. června až 1. července výprava členů Občanské bezpečnostní komise při Jaderné elektrárně Dukovany, zástupců Skupiny ČEZ, tiskových mluvčích a novinářů.


Je pondělí 27. června po obědě a naše skupina exkurzantů odjíždí autobusem od hotelu směr přístav v Murmansku. V tomto největším městě za polárním kruhem s třemi sty tisíci obyvateli je trvale zakotvený první atomový ledoborec světa – Lenin. Ledy už ale dávno neláme, dnes slouží jako muzeum a třeba i jako moderní výukové centrum pro lepší poznávání přírody Severu.

Náš autobus zastavuje v Atom- flotu, základně atomových ledoborců v Murmansku, jen kousek od ukotveného mořského velikána s černě natřeným trupem. Jak kdo vnímá velikost či obrovitost lodí, to je věc názoru. Mně se zdá být ledoborec dlouhý 134 metrů a vysoký 16 metrů přiměřený pro lámání ledu tlustého až čtyři metry. Zajímavé je si uvědomit, že to byla loď poháněná elektricky. V pozdější verzi dva jaderné reaktory dodávaly páru do osmi turbín a ty roztáčely generátory, pohánějící tři sady elektrických motorů, které točily se třemi lodními šrouby. Jako laikovi se mi nejeví trup lodi nijak speciálně tvarovaný pro rozbíjení ledové pokrývky Severního ledového oceánu. Snad je ta příď jen poněkud tupá a hodně skosená. Důležité je ale vědět, že ledoborec led „neštípe“ klínem přídě, jako to děláme při použití kalače u dřevěných špalků. Souvislá ledová pokrývka oceánu by takovému „drobečkovi“ nikam neuhnula. Ledoborec vlastně najíždí na ledovou pláň a led bortí svojí vahou. Odlomené kry pak vhodně tvarovaným trupem zasouvá pod okolní ledový příkrov.

Pohled do reaktorovny

Vystupujeme po schůdkách na palubu lodi a hned v „předsíni“, kde se nemusíme zouvat, můžeme okénkem nahlédnout do reaktorovny. Zrovna tam chlapi v bílých oblecích a kuklách s čímsi manipulují. Asi s tyčemi jaderného paliva. Ale je to samozřejmě jen - jako. Lidské postavy jsou jen figuríny v tomto neobvyklém muzeu. Ledoborec Lenin byl vyřazen ze služby roku 1989, protože jeho trup byl opotřebovaný třením o led. Oprava a přeměna lodi v muzeum byla dokončena v roce 2005.

Během třicetileté služby došlo na ledoborci ke dvěma závažným nehodám. Po spuštění ledoborce na vodu loď poháněly tři reaktory OK 150. V únoru 1965 došlo k nehodě s chladicí kapalinou reaktoru č. 2. V naší skupině návštěvníků od Dukovan jsou vedle Aleše Johna zkušení specialisté z jaderné elektrárny „mrskající“ odbornou ruštinu, a tak se ruská průvodkyně po ledoborci docela zapotí při odpovědích na jejich zasvěcené otázky. Takže, co se to stalo v roce 1965?

Při odstávce ledoborce kvůli výměně paliva byla z reaktoru lodi vypuštěna chladicí kapalina předtím, než bylo vyjmuto vyhořelé palivo. V důsledku toho se roztavily a zdeformovaly některé součásti paliva. Při následném vyjímání paliva nešlo asi 60 % z něj vyjmout, protože se vzpříčilo. Bylo rozhodnuto vyjmout je i spolu s řídicími tyčemi a následně umístit do speciálního kontejneru, uskladnit jej na dva roky a posléze vyhodit nedaleko Nové země. Rusové to udělali tak, že v trupu lodi vyřezali velkou díru a trhavinou, tedy výbuchem ustřelili tyče, na kterých držela reaktorová část. Loď tím rázem přišla o čtvrtinu své váhy.

Druhou nehodou byl únik z chladicího systému v roce 1967, krátce po zavezení paliva. Aby se únik našel, bylo zapotřebí pomocí palic rozbít betonový a kovový štít. Když byl únik nalezen, bylo zřejmé, že škoda způsobená palicemi nepůjde opravit. V důsledku toho byly všechny tři reaktory typu OK-150 vyměněny za dva typu OK-900. Práce byly hotovy na jaře roku 1970. „Nový reaktor byl více kompaktnější a účinnější a potřeboval méně oprav,“ vysvětluje průvodkyně.

Vcházíme na prohlídku útrob lodi. Po schůdkách vpravo dolů scházíme do strojovny, kde vidíme „oddeklované“ parní turbíny s lopatkovými koly. Je to vlastně zážitková trasa, vedoucí hned vlevo, hned vpravo, hned kolem dokola, po schůdkách nahoru tu i tam. Procházíme ale i moderní interaktivní expozicí o přírodě severu, což jistě zvláště školáci ocení. A už jsme ve velíně. Kdo chce, usedá ke komunikačnímu panelu a nechává se fotografovat kolegy. K panelu regulování výkonu reaktoru, najíždění a odstavování usedá – kdo jiný, než vedoucí naší výpravy Aleš John. K údivu naší průvodkyně John zkušeně nahodí stroj a kontrolní panel se vším tím vyobrazeným potrubím s vodou a párou se před ním rozsvítí. Aleš John přidá plyn na 20, 30, 40 procent a už jedeme! Pohon ledoborce reguluje velice jednoduše, vlastně jen množstvím napájecí vody do parogenerátoru. Když potřebuje víc páry, přidá do parogenerátoru víc vody, aby se odpařovalo víc páry. Vždyť na tom nic není!. Jako když do čajové konvice napouštíte vodu. Reaktor si podle toho sám zvyšuje výkon, když má zajištěný odběr tepla. Taková pěkná hračka pro Rusy. Otočíte knoflíkem a voda teče do „samovaru – atomového“. Samozřejmě, že po celou tu dobu Johnovy „jízdy“ stál ledoborec zakotvený v přístavu. Všechno to bylo znovu jen – jako! Ale po Johnovi by si to mohl zkusit kdejaký kluk. Není to zkrátka nic složitého.

Na Leninovi měli i zubaře

Soukáme se dál lodí, na které původně pracovalo 236 lidí, později se posádka ledoborce zmenšila na 170 lidí a v současné době zde pracuje pouze 20 muzejníků. Míjíme třeba i ošetřovnu s chirurgickým lůžkem nebo koutek dentisty se zubařským křeslem. Jak se blížíme ke kajutě kapitána, přibývá dřevěného obložení stěn lodi a v kapitánově předpokoji se ocitáme na osově souměrném točitém schodišti. Je mi nějak povědomé. Ano, my Třebíčané je dobře známe z kina Moravu (Sputnik). Do sedadel napravo v kinosále se chodilo po schodišti vlevo a do sedadel vlevo se chodilo schodištěm vpravo. Nic složitého. Ledoborec Lenin má také velký přednáškový sál. V něm besedujeme s jedním z kapitánů atomových ledoborců a s prvním zástupcem generálního ředitele Atomflotu Mustafou Kaškou. Dozvídáme se, že radioaktivní odpad z ledoborců se zpracovává ve speciálním závodě a vše probíhá pod kontrolou MAAE. „Dnes jsme v situaci, kdy objem radioaktivního odpadu už se nezvyšuje,“ říká Kaška. Severomořský vlk naopak neujde otázce, jak je to s globálním oteplováním a mamuty tady na severu. „Za posledních patnáct až dvacet let se meteorologické podmínky trošku změnily. Led se přesouvá víc na sever a cesta se stává čistší od ledu. A mamuti? Na veškerých severních ostrovech jsou pozůstatky mamutů,“ prozrazuje kapitán.

A je tu vyvrcholení naší prohlídky ledoborce. Vstupujeme na kapitánský můstek, což je vlastně podlouhlá místnost přes celou šířku lodi s mnoha telefony a až legračně malým kormidelním kolem. Je to vlastně jen takové malé kolečko možná pro malého kapitána, kterému pod nohy vyrobili i dřevěnou „bedýnku“, aby před sebe dobře viděl také docela malým oknem lodi. Scházíme po schodech na palubu, odkud je dobrý výhled na okolní zařízení přístavu. Je příjemné se zde nadechnout čerstvého vzduchu po putování podpalubím té obrovské plující mašiny. A je tu i dobré světlo, takže příležitost k pořízení společné fotografie účastníků naší výpravy.

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk