Duší Jihočech, srdcem Třebíčák

Třebíč - Jaroslav Dejl se má. V dobré duševní i fyzické kondici oslavil 13. února šedesátku a od té doby vlastně slaví stále. Vším, co celý život dělá, si získal nespočet přátel, kamarádů, obklopoval se mladými a svým způsobem ovlivnil a vychoval desítky lidí. Není divu, že se s gratulací hlásí další a další. Oslavy vyvrcholí 1. dubna od 19 hodin beneficí Aprílový večer pro Jardu Dejla, kde vystoupí jeho kamarádi, spolupracovníci i ti, kteří to díky němu dotáhli až na profesionální prkna. Zván je úplně každý. Přijďte i vy.

Jsi šedesátník optimista, pesimista nebo realista?

Jsem optimista a doufám, že stejně bujaře budu slavit i sedmdesátiny. Mám radost, že se sešla moje stará divadelní parta. Připadalo mi, že všichni měli radost i z toho, že se zase vzájemně vidí. To je příjemné zjištění a největší klad, to je to nejkrásnější. Byl to báječný happening.

V Třebíči žiješ od roku 1979. Co tě tehdy poprvé na městě zaujalo?

Já znal Třebíč už dříve, jezdil jsem sem za svojí ženou. V té době to bylo takové tichoučké západomoravské ospalé městečko. Věděl jsem, že tu měl vazby Nezval, že se tu hrálo divadlo. Jsem rád, že jsem ještě zažil staré čtrti, Stařečku, že jsem chodíval Smrtelnou ulicí, že jsem chodil s nejmladší dcerou cvičit ještě do staré sokolovny. Byla to romantika. Tehdy jsem třeba poznal i pana Kresssu, se kterým jsem se tady poprvé opil, byl to moc zajímavý a příjemný člověk.

Co tě baví na Třebíči dnes?

Dnes? Třeba plovárna, evokuje ve mně Vančurovo Rozmarné léto. Moc se mi to tam líbí, moc. Taky okolí města je krásné, to asi musí uznat každý. S rodinou rádi chodíme třeba i kolem Oslavy.

A co je tady naopak zvláštní, divné?

Mrzí mě, že se to tady pořád hádá. Chvílemi až malicherně. Místo toho, aby se všichni spojili a profitovalo na tom celé město, tak ne. Ono je to asi i dané historicky. Třeba, je to sice z opačné strany, ale třeba Třebíč nikdy neměla městské divadlo, takovou tu budovu z c.k. Rakouska nebo první republiky, okolo které by se spojil společenský život. To je vždycky škoda, když není od čeho se odrazit.

Pohráváš si někdy s myšlenkou, že bys ještě rozjel divadelní soubor?

Mám přítele z Anglie, který si v životně těžké chvíli, když přišel o práci, vytvořil vizi jakéhosi sobotního dětského klubu či studia, kde se hraje divadlo, zpívá a tančí. A šel si za tím tak tvrdě, že dnes má po Anglii na 70 poboček a expanduje do Irska, Dánska. Ne, že bych chtěl přímo něco takového, ale až budu mít v důchodu víc času, chtěl bych nějaké divadelní studio provozovat, třeba tady Pod schody (divadélo v ZŠ Benešova), pokud se domluvím s vedením.

Co je podle tebe třebíčské nej, místní genius loci?

Stručně - Malovaný dům, bazilika, park za ní, Židy.

Cítíš se být Jihočechem nebo Třebíčanem?

Sice se u nás často mluví o tom, že jsme z jižních Čech neměli odcházet, ale dnes jsme Třebíčáci. Mám tu kamarády, přátele, známé, narodily se tu naše holky, máme tu zážitky. Jsme tu doma.

Motivovalo tě nějak město samo k tomu, co jsi pak léta dělal?

Já do toho padnul rovnýma nohama. Stěhovali jsme se v létě, jel jsem rovnou z divadelní přehlídky v Hronově. Cestovali jsme spolu s Majkou Nejedlou a Stáňou Štěpánkovou ? a hned se začalo plánovat, jak rozjet nový divadelní soubor v Třebíči. Taky tak nějak v té době mi volal MUDr. Blaha a já se objevil ve Zdravíčku. Takže se to hned rozjelo na dvou frontách, loutky i živí herci. Vznikla Mladá scéna, v Národním domě byly výborné podmínky pro zkoušení, prostě, sešli se správní lidé v pravý čas na správném místě.

Co máš rád z toho, co město nabízí?

Míval jsem rád období, kdy galerii v Malovaném domě vedl Luboš Kressa. Nebylo třeba jezdit jinam, abych se setkal s něčím, co ve výtvarném umění něco znamená. Nemuselo se mi třeba všechno líbit, něco bylo hodně kontroverzní, ale bylo to něco, co přinášelo podněty zvenku. Člověk měl pocit, že tu v té naší dolince nejsme tak ztraceni. Jsem vděčný Majce Nejedlé, že když dělala programovou vedoucí kulturního střediska, i když to byla jiná doba, dostala sem zásadní a špičková přadstavení.

A taková tu snad teď nejsou?

Někdy ano, někdy ne. Někdy asi brání složité technické požadavky souborů, někdy peníze a někdy možná chybí odvaha přivézt věci kontroverzní, provokativní a věci, kde nevystupují známí herci. Třeba v předplatném se sblížily kvalitativně skupiny A a B. Dřív bylo áčko výběrové, náročné. „B“ bylo pro širokou veřejnost. Ale to je dáno i dobou, vím, že přilákat diváka je problém.

Na co se těšíš?

Dostal jsem k narozeninám od dcer lístky do vídeňské opery. Tak chceme se ženou vyrazit na Nabucco. Pak porovnáme vídeňskou operu s představením, které se bude hrát v Třebíči. Taky se těším na nové dobré filmy a třeba, že se vrátí filmová přehlídka Projekt 100.

Jsi hodně zcestovalý. Kde se ti líbilo?

V jižní Anglii na křídových útesech. Tam by mě mohli i rozprášit. A vůbec se mi líbí v Anglii, v Londýně. Ctí tam tradice se všemi klady a zápory, které to přináší.

Co tě v životě těší?

Dělat cokoli pro někoho konkrétního. Třeba zájezdy s lidmi z divadla. To mě baví. Jako kšeft bych to dělat nemohl, takhle je to něco jiného. Baví mě i školní výměny, kdy hostíme lidi třeba z Německa a oni jsou schopní se kvůli nám začít učit česky. Když jedou naše děti ven, je příjemné sledovat, jak z nich padá stud, zbavují se trémy a předsudků. To mám rád.

Jak by měla vypadat Třebíč v budoucnu?

Začnu zase historií. Tohle město si dost odskákalo období socialismu. Ztratilo kus historické tváře. To mě mrzí. To zákonitě muselo zanechat stopy na atmosféře a duchu města. I proto je tu chvílemi cítit duch sváru. Třebíč by se měla přihlásit k nějakému odkazu. Třeba k Nezvalovi. Ať byl, jaký byl, dalo by se na něm perfektně ukázat, co s člověkem udělá politické soukolí, jak dokáže zlomit obrovského člověka. Jeho kulturní význam je ale tak velký, že bychom se za něj neměli stydět a třeba po něm mohli pojmenovat gymnázium. Chodil tam. Byl rozporuplný ? a je ? ale jeho přínos, ze kterého čerpá umění do dneška, je obrovský. Třebíč by si měla nějakou tradici podržet a stavět na ní. Chtělo by to nechat malicherností a roztáhnout křídla.