Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Walther Smeitink-Mühlbacher: Bez názvu, 2012, kolekce obrazů formátu 60 x 120 cm, kombinovaná technika na plátně.
(foto: ap)

Dva malíři z Příštpa: Na křižovatce

27.09.2019

JAROMĚŘICE NAD ROKYTNOU (ap) - „Na křižovatce“, tak nazvali svoji výstavu původem holandský výtvarník Walther H. J. Smeitink-Mühlbacher, usazený v Příštpě, a ukrajinský akademický malíř, grafik a designér Sergej Biba. Oba jsou přátelé a zahraničními členy Umělecké besedy slovenské. Zájemci o různé podoby současné malby si expozici jejich obrazů mohou prohlédnout v jaroměřickém barokním Špitálu.


Walther H. J. Smeitink-Mühlbacher (nar. 1963 v Nizozozemí) je na Třebíčsku již známým výtvarníkem. V letech 1980-1985 absolvoval v Nijmegenu vzdělání v odborech umělecké řemeslo, dějiny umění a textilní tvorba. Po absolutoriu působil až do roku 1993 jako odborný učitel na Grafickém lyceu v Utrechtu. Od roku 1994 působí jako profesionální výtvarník, vydavatel, umělecký poradce a kurátor výstav. Dosud připravil kolem stovky samostatných výstav v různých holandských městech, ale i v Německu a Česku. Ještě bohatší je účast tohoto mimořádně plodného a komerčně úspěšného autora na kolektivních výstavách a projektech moderního umění ve zmíněných zemích.

V jaroměřickém Špitálu Smeitink-Mühlbacher vystavil svoje nefigurativní obrazy, které jsou podle znalce jeho tvorby Ivo Bindera vyjádřením sakrality hmoty. Jinak řečeno, i člověka, kterého odrazuje nezobrazující umění, mohou zaujmout produchovnělou krásou barevných past nanášených v podobě nízkého či vyššího reliéfu na plátno. Zlatavou barevností jistě mnohým divákům mohou připomínat přezvětšené detaily draperií z obrazů barokních mistrů holandské či vlámské malby. Třeba Rembrandta, Halse či Rubense s jejich vznešeností, patosem i tajemstvím jako esenciální součástí života. Lze konstatovat, že Smeitink vědomě pracuje s atmosférou, kterou na obrazech starých mistrů vytváří galerijní tón, což je neodborný název pro okrové, zlatožluté až nahnědlé zabarvení starých maleb. Dávní mistři však s něčím takovým nepočítali. Galerijní tón je vlastně „vada na kráse“ jejich obrazů, jejichž barvami po staletích při změnách indexu lomu olejového pojidla prostupuje tehdy oblíbený hnědý podklad. Ten propůjčuje obrazům vyšší harmonii barev, než jaké umělci původně dosáhli. To, co nás tedy na starých obrazech udivuje, ona „hnětená“ zlatavá hmota, je vlastně nechtěné „kouzlo přírody“, způsobené oxidací starých lakových vrstev na obraze. Valter Smeiting s touto poetikou dokáže pracovat i ve svých nových obrazech z posledních let. A používá třeba i krakeláže, tedy vytváření systému trhlinek na povrchových vrstvách obrazů, které na obrazech starých mistrů byly rovněž především projevem stárnutí.

Zakarpatský Sergej Biba(1966) ve svých také převážně nefigurativních malbách nedosahuje zdaleka takové „šťavnatosti“ barevných past jako Smeitink. Do jeho obrazů však o to víc proniká poetika současnosti, kterou autor vyjadřuje i používáním číslic, písmen a citací, třeba i „zašlé“ rodinné fotografie v ploše obrazu. Dostává se tak blízko i k problematice lettrismu, což bylo po II. světové válce hnutí, snažící se novými formami obnovit vztah mezi poezií a malbou. V zásadě však Biba vychází z geometrické a expresivní abstrakce. I když je to tedy bytostní abstrakcionista, domnívá se, že ctí tradice a školu zakarpatského umění alespoň tím, že žije a pracuje v tomto prostředí a ztotožňuje se s ním jako umělec. Zajímavostí je nicméně fakt, že Biba údajně všechny právě vystavené obrazy namaloval na Vysočině, při pobytech u Smeitinka v Příštpě.

Výstava potrvá do 31. října.

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk