Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Esperanto - jazyk přátelství

24.09.2012

Už J. A. Komenský byl propagátorem myšlenky, aby všichni lidé krom mateřštiny ovládali jeden společný jazyk. Podle něj by se rovnost jazyková pozitivně projevila do rovnosti národů, tj. do lepšího soužití mezi nimi. Tato idea logicky odráží dobu, ve které velký evropský myslitel žil.


Tedy dobu, kdy Evropa na třicet let upadla do jednoho z nejhorších válečných konfliktů své historie. Skoro čtyři staletí nás dělí od této doby a na poměry v Evropě lze nahlížet stejně jako tehdy. Esperanto vzniklo v roce 1887 a je nejrozšířenějším mezinárodním plánovým jazykem. Je to jazyk snadno naučitelný, bez ambice nahradit národní řeči, z hlediska národnostního neutrální, vhodný pro mezinárodní komunikaci. Nikdy se v žádném státě nestal úředním jazykem a zůstal jazykem určité komunity.

Prof. Kamila Bártlová-Lampířová z Okříšek patří k nejaktivnějším propagátorům. Vede i kroužek ESPERANTA při základní škole, o němž se lze dočíst i v publikaci „Historie a současnost“, kterou v loňském roce vydal městys Okříšky. Je, mimo jiné, i autorkou úspěšné esperantem psané publikace „Maminčina pohádková studánka“. Tuto knihu, která získala ve Finsku roku 2000 Andersenovu cenu, Horácké noviny představily již 13. září 2011. Knihu si loni z celosvětového kongresu esperantistů v Kodani odváželi domů esperantisté z celého světa. Nedávno byli touto knihou obdarováni žáci Základní školy v Okříškách u příležitosti Mezinárodního dne dětí. „Paní ředitelka Marie Böhmová ji dala všem žákům z 2. A. Tuto pohádku dostali ode mne všichni vítězové dětské kresby v soutěži vyhlášené v Portugalsku a ve Francii ? tedy více než deset žáků MŠ a ZŠ ? a pořádané esperantisty,“ vzpomíná v úvodu rozhovoru autorka.

V souvislosti s esperantem často mluvíte o radosti?

Když mně v roce 1946 maminka řekla: „Kamilko, uč se esperanto, je to krásný jazyk a domluvíš se na celém světě!“ tak jsem se začala učit, abych jí udělala radost. Netušila jsem tehdy, že radost může mít tolik podob. Přála bych dětem, aby bylo více maminek tak moudrých jako moje maminka ? a řekly jim to samé, co mně! Jednou z radostí je rok 1947 a sním spojený první poválečný světový kongres studentů v Praze. Měla jsem tu čest vítat z tribuny na Václavském náměstí studenty esperantisty. Na moji výzvu se sešlo přes 50 účastníků všech kontinentů. Poprvé jsem hovořila esperantem se studentem tmavé pleti z jižní Afriky. Je to nezapomenutelné setkání. V nedávné době i členka našeho E-kroužku Marie obdržela dopis od katolíka ? studenta z jihu Afriky. Vždycky máme radost z dopisů od přátel z různých světadílů. Esperantisté jsou si přátelé. Bylo to také po válce, když mne požádaly dvě sestry, léčily si tuberkulózu, neměly dostatek léků ? a tak jsem napsala do Holandska prof. Henku Hendriksenovi ? esperantistovi ? a ten lék zaslal přímo na internu primáři Šádkovi. Ten navrhoval, aby se esperanto využívalo více i v mezinárodním Červeném kříži, že je to úžasná věc.

A jak získáváte adresy esperantistů?

To je různé, buď v našich novinách ? to je časopis Starto, nebo v zahraničních adresářích. A členové našeho E-kroužku se těší z každého dopisu. Už poštovné i známky prozrazují zemi a světadíl. Já jsem například rozesílala dopisy do přístavů různých moří ? jen na Esperanto Centrum ? a nastalo radostné dopisování. Některý den i více dopisů z různých vzdálených zemí.

Přijížděli a přijíždějí esperantisté také k nám?

V roce 1949 navštívili Třebíč esperantisté z Anglie, Belgie a Holandska. Recitovala jsem na slavnostním večeru verše našich klasiků přeložené do esperanta ? zpaměti, například Jana Nerudy, Otokara Březiny, ale zvláště se líbila „Maryčka Magdonova“ Petra Bezruče. Mnozí z hostů se stali našimi dlouholetými přáteli. V roce 1955 jsem obdržela dopis od Petra Bezruče, který mně děkoval za propagaci jeho veršů v překladu do esperanta ? a do „Slezských písní“ mně vlastní rukou připsal další svoji nepublikovanou báseň. Tak esperanto umožňuje přiblížit naše kulturní hodnoty světu ? a to je veliká radost!

Listuji knihou Petra Bezruče a vidím, že jeho rukou je psaný i dopis pro Vás.

Bohužel, v roce 1952 byl Svaz esperantistů rozpuštěný a mnohé naše dopisy nedoputovaly k našim zahraničním přátelům ? a k nám dopisy od nich! Propagace esperanta rozhlasem a tiskem byla omezena, takže ještě dodnes mnozí spoluobčané nevědí, co je esperanto. „Sametová revoluce“ přinesla ale nové možnosti. Dnes to není jen dopisování, ale esperantisté se mohou i navštěvovat. I náš E-kroužek navštívil hned po zahájení Světové muzeu esperanta ve Vídni. I já jsem hned přijala pozvání od mého přítele prof. Hendriksena do Holandska. Žil poblíž Naardenu, kde je pochovaný J. A. Komenský. Byla to pro mne veliká radost, po tomto okamžiku jsem ? jako každý esperantista ? toužila.

Veřejnost měla možnost vidět v Okříškách tři velké výstavy korespondence z mnoha zemí všech kontinentů, kterou jste připravila.

Ano, byla to pro mne radostná práce, ukázat na konkrétních materiálech, co a o čem a jak si přátelé dopisují, i když neznají mateřský jazyk svých přátel. Například naše děti z MŠ v Okříškách s MŠ ve Francii od roku 1995 ? stále. I členové našeho E-kroužku podle svých zájmů s esperantisty všech světadílů. Například žákyně Jana Ježková dopisovala asi 12 esperantistům. Potěšily ji dopisy nejen z Japonska, Mexika a dalších zemí za mořem. To už potom záleží jen na píli jednotlivých členů.

Autor: Viktor Velek
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk