Evangelíci instalovali nové faráře

Třebíč - Instalace neznamená jen zavedení (připojení, umístění) technických zařízení či rozmisťování předmětů pro výstavní účely, to slovo nese ještě jeden, vznešenější význam, a to slavnostní uvedení do úřadu.

V neděli 10. října byli do svých úřadů slavnostně uvedeni evangeličtí faráři Jana a Tomáš Potočkovi. Na faře na Bráfově třídě v Třebíči bydlí a ve svých farnostech pracují již od 1. září. Farářka Českobratrské církve evangelické má na starosti město Třebíč a jeho okolí, její manžel pak Myslibořice a Moravské Budějovice. A protože na vývěsce na faře stálo kromě jiného: „Fara je otevřená každému, kdo něco potřebuje,“ požádali jsme novou třebíčskou farářku o rozhovor.

Pocházím z Pardubic a vyrostla jsem ve farářské rodině. Tatínek tam byl farářem, maminka byla taky farářka. A z její strany jsem už asi pátá generace farářů. Takže skutečně jsem tím prostředím byla ovlivněna. Moje rozhodnutí jít na teologii bylo tím vším samozřejmě hodně ovlivněno.

Studovala jsem v Praze a rok v Heidelberku. Jak se říkalo, za socialismu je všechno možné, takže občas nás pustili. Měla jsem stipendium od německé církve. Byl to takový malý zázrak, že se to povedlo. Končila jsem v osmdesátém devátém roce na podzim, takže jsem se ještě seznámila s církevním tajemníkem a tím to skončilo, přišla revoluce a do služby už jsem vlastně byla uvedena v listopadových revolučných dnech. A pak jsem tedy už sloužila jako farářka ve svobodné zemi.

Začínali jsme v Boskovicích, tam jsme se po svatbě stěhovali, já tam byla jako vikářka, manžel, který tou dobou studoval veterinu v Brně, odtud dojížděl do Brna do školy. Pak jsem šla na mateřskou dovolenou. Mám tři děti, nejstarší už je na vysoké, dva jsou tady na gymnáziu. Manžel pak studoval dálkově taky teologii, vlastně toho veterináře nikdy nedělal. A já jsem šla znovu do služby a sedmnáct let jsem sloužila na tradičním venkovském sboru kousek od Čáslavi v Opatovicích. Těch Opatovic je hodně. Tohle je skutečně malá vesnička, okres Kutná Hora.

No, my jsme dospěli k názoru, že je čas na změnu. Pozvali nás do Třebíče. Zdejší sbor nás pozval, abychom se jim přijeli ukázat. Protože se uvolnila dvě místa v Myslibořicích a v Třebíči, tak jsme se o ně ucházeli. To je pro nás ideální situace, že můžeme spolu sloužit jednomu sboru, a přece jsou to dva celé úvazky. Třebíčští si nás zvolili, církev to schválila, a tak jsme se sem nastěhovali.

Od prvního září oba sloužíme. Já převážně v Třebíči, manžel má ještě Moravské Budějovice jako kazatelskou stanici a ten domov v Myslibořicích s tím, že se můžeme navzájem doplňovat, střídat, jak to bude potřeba.

Zdejší sbor je veliký, živý. Mám tady pomalu každý den nějakou akci, je tady velmi schopné aktivní staršovstvo. Nedávno třeba na stadioně pořádal náš sbor akci Na kolech pro děti. Spoustu podobných akcí pořádají laici a já to jenom z dálky sleduji. A mám z toho radost.

Učím tady malou skupinku dětí, malou skupinku máme i v Moravských Budějovicích, mládež se střetává i v Myslibořicích. Tady v Třebíči je relativně velká skupinka maminek s malými dětmi, pro ty jsou zvlášť bohoslužby v neděli na faře paralelně s bohoslužbami pro dospělé. A jednou za měsíc se scházíme jenom maminky s dětmi jen tak, abychom si povídaly a věnovaly se svým starostem, a děti si přitom hrají. Pravidelně máme biblickou hodinu pro děti i pro dospělé, ta je večer. To je asi to, co mě baví nejvíc. Práce s biblí, biblický výklad, tak aby byl živý, aktuální, do dnešní situace. Pravidelně jednou za měsíc se schází nejstarší generace, tomu se říká Kavárnička. To je v Myslibořicích i tady, to se sejdou babičky a dědečkové a zase jim se věnuji, povídáme, vzpomínáme při kávě, při nějakém zákusku.

Jako slavnostní uvedení do služby ve sboru se v naší církvi pořádá instalace. To je něco jako ustanovení faráře, kde skládáme slavnostní slib a za účasti seniora a staršovstva nás podáním ruky přijímá sbor mezi sebe a tím je oficiálně potvrzena vzájemná spolupráce. Jsou to v podstatě bohoslužby, ke kterým patří navíc ten slib. Přijeli nás pozdravit hosté z mého minulého působiště, přijel autobus z těch Opatovic, podívat se, jak se nám daří, byl plný kostel. Taky ze zahraničí, kde máme partnerské sbory. Přijeli přátelé z Německa, ti tady za oba sbory promluvili. Dál byli na instalaci přítomni zástupci církve bratrské, dva za katolickou církev, jeden z nich měl pozdrav. A ještě mě přivítal nový kurátor, nebo vlastně nás přivítal. Pak následovalo pohoštění. Bylo to všechno takové opravdu radostné.

Ano, v evangelické církvi je vlastně každý sbor samostatnou jednotkou, nebo právnickou osobou, a vede ji staršovstvo s farářem a kurátorem v čele. To staršovstvo je volené na šest let a ze svého středu si volí kurátora, jakéhosi zástupce laiků, který má podpisové právo. Má prostě stejné právo zastupovat sbor jako farář.