Hudební karavany popatnácté prošly Zámostím

Letní kulturní festival Zámostí v Třebíči slaví patnáct let své existence. Patnáctkrát jím prošly hudební karavany, aby v oáze na podzámecké louce potěšily domácí i přespolní návštěvníky. Ti za nimi otáčeli hlavy, tak jako slunečnice za sluncem - nechápete? Tak to neposloucháte swing a písničky z roku raz dva. Pokud dočtete report ze Zámostí aspoň do půlky, pochopíte, co mají společného slunečnice, velbloudí karavany, nejisté počasí, kdy je bouřka pořád na spadnutí, a jeden hudební festival.

Procházka pod hlavním podiem

Pozor, přitáhněte velbloudům otěže, začínáme procházkou pod hlavním podiem. Bylo teprve pět hodin odpoledne a už na něm ? jako druhá pořadí ? hrála jedna z nejlepších skupin na festivalu, pražští Discoballs.

Discoballs: Zcela nepřípadný název pro skvělou kapelu

Kdo nezažil jejich předchozí vystoupení na Zámostí, případně je nezná odjinud, může se nechá zmást názvem kapely. Zní jako z Michala Davida, ale znamená něco úplně jiného. Osmičlenní Discoballs s veselou dechovou sekcí před sebou valí kouli jásavého ska, do něhož ostrým hláskem řeže zpěvačka Anja. Docela vysoká laťka pro další vystupující, jak se ukáže o pár řádků níž.

CCTV All Stars: Typický Švéd, typický Mexikánec

Naopak zcela správně se pojmenovali CCTV All Stars. Pražský výběr s Angličanem Eddy Allenem (voc, g), Mexikáncem Omarem Rojazsem (dr), Amerikánem Tomym Levecchiou (trump), překvapivě českým trombonistou Štěpánem Janouškem a především Švédem Fredrikem Janackem (bg). Komu to něco připomíná, tomu napovím: - 123 minut, úžasné trio z Pardubic, přesněji z Pardubic byl jen kytarista a zpěvák Zdeněk Bína, Fredrik se opravdu narodil, vyrostl a naučil hrát ve Švédsku. Teprve potom odjel do Čech a založil s Bínou Minuty, jednu z nejzajímavějších zaniklých kapel. Teď tvrdí muziku v mezinárodních All Stars. V jejich hudbě je z každé kultury něco, a jak se propojují, krásně mimikrují: anglický zpěvák získává vizáž Mexikánce, český trombonista zase světáka. Jen Janacek je nezaměnitelný. Jak pravil Venca Bartoš, když kdysi na koncertě Deep Sweden uváděl jejich romského houslistu Vojtu Lavičku: „Typický Švéd?“

Anna K.: Nelítat nízko, ale Přes noc na zemi a Because The Night až do Nebe

Anna K., zpěvačka pro celou rodinu, se na Zámostí vrátila po několika letech, aby potěšila všechny. Mě potěšilo už to, že s ní zůstala celá kapela včetně baskytaristy Vladimíra Kulhánka. Kytaristu jsem nejdřív nepoznal ? vypadal jako Carlos Santana, ale když si sundal klobouk, byl to Roman Helcl. Kapela plná rockerů je u Anny K. důležitá, s ní může zpívat takové věci jako Because The Night od Patti Smith a Bruce Springsteena. Tak se Anna K. líbí mně, jiní od ní chtějí slyšet Lásku, které ? jak řekla sama zpěvačka ? neuniknou ani ti, co neposlouchají rádio. Jinak to byla milá připomínka nejlepších písní z alb Nebe, Stačí, když se díváš, Noc na zemi a Večernice, k nimž přibyla novinka o modrooké dívce, která přišla do velkoměsta. Ještě menší dívky a taky chlapci drželi po celou dobu ručně malovaný transparent se zpěvaččiným jménem. To se na Zámostí nedělalo, ale možná tím vzniká pěkná tradice.

Aneta Langerová: Další zpěvačka pro celou rodinu

Pro Anetu Langerovou platí v zásadě totéž, co pro Annu K. ? pro někoho rockerka, pro jiné zpěvačka z televizní soutěže. Na potvrzení toho zvedly děti mladšího školního věku další ručně malovaný transparent. Vůbec byl letošní festival multigenerační: v Anetině skupině hrál na bicí mladý Koller a nebyl to jediný syn slavného otce, který se na podiích Zámostí objevil. A ještě něco z vystoupení Anety Langerové je k porovnání s jinými: ve finálové Vodě živé se v refrénu odmlčela a nechala publikum, aby dozpívalo samo. Ke společnému zpěvu sice vyzývá kde kdo, ale spolehnout se na to, že se lidi chytí bez varování, může jen hodně velká hvězda.

Big Band Tomáše Hájíčka: Sexy Big Band v troubě

Na novinku hlavního Krucipüska Tomáše Hájíčka se všeobecně čekalo. Možná bylo lepší nečekat nic, aspoň nebyl člověk zklamaný. První písně Kocour v troubě a Cikán je sexy byly aspoň vtipné, ale pak to ani čtyři vokalistky a devět muzikantů včetně dechové sekce nezachránilo. V konkurenci Discoballs, CCTV All Stars i následujících United Flavours Hájíčkův big Band ani obstát nemohl. Škoda, v těch lepších chvilkách vzdáleně připomínal Lauru a její tygry v dobách Martina Pošty.

United Flavours: Celej svět je propojenej?

Pražští United Flavours se velmi podobají CCTV All Stars. Členové kapely pocházejí z exotických míst (zpěvačka Carmen ze Španěl, Djei z Pobřeží slonoviny, Split z Popradu, Jaro z Příbrami, Standa z Hronova a Bill z Kalifornie) a provozují hudbu, v níž míchají všechny možné i nemožné vlivy. Propojuje se v nich celý svět, jak v jedné své písni zpívá kapela Kalábůf něžný beat. Na Zámostí už Spojené kytky hrály, líbily se a letos to potvrdily. Při jejich hudebním mixu člověku letělo hlavou, co všechno může být spojené: United Colours, United States ?

Sunflower Caravan: Už jen aby přišla Inka Zemánková

To nejlepší nakonec prvního večera, byť hodinu po půlnoci vydrželi jen vytrvalci. Oproti své premiéře na Zámostí, kdy ve stejném popůlnočním čase Sunflower Caravan ohromili silnými instrumentálními melodiemi hranými jen v triu hammondky ? baskytara ? bicí, přidal šéf kapely Andy Čermák zpěv a z jeho chytlavých melodií se nezadržitelně stávají hity: Broken, A Little Bit More, What We Are ? Hubený klávesista Andy bude nejspíš reinkarnací Karla Svobody. Schází jen, aby, přišla Inka Zemánková a zazpívala Tak jako slunečnice každým dnem. Půlnoční Sunflower Caravan by ji doprovodil a po obrovském aplausu publika přidal instrumentálku - Velbloudí karavanu od Duke Ellingtona.

Malashnikow: Nebezpečnější než ruský samopal

Zase jeden chytrý, vtipný a přesný název. Mladá třebíčská skupina Malashnikow se jmenuje podle svého autora a kytaristy Vojtěcha Malacha a během letošního jara vyhrála, co se dalo. Do žhnoucí výhně sobotního poledne si ji moc lidí poslechnout nepřišlo, ale to, že hráli na hlavním podium Zámostí už Pavlu Salákovi (voc), který se na velkém podiu něco naběhal, Vojtovi Malachovi (voc, g), Romanu Paškovi (dr), Milanu Kejdovi (g) a Jakubu Hlaváčovi (bg) nikdo neodpáře. Dlouhovlasí mladí kluci, co hrají vlastní písničky a je to normální bigboš = to se dneska jen tak nevidí. A při pohledu na Kubu Hlaváče druhá poznámka o synech slavných otců (ještě bude jedna).

Prago Union: Nic nového od Chaozzu

Před patnácti lety byla dočasně slavná skupina Chaozz. Byla tak slavná, že hrála na prvním ročníku Zámostí. Její hlavní protagonista si mezitím změnil jméno, založil novou skupinu a přijel s ní na Zámostí zase. Jinak se nic se od té doby nezměnilo.

Skyline: Veselé skoky na hlavu!

Veselé skoky se jmenuje jedno originální taneční divadlo a Na hlavu! je název jeho úspěšného představení. Ale teprve když se to řekne dohromady, má to fór. Skyline provozují veselé skoky od chvíle, kdy draftovali zpěvačku Marku Rybin ze zaniklé dívčí sestavy Gaia Mesiah. Od té chvíle jsou to úplně jiní Skyline, než jezdívali na Zámostí dřív, proto výhrada, že vidíme podesáté stejnou kapelu, neplatí. Na hlavu ale je, když Marka zpívá „Freedom“ a její komplic MC Nu C dokola vyzývá publikum, aby skákalo. Tak buď svobodu, nebo buzerace jako za Husáka. Jako na zavolanou následovalo vystoupení Richarda Millera, který neřekl jediné slovo, přesto za ním publikum šlo jako za krysařem.

Richard Müller: Každým coulem Čechoslovák

Říct o Richardu Millerovi, že je federální zpěvák, možná se urazí, vždyť je to málem Newyorčan. Pro potřeby Zámostí však zůstaňme u ideje čechoslovakismu. Zřetelně ji propagoval Erich Boboš Procházka v reprezentačním dresu se stáním znakem ČSSR na hrudi. Protože hrál na foukací harmoniku, znak byl vidět dostatečně zřetelně. Saxofonista Michal Žáček příslušnost na bundě neměl, takže se těžko dalo poznat, že je to Ostravák jako poleno. Nejvíc byl ale Müllerův čechoslovakismus dán jeho repertoárem. Půl hitů slovenských, půl českých. Milovanie v daždi nebo Cigaretku na dva t´ahy napsal s Jaro Filipom, Nebude to l´ahké, drahá zvládl sám, Srdce jako kníže Rohan a Ninu Ricci otextoval na hudbu Slováka Ivana Táslera Michal Horáček, stejně jako Štěstí je krásná věc, k němuž přidal melodii Petr Hapka. Podzámecká louka zpívala s krysařem česky i slovensky a on neudělal nic víc, než si ležérně přiložil dlaň za ucho, načež zpěv poslušně zesílil. Stejné gesto používá B. B. King. Ten je ale doprovází výhrůžným: „Neslyším vás!“Tak si přeberte, kdo je tady větší hvězda?

Tata Bojs: Skáču dobře, skáču rád

Jednou z mnoha zásluh Tata Bojs, kapely z pražské Hanspaulky, je, že pro další generace připomněla filmy Luise de Funese. Koneckonců, i třebíčský koncert začali Mardoša s Bublinou scénkou z Piti piti pa. Když pak začal baskytarista Mardoša skákat ještě výš než obvykle, vzpomněl jsem si na jiný film. Nehrál v něm Funes, ale Marvan, nebyla to lehká francouzská komedie, ale česká agitka z padesátých let a v době Piti piti pa ji dávali dokola v cyklu Film pro pamětníky. Dříve narození vědí, mladší netuší, o co přišli: Anděl na horách se sloganem „Skáču dobře, skáču rád!“ Pro chlapce z Hanspaulky platí navíc hraju dobře, hraju rád, ať už jsou to staré prověřené kousky nebo novinky z alba Ležaté osmičky, kterými na Zámostí zahájili svou festivalovou sezonu. A taky je mám rád proto, že se neberou vážně a v Pěšácích rock´n´rollu se považují za „kapelu lokálního významu“.

Toxique: Z malé Klárky Inka Zemánková

Byla půlnoc druhého večera Zámostí, na podiu zpěvačka, která by jistě prošla sítem módní policie, o níž zpívali Tata Bojs v písni 2031. Já jen zíral, jaká supersonická dívka se stala z malé Klárky Vytiskové. Když jsem ji viděl naposled, držela se za ruku tatínka, který si přišel do pražské Akropole zahrát na kontrabas s Bradleym Strattonem, když se na skok vrátil z amerického Maine do Prahy. Jejich skupina se jmenovala Snake Eaters a hrála někdy v minulém století. A teď je Klára dospělá a zpívá pop z příštího století se skupinou Toxique People Of The Universe. Kromě toho taky přezpívala písničky Zuzany Navarové a možná by „dala“ i Slunečnici, co se každým dnem otáčí jen za sluncem.

Odskok pod Machu Picchu

Velbloudi pod Machu Picchu? Nesmysl, ale hudební dramaturgie druhého podia pod terasami připomínajícími incké město byla natolik pestrá, že by v ní ani ten Ellington nebyl nápadný. Zde aspoň několik tipů: Humor nepostrádalo Náměstí míru, jehož minutové skladby připomínaly Minutové romány Petera Altenberga. Mohlo by je Náměstí míru zkusit zhudebnit. Taneční Alef Zero překvapilo, především zpěvačka Met. Havlíčkobrodští veteráni Našrot ještě pořád neustrnuli a první večer pod terasami dohoupali Main Street Ska band. Druhý den začal vystoupením „divoké karty pořadatelů“, ostravské téměř výhradně holčičí party Dona Said Yes. Byla to karta dobrá, holky vůbec nevypadaly jako rockerky, ale jméno kytaristky a houslistky Dony Michelle si prosím pamatujte. Po holkách kluci: Bikkinyshop z Berouna se na rozdíl od jiných metálistů neberou vážně, Los Perdidos přidali trochu Mexika a do půlnoci se zase krásně houpalo, tentokrát se Švihadlem.

Odskok do Travellers Hostelu

Vypřáhněte velbloudy, poslední zastávka: Travellers Hostel, kde se při Šou Soaré taky hrálo. V pátek jsem stihl aspoň Ray Band ? další syny slavných otců: staré rockové vykopávky tu pálil mladý Ledecký, na bicí za ním hrál Prokop Jelínek. V neděli to bylo slabší: Nedokázal jsem se odtrhnout od Tata Bojs, takže z koncertu Permon Balet Superstar jsem slyšel jen poslední skladbu. I tak jsem v hudebních karavanách letos projel až dost.