Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Jako ředitel se pořád ještě učím chodit v chodu muzea

04.04.2016

Třebíč - Třicetiletý Třebíčan Ivo Macek je pět měsíců ředitelem jedné z nejprestižnějších muzejních institucí u nás - Přírodovědeckého muzea v Praze, které je jedním z pěti muzeí, tvořících Národní muzeum. O jeho životě i plánech jsme si s Ivo Mackem povídali v redakci Horáckých novin ve středu před Velikonocemi.

Jste muž mnoha talentů, na jedné straně absolvent středoškolských i vysokoškolských studií ekonomie, na druhé straně vysokoškolsky vzdělaný přírodovědec a také dobrý fotbalista. Ohlédněte se za klíčovými momenty svého života, které vás dovedly ve třiceti letech až do křesla ředitele Přírodovědeckého muzea v Praze.


Začnu tak nějak od konce. Co se týče uplatnění v oboru geologie v rámci České republiky, tak to není nijak růžové. Tím, že u nás nejsou žádné činné doly, jediný je dnes v Dolní Rožínce tady na Vysočině, kde se těží uran, tak je možnost uplatnění obtížná. V podstatě nás není tolik potřeba, kolik nás každý rok na univerzitách končí. V průběhu studií na dvou vysokých školách jsem pracoval dva roky i v bance. A když jsem tehdy ve čtvrťáku přemýšlel, co dál, věděl jsem navzdory nejasným vyhlídkám, že chci jít spíš směrem geologickým než finančním.

Takže vědec ve vás zvítězil nad bankéřem?

Pomohla tomu i náhoda, v Národním muzeu se uvolnila pozice výzkumného pracovníka v Přírodovědeckém muzeu a já jsem dostal nabídku na toto místo. Můj školitel mě tehdy doporučil.

Než se dostaneme k vážnějším věcem, zmiňme ještě vaši kariéru fotbalisty.

Hrál jsem za Slavii Třebíč od svých 10ti let. Poté jsme se sloučili s Bopo Třebíč, a vzniklo HFK. Po pár letech jsme tehdejší podmínky někteří z nás těžce nesli a část z nás utekla do okolních vesnic. A z první moravskoslezské dorostenecké ligy, kdy jsme jezdívali do Brna nebo do Otrokovic, jsem najednou hrál za Slavice, pak za Čechtín atd., kde jsem mimochodem strávil několik skvělých let. Ale i tím, že jsem studoval dvě vysoké školy, se to už nedalo zvládat. Když jsem pak hrál v Přibyslavicích, tak jsem řekl, že už to nejde. Celý týden jsem byl vlastně pryč. V Brně jsem měl školu od pondělí do středy, ve středu jsem přijížděl do Zlína, kde jsem byl do pátku, a do toho celé víkendy na fotbale, kdy jsem třeba v sobotu hrál za áčko a v neděli za béčko.

To se asi opravdu nedá…

Protože to vypadalo, že fotbalem se asi živit nebudu, rozhodl jsem se z mnoha důvodů svoji fotbalovou kariéru ukončit.

Takže jste v roce 2011 nastoupil jako geolog do Přírodovědeckého muzea v Praze. Jaké byly vaše tehdejší představy o vědě a první dojmy z prvního pracoviště? Přece jenom, není to výzkumný ústav, ale muzeum.

I muzeum se věnuje vědě, má tři základní pilíře své činnosti - popularizaci, sbírko- tvornou činnost a vědu. Věda se tam dělá převážně na úrovni taxonomie, jedná se v zásadě o klasifikaci případně popis nových druhů, jejich výskyty, vztahy s geologickým i geografickým prostředím atd., což dle mého vyjadřuje samou podstatu Přírodovědeckého muzea. Tím, že například zpracováváte sbírkový fond, můžete objevit třeba nový druh.

A co třeba biologické obory, dnes je populární určování původu organismů podle DNA, tedy deoxyribonukleové kyseliny.

Ano, s DNA se najednou rozkošatěl strom života. Ale raději zůstanu u sebe, považuji se spíš za mineraloga.

Vím, že Národní muzeum skončilo na 56. místě mezi 220 výzkumnými organizacemi v rámci celé republiky. Takže- chlubte se.

Hlavním kritériem zveřejněného hodnocení výzkumných organizací byla publikační aktivita jednotlivých odborů. Když to řeknu sportovní terminologií, předhonili jsme i některé ústavy Akademie věd, což je trend, který bych chtěl jako ředitel Přírodovědeckého muzea ještě více podpořit.

Když jsem nastoupil do muzea, začal jsem pracovat na analytickém přístroji, který je velmi sofistikovaný, tím pádem poruchový a i velmi drahý. Nepracoval jsem se sbírkami, ale byl jsem u zrodu dnes nejlépe přístrojově vybaveného mineralogického pracoviště v České republice. A to je hlavně zásluhou současného vedoucího oddělení dr. Sejkory a za to mu patří velký dík.

Takže jste si ani moc neuvědomoval, že pracujete v instituci, která se jmenuje NÁRODNÍ a ještě k tomu MUZEUM?

(Smích). Národní muzeum je vlastně pět muzeí, která jsou zastřešena tímto společným názvem. Při založení tehdejšího Vlasteneckého muzea v roce 1818 tvořilo dlouhé roky sbírky celého muzea pouze přírodovědecké exponáty. Tehdy Kašpar Maria hrabě ze Šternberka vlastně do muzea jako první vklad vložil mineralogické a paleobotanické sbírky a knihovnu. A odpověď na vaši otázku, ano uvědomoval, jen to bylo těžké vysvětlit kamarádům a široké rodině, že neoprašuji exponáty v depozitářích.

Šlechta kdysi měla zájem a chtěla vědět, jaká ložiska zajímavých nerostů má na svých panstvích k jejich případnému využití, že?

Postupný vznik muzea byl zezačátku založen hlavně na darech od lidí. Šlechta, když třeba na svém panství zastřelila nějaké zvíře, tak ho jako exponát poslala do muzea. A exponáty se v něm pak hromadily bez nějaké další analýzy či systematičtější tvorbě sbírky. Muzejníci, to z počátku byli spíš jen zapisovatelé vytvářející soupis exponátů, kdy měl například botanik či mineralog na starosti celé přírodovědecké sbírky.

Uběhlo pět let a vy jste stál coby stále ještě mladý výzkumník před rozhodnutím, zda se přihlásit do konkurzu na ředitele Přírodovědeckého muzea. Takže další dilema : Vědec, nebo manažer?

Za posledních pětadvacet let jsem teprve čtvrtý ředitel Přírodovědeckého muzea. Předchozí ředitelka tam byla rok a půl a v září loňského roku na vlastní žádost ve funkci skončila. Co následovalo, bylo strašně rychlé, generální ředitel Národního muzea se rozhodl, že vypíše výběrové řízení na tuto pozici. Někteří kolegové mě popichovali, jestli bych se nechtěl o tuto funkci ucházet, na což jsem si sám netroufal, protože si myslím, že by měl člověk do této pozice přece jen dozrát. Ale roli v mém rozhodování sehrál fakt, že jsem asi před dvěma lety dostal v rámci Přírodovědeckého muzea na starosti projekt koordinující činnost všech sedmi oddělení našeho muzea a ten projekt se mi podařilo dotáhnout do konce. Takže jsem si řekl – sakra, když jsem dokázal ukočírovat rozpočet pěti milionů ročně s osmdesáti lidmi, tak to je vlastně ta práce ředitele, takže bych to mohl zkusit.

Zpracoval jste svoji vizi dalšího vývoje Přírodovědného muzea a…

… a výběrová komise mě do funkce ředitele doporučila.

Vědec, mineralog s ekonomickým vzděláním, to asi nebývá častá kombinace.

Asi to byl jeden z důvodů, proč jsem byl vybrán. Kombinace ekonomie a přírodních věd, to není běžná věc a na pozici ředitele se asi hodí. Uvidíme, to ukáže čas.

Zaznamenal jsem vaše vyjádření v médiích, že chcete vnést do chodu muzea určitý řád.

Ano, chci tomu dat řád, protože nebyly jasné kompetence vedoucích a jiných zaměstnanců, kteří v mnohých případech alternovali ředitele, ten byl někdy už jen v roli podepisujícího člověka a neměl moc možnost věci ovlivňovat. Není přitom lehké se v chodu toho obrovského muzea zorientovat, já jsem tam pracoval přes čtyři roky a pořád se i jako ředitel v chodu muzea učím pořádně chodit. Najednou řešíte problémy oddělení, kterým odborně úplně nerozumíte, a každý z nich je úplně jiný svět.

Jak je to složité po lidské stránce ukočírovat instituci s osmdesáti lidmi, z nichž každý je osobnost, ponořená do své vědy? Jako zájemce o výtvarné umění jsem léta sledoval dění v Národní galerii, všechny ty nenávisti, otevřené dopisy, napjaté vztahy k řediteli Knížákovi. Jak u vás v muzeu, musíte se zabývat řevnivostí mezi vědci?

V Přírodovědeckém muzeu jako přírodovědci táhneme za jeden provaz. To se mi strašně líbí a musím to zaklepat na dřevo. Individuálně jsou tam samozřejmě jedinci, kteří jsou spíš solitérní, ale když je jakýkoliv problém, tak se sem- knou a oddělení si pomohou navzájem. V přírodních vědách je to trošku jiné oproti společenským nebo humanitním oborům. Třeba historikové mohou mít každý poněkud jinou interpretaci dějin a už to může mezi nimi vytvářet nedobrou atmosféru na pracovišti.

Teď budou mít vaši přírodovědci možnost prokázat svoji soudržnost při přípravě velké společné výstavy na téma Život.

Bude to pro nás další výzva po současné velmi úspěšné výstavě Archa Noemova, která bude probíhat v Nové budově Národního muzea (budova bývalého federálního shromáždění) až do otevření nových expozic v historické budově na Václavském náměstí. Hned po mém nástupu jsme byli požádáni generálním ředitelem, jestli bychom nebyli schopni vytvořit další takovou, třeba i menší, ale přírodovědeckou výstavu. Tak jsem řekl proč ne, a napadlo mě udělat výstavu, která by protnula život v podzemí, přízemí i v oblacích. Je to i poťouchlý nápad, že by se tak mohla různou měrou propojit činnost všech našich oddělení.

Proč poťouchlý?

Protože to není zcela běžné, většinou jsou výstavy monotématické nebo propojují pouze jedno nebo dvě oddělení. Jako geolog bych si na toto netroufl, a jelikož základním stavebním prvkem byl již návrh výstavy, který zpracoval kolega z entomologického oddělení, stal se tak i hlavním autorem. Zároveň by to měla být i malá generálka na obrovskou přípravu našich expozic do opravených prostor historické budovy Národního muzea na Václavském náměstí.

Jak moc bude obtížné na výstavu vybrat z kvanta dat a exponátů, která za staletí nastřádaly přírodní vědy, to nejdůležitější, co stráví běžný divák výstavy?

To bude asi největší prob- lém. Kolegové ty vědomosti samozřejmě mají, a chtěli by je všechny předat, což je pochopitelné, ale máte pravdu, právě řešíme, nakolik lidi zasypat informacemi. Jde o to, co ještě jsou schopni lidé pojmout a nakolik mohou být z příliš podrobné expozice nakonec unavení. Musíme najít nějaký zlatý střed, aby byla zachovaná odborná pravda, ale aby lidé neupadali do mdlob z přívalu informací.

Přenesme se do Třebíče, byl jste se už podívat na novou mineralogickou expozici Svět neživé přírody, která je k vidění v Muzeu Vysočiny v třebíčském zámku?

Přiznám se, nebyl, je to hanba. Ale na omluvu dodám, že nežiji v Třebíči, bydlím v Pardubicích, pracuji v Praze a do Třebíče jsem se dnes přijel podívat jen na otočku asi po čtvrt roce. Ale mohu říci, že v rámci Národního muzea jsme v užším vedení muzea pouze dva Třebíčané, tím druhým je náměstek generálního ředitele, doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. (bývalý děkan filozofické fakulty Univerzity Karlovy), který se podílel právě na realizaci nové expozice v Třebíči. S tím se potkáváme často a o Vysočině se bavíme.

Zeptám se vás na závěr trošku z jiného soudku, jako geologa. Na Vysočině i na Třebíčsku je nyní aktuální hledání vhodných lokalit pro vytvoření budoucího hlubinného úložiště radioaktivních odpadů, tedy především vyhořelého paliva z jaderných elektráren. Jak vnímáte tuto záležitost, je vhodné umístit takové důlní dílo někam k Budišovu?

Není to úplně můj obor, ale já jsem jednoznačně pro, a to ze dvou důvodů. Samozřejmě nejdůležitější je vybrat správné stabilní prostředí, které není tektonicky narušené, kde není žádná seismická aktivita a vyhořelé palivo se tam může uložit na tisíciletí. Jsou i jiné státy, které tuto záležitost mají zpracovanou velmi dobře, třeba ve Finsku, kde staví velmi moderní úložiště. Navíc dnes úplně nevíme, jak tento odpad budeme moci v budoucnu využít i jinak. Takže bych se toho nebál, to je jedna věc.

A musíme se dívat i na tu druhou pozitivní stránku, co to přinese regionu, ve kterém se ten sklad bude budovat? To jsou jednoznačně pracovní místa. Vyražení nového důlního díla trvá roky a roky a prostě to tu práci lidem dá. Dnes je ale, bohužel, snazší lidi vystrašit, než je přesvědčit o opaku. Dnes stačí negativní kampaň jen lehce nastínit a lidi vystrašíte strašně rychle. Ukazuje to třeba i zkušenost z uvažované těžby zlata na Slovensku. Firma, která měla fámy a bludy odpůrců těžby vyvracet, utratila statisíce až miliony korun na další analýzy, že těžba zlata přírodu nepoškodí, stejně nakonec od lidí slyšela: „To jste si podplatili a udělali to tak, aby vám to vycházelo.“

Takže jste optimista, věřící v dobrou budoucnost a možnosti technického a vědeckého pokroku?

Když byl v roce 1789 objeven uran, tak se s ním barvila především skla, nikdo nevěděl, na co jiného by se mohl používat. Dnes je uran strategická surovina a kdo ví, co bude strategickou surovinou za dalších padesát nebo sto let?! Často mi přijde, že se na tyto záležitosti díváme zbytečně jen ze současného pohledu a ze současného pohledu si představujeme i stejný stav věcí za sto let.

Autor: Arnošt Pacola
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk