Jako když myslivec střílí na bažanty

Jemnice - Ve Štěpánkově pivovaru je až do 31. července instalována výstava fotografií Ze světa velkých cen třebíčského fotografa Jaroslava Hedbávného. V době dovolených další z důvodů, proč si naplánovat výlet třeba právě do Jemnice. Autora jsme při přípravě expozice chvíli zdrželi a položili mu několik otázek.

Motocyklové závody jsou bouřlivé, dynamické. Jsou protipólem romantického klidu přírody.

Motorky jsem poprvé fotil v roce 1979, možná už si to nikdo nepamatuje, že i tady v okolí se jezdily motocyklové závody. Jezdíval jsem fotit do Velkého Meziříčí, kde byl okruh, na kterém se jezdilo republikové mistrovství, měl jsem tam babičku. Jezdil jsem i do Žďáru, do Znojma, Jindřichova Hradce. Potom, nejdřív jako návštěvník, jsem se dostal na brněnský starý okruh. Mezitím jsem se stal členem Svazu českých fotografů a to mně pomohlo dostat se tam, kam se běžný návštěvník nedostane. Mezitím jsem usiloval o kontakt s novým okruhem a v roce 1996 jsem dostal poprvé akreditaci i na MS superbiků a ještě v tom roce i na Velkou cenu, která se jezdí měsíc po, většinou v srpnu. Pravidelně získávám akreditace na Velkou cenu díky tomu, že vystavuji a publikuji a plním podmínky toho, aby akreditace mohla být udělena.

Záměrů, ambicí a zvědavosti bylo mnoho. Určitě velkou motivací je vidět to, stát tváří v tvář osobnostem. Mě motocyklové závody zajímaly dlouho a toto byla šance vidět osobnosti a naplnit si svého koníčka ? vyfotit si je. To byl první moment.

Druhý pak to, že zákulisí motocyklových závodů je úplně jiný svět, je to svět dramatický, je to prostě kolotoč, který jezdí světem podobně jako F1 a má svoje zákonitosti, má svoje vnitřní pravidla, svou dynamiku, je to svět hodně rušný, barevný, s prokreslenou atmosférou.

Třetí směr je samozřejmě technika fotografování, protože jedna věc je fotit statické fotky v zákulisí ? paddocku, případně nějaký portrét, druhá věc je vyfotit motorku, která kolem letí rychlostí 200km/h. A přiznám se, dalo mi dost práce vyfotit tu motorku opravdu tak, jak ji člověk chce vyfotit. Je to věc rutiny. Jako když se myslivec učí střílet na bažanta a ví, jak tu pušku nastavit přesně, jak zacílit, předsadit a vystřelit. Tady je to stejné.

Fotím na digitální fotoaparát, teď už, výhradně z časových důvodů, na Pentax, mám dva, K10D a K20D s vyměnitelnými objektivy až do ohniska 500mm. To znamená, že jsem schopen si ty motorky jaksi přitáhnout i v těch zatáčkách, aby byl vidět i nějaký ten detail.

Člověk má pocit, že tam fyzikální zákony neplatí, vidět tu motorku v blízkosti, v zatáčce, v náklonu, to je opravdu úžasný zážitek, samozřejmě to jsou mistři světa, jezdci, kteří jezdí světový šampionát. Pochopitelně mají zkušenosti a jejich schopnosti jsou neuvěřitelné.

Mám. Jedním z dalších atributů závodů nebo vůbec sportu obecně jsou emoce. Ať již pozitivní nebo negativní. A bohužel k těm negativním patří pády. Skutečně, vidět pád závodního motocyklu v plné rychlosti je silnou emocí. Některé pády mám nafocené i s rozfázovaným pohybem jezdce a stroje.

Stalo se mi to několikrát. Dokonce si vzpomínám, je to dávno, ale moje fotka byla použita pro vyhodnocení nějakého požárního zásahu na Masarykově okruhu, kde tehdy motorka začala hořet. Ta fotka byla ještě černobílá a pořád ji mám.

Pak je tu otázka bezpečnosti. Člověk by nikdy neřekl, co rozjetá motorka dokáže. Najednou žádná bariéra nestačí. A skutečně mám jeden zážitek, kdy v nějakém německém šampionátu proti mně letěl superbik. Fotku jsem ještě stihl, ale bohužel, z kačírku, kam motorka vlétne, vystřelil kámen jak z brokovnice, tak jsem si tehdy odnesl nějakou tu modřinu. Ale fotku taky. Dobře to dopadlo.

Jsou v tom dva aspekty, jednak výraz ? radost po vítězství nebo soustředění před startem, prostě emoce, toho mám hodně. Další jsou fotky, na kterých je osobnost, se kterou se jen tak nepotkáš a jen tak ji nevyfotíš. Jedna z těch hodně cenných fotek je výjimečně z prostředí automobilových závodů, neboť ty fotím také. Jako host tam byl tehdy Jackie Stewart, známá osobnost F1 a mistr světa. To je fotka, kterou mám rád. Je na ní v té klasické kostkované čepici.

Nechci si hrát na sportovního reportéra nebo odborníka. Řekl bych to jinak. Byť se jedná o vrcholový sport, tak pořád atmosféra mezi motocyklovými závodníky je solidární, přátelská, jsou tam jiné vztahy než třeba ve Formuli 1. Ideální to není, ale zase ne tak vyhrocené, jak by se zdálo. Fascinuje mě tam jedna věc. Pravidla, která v tom kolotoči platí téměř neměnně. Vím, kde který závodník bude mít svůj kamión, znám jeho životní rytmus během závodů, kde je, jak se chová. Osvědčila se mně jedna věc a zatím téměř bezvýhradně funguje ? pokud chci závodníka vyfotit, vždy ho kontaktuji, požádám, oslovím. Nestalo se mi ještě, že by mě někdo odmítl a tu vteřinku nepočkal, nesundal si brýle a tak.

Znám se s našimi závodníky, Chodím k Abrahamovi do boxů. Zahraniční jezdce osobně neznám. Spíš je tam známost s kolegy fotografy, kteří tam jezdí z celého světa, takže už vím, kde který Němec, Američan, Holanďan je. Pozdravíme se a jde se na věc.

Jsou tu rituály před závodem ? jeden si třeba hodinu před závodem leští přilbu, Francouz Régis Laconi cvičí sestavu dřepů, kliků a všeho možného, to mám také zachyceno.

Vidět paddock je samo o sobě úžasné. Je to komfort, špičková péče, psychologie, lékaři, stravování. Třeba Max Biaggi si dává těstovinové saláty s rajským protlakem. Někdo je nervózní, někdo flegmatik. Jsou tam slzy prohry i vítězství, i takové fotky mám. Italové a Španělé to prožívají víc.

Paddock girls jsou pevnou součástí celého dění, nejsou tam jen kvůli deštníkům na startu. Pohybují se v zákulisí celou dobu, jsou u všeho, u reklamních akcí, v okolí kamiónů, u prezentací, tiskovek, oficialit všeho druhu atd.

Jsou to novější fotografie ze tří posledních ročníků závodů v Brně, vždy superbiky a Velká cena ČR. Ročníky 2007, 2008, 2009. Chtěl jsem, aby tam bylo od všeho něco, motorky, závodníci, dívky.

Ne, já jsem v tomhle případě pouze teoretik.