Jediné opravdové auto je prostě amerika

Třebíč - Jak je vše relativní! Pod pojmem auto si totiž každý z nás může představit něco docela jiného. Někomu se např. pod pojmem rodinné auto ihned vybaví Škoda Fabia a jiný si zase naopak při pohledu na zmíněnou Fabii nedokáže představit pojem auto. Je to tím, že automobilismus se v různých částech světa vyvíjel odlišně. Zatímco na Starém kontinentu se vyvíjela auta kompaktní, levná, úsporná, za Velkou louží se automobilismus vyvíjel zcela jiným směrem.

Pojďme se tentokrát podrobněji podívat na jeden z amerických výrobků pozdních šedesátých let, kdy stál galon benzínu pár centů, výkon motoru, tvary karoserie a pohodlí osádky hrály hlavní roli při nákupu nového auta a o emisních zákonech ještě nikdo ani neslyšel.

V roce 1967, kdy se po dálnicích USA proháněla auta s motory, jejichž výkon nebyl ničím omezován, a slavný mustang vstupoval s obrovskými prodejními úspěchy do čtvrtého roku své existence, začal koncern Chrysler nabízet své kupé Plymouth VIP modelového roku 67. A právě s tímto vozem dnes máme možnost se podrobněji seznámit.

Plymouth VIP 1967 udivuje, ostatně tak jako každá amerika, už při prvním pohledu. Zejména nás zarazí jeho šířka a délka, která si opravdu nezadá s dnešními dodávkovými auty (svojí vahou je však ještě předčí). Ještě více nás překvapí zjištění, že se jedná o dvoudveřový vůz.

Při pohledu zepředu zaujmou vertikálně umístěné hlavní světlomety a široká maska plná chromu. Blikače jsou důmyslně skryty za jejím žebrováním, nic nesmí narušit dokonalý vzhled! Možná si také povšimnete malých „projektilů“ umístěných na rozích předních blatníků ? jsou to oblíbené kontrolky blikačů. To aby byl řidič informován o jejich funkci, aniž by musel klopit zrak a pátrat v útrobách přístrojové desky, ale také aby řidič souběžně jedoucího auta na americké desetiproudové dálnici byl včas a zřetelně informován o záměru našeho plymouthu změnit jízdní pruh.

Ale pojďme dál. Jelikož záď tohoto auta je opravdu daleko, připravme se na delší procházku. Asi uprostřed naší túry, to když budeme míjet dveře, které jsou dlouhé asi jako korejský Chevrolet Spark, nabudeme dojmu, že zde jakoby něco chybí. Ano, budou to rámy dveří a oken. Pymouth VIP se totiž pyšní v USA oblíbenou karoserií typu hard-top. Neznamená to nic jiného nežli tu skutečnost, že po spuštění všech bočních oken vznikne do kabiny otvor, který neruší žádné sloupky. O toto velice příjemné a atraktivní řešení se ve stejné době pokusila i naše automobilka Škoda se svým typem MBX, ale vzhledem k problémům s tuhostí karoserie se tato varianta embéčka více nerozšířila.

Už bychom se na naší cestě rádi zastavili na občerstvení, ale stále ještě nejsme na konci plymouthu. Když konečně dorazíme k cíli, odměnou je pro nás úchvatná záď s horizontálně umístěnou řadou světlometů, které v noci vzbuzují u ostatních řidičů pocit, že před nimi na silnici právě přistává UFO. Celá karoserie je pak ve spodní části orámována na obou koncích chromovanými nárazníky, které v případě kolize plní podobnou funkci jako např. radlice u buldozeru, a z boku pak širokou lištou z leštěného nerezu.

Nachodili jsme se už dost, a proto je na čase usednout a nechat se chvíli hýčkat. Po uchopení masivní chromované kliky musíme vyvinout notnou dávku síly, abychom otevřeli dveře, těžké a velké tak, že snad doopravdy k jejich výrobě bylo použito tolik železa, jako na celého, již zmíněného sparka.

Po výkonu z těžké atletiky na nás dýchne atmosféra pravých šedesátých let. Tenký volant, černé čalounění, chrom a imitace dřeva. Ale pozor! Po neopatrném usednutí vás sedačka doslova vymrští směrem ke stropu, ke kterému je naštěstí ještě dost daleko. Připadáte si, jako byste právě usedli do starého bohatě polstrovaného gauče u vaší babičky. Také všechno okolo připomíná babiččin obývák. Všude je spousta místa a k dokonalé pohodě vám chybí snad jen zapálit oheň v krbu.

Otočením klíčku ve spínací skříňce se o to pokusíme. Oheň sice nevyšlehnul, ale svůj efekt to má. Odpočívat se však nebude! Při prvním otočení osmiválcového motoru typu Super Comando 383 o obsahu 6,3 litru, s výkonem 315 koní a neuvěřitelným kroutícím momentem se celé auto zhoupne do strany a námi projede zachvění, které velice příjemně zalechtá v podbřišku. Jsme napjatí, co bude dál. Po zasunutí páky voliče automatické převodovky pod volantem do polohy „Drive“ pod sebou ucítíme nepatrné škubnutí a po uvolnění pedálu brzdy se celý babiččin obývák, světe div se, dá do pohybu.

Díváme se přes palubu houpající se lodi a představujeme si, že takhle nějak se asi cítí cestující na zaoceánském parníku. Jen místo šplouchání vln se k nám odněkud zespodu vine krásné staccato silného osmiválce. Zapomeňte na výmoly, díry a důmyslně propadlé nebo naopak vystouplé kanály třebíčských silnic! To vše je nyní minulostí. Část blahobytu Ameriky šedesátých let si teď vezeme s sebou. Jen silničky, na které hledíme přes širokou a daleko dopředu zasahující kapotu, jsou jaksi úzké.

Ale úzké a malé je ve srovnání s plymouthem vše okolo. Dokonce i lidé, otáčející se za námi s udivenými pohledy, se zdají daleko, někde v úplně jiném světě. Vychutnáváme si jízdu a přemýšlíme, co asi tehdy z oken, kterými se právě díváme, viděl první majitel plymouthu. A náhle se jakýsi hyundai před námi změní na Pontiac Tempest a protijedoucí nákladní Man na Kenworth s chromovanými komíny za kabinou. Obchodní dům Billa je rázem pobočka Mc Donald´s a také nám není ani trochu divné, že projíždějící strážníci sedí v chevroletu s nápisy „City Police“ na dveřích...

Asi takhle nějak to vypadá, když sedíte ve staré americe. Možná teprve teď pochopíte zvláštní úsměvy ve tvářích jejích řidičů a ochotu věnovat značnou část výplaty na krmení pro nenasytné a obludně silné motory jejich „strojů času“.