Kde se tu vzaly oranžové vesty

Třebíč - Přes vytrvalý přísun sněhu shůry zvládá Třebíč úklid silnic i chodníků bez větších problémů. Lví podíl na tom mají i takzvané oranžové vesty. Ženy i muži, kteří jen s pomocí lopat, shrabel a košťat neúnavně odhazují sníh. Jejich doménou jsou chodníky nepřístupné pro multikáry s radlicemi. V ulicích jsme je začali potkávat již minulý rok a i díky nim na tom byla Třebíč s uklízením sněhu podstatně lépe než leckteré okolní obce.

Není tajemství, že pracanti v oranžových a zelených vestách jsou z řad nezaměstnaných. Pojďme se podívat, kudy vede cesta z pracovního úřadu k oranžové vestě. Nutné je předeslat, že další údaje platí pro jedince, který nebydlí s nikým ve společné domácnosti a je tedy odkázán pouze sám na sebe.

Když přijdete o zaměstnání, máte půl roku nárok na podporu od úřadu práce. Když se vám nepodaří sehnat novou práci, přecházíte pod sociální odbor obecního úřadu. Tam je vám přiznáno životní minimum, jež činí pouhých 3126 korun. A běží vám další půlrok na sehnání práce. Když se vám ani nyní nepodaří novou práci sehnat, jste vyzváni, abyste se přičinili a sehnali si nějakou práci sami. To znamená, že si musíte sehnat někoho, kdo vás zaměstná, byť za pár stovek měsíčně. V tom případě je vám dál vypláceno životní minimum. Když si práci neseženete, přijdete o 1106 korun a ocitáte se na existenčním minimu, což představuje 2020 korun.

A jsme u oranžových vest s nápisem Veřejná služba. Třebíč patří mezi města, kde tato služba funguje. Lidem v nouzi se tím značně zlehčuje situace, protože práce, kterou si musí najít, je jim nabídnuta přímo obecním úřadem. Jestliže člověk práci přijme, dostává se opět na životní minimum. Jestliže odpracuje alespoň 30 hodin měsíčně, získá odměnu, která činí 50 % z rozdílu životního minima a existenčního minima. Čili 553 koruny. Není to mnoho, ale lidé v nouzi, kterými dlouhodobě nezaměstnaní opravdu jsou, počítají trochu jinak než ti, kteří pobírají průměrný plat.

„Jsem vyučený instalatér,“ vypráví náš muž v oranžové vestě, „a jako instalatér jsem se živil celý život. Pak ale můj zaměstnavatel skončil a já postupně vystřídal několik dalších. Naposledy jsem byl zaměstnán v roce 2007 a za prací jsem jel až do východních Čech. Pro německou firmu jsem tam lisoval plast, ale i to skončilo a já se zase vrátil do Třebíče. Už dávno netrvám na tom, abych dělal instalatéra. I když to by bylo samozřejmě nejlepší, protože to je moje odbornost. Bral bych jakoukoli práci, ale na Třebíčsku zatím není a jinde to není lepší. Dodnes mi někteří dluží mzdu. Víte, jak to chodí. Když mi byla nabídnuta tato práce, bral jsem to všemi deseti a jsem za ni opravdu vděčný. Mnoho kamarádů mám třeba v Brně a ti mi tuto možnost vyloženě závidí. Byli by dokonce ochotní za ní přijet do Třebíče, ale nejde to. Je to pouze pro Třebíčské občany.“

Muž v zelené vestě je na tom o poznání lépe než jeho kolegové v oranžových. Musel se k ní však poctivě propracovat. Spadá do kategorie veřejně prospěšných prací a bere již plat. Kdo se osvědčí a město pro něho má uplatnění, může být přijat na takzvaný VPP. Bývalo to na půl roku, někdy to je dokonce na rok. Pracovníci VPP mají na starosti VS, protože si touto prací již prošli, rozumějí jí a je na ně spoleh. Je to prostě vyšší level.

Jak vyplývá z dalšího hovoru mezi pracovníky komunálního odboru, dobrých 50 % pracovníků, kteří procházejí VS a VPP, je úspěšných při hledání opravdové práce. A je to jistě i díky tomuto systému pomoci nezaměstnaným, kteří nejenže si mohou přivydělat nějakou korunu, ale mají lepší pocit, než kdyby seděli doma u televize nebo na rohu pocucávali jabčák. Hlavně ale neztrácejí, nebo dokonce znovu získávají pracovní návyky.

Třebíč tak o míle předhonila třeba i krajské město, kde k tomuto systému nebyli ochotni přikročit.