Horácké novinyVychází každý týden v úterý a v pátek. Objednávka předplatného

Když naživo, tak s kapelou The Help

03.11.2011

Třebíč - Hudební klub Béčko nabídl v den státního svátku lahůdku v podobě rockové kapely The Help. Není třeba mít špatný pocit, že vám toto jméno nic neříká. Přibližně stovku posluchačů nepřilákalo ani jméno samotné kapely mající za sebou jen pár koncertů, ani její repertoár.

CARMEN
Zvědavost totiž budilo obsazení, jehož největší hvězdou byl americký baskytarista Doug Wimbish. Tento držitel americké Grammy je v našich končinách již několik let častým hostem nejen jako hráč (Living Colour, Jungle Funk, Head-Fake), ale také jako producent (Guločar). Patří k tomu druhu hudebníků, kteří vlastně celý život stráví po koncertech, workshopech a nahrávacích studiích, mají několik „mateřských“ kapel, příležitostně se živí i jako studioví hráči (spolupráce např. s Depeche Mode, Madonnou, Rolling Stones) nebo zakládají jednorázové projekty. A právě takovým formace The Help je. Při svých koncertech v Německu Douga Wimbishe zaujala zde žijící americká zpěvačka Dacia Bridges a němečtí hudebníci Flo Dauner (bicí) a Alex Scholpp (kytary). Dva posledně jmenovaní potvrdili to, co se tvrdí o německých hudebnících: jsou výborně technicky vybaveni, dokáží se odvázat a bavit publikum, ale jsou málo osobití ? zkrátka je nepoznáte po dvou taktech.

Po těch je naopak rozpoznatelná osobitostí překypující záoceánská polovina formace. „Madonna hardrocku“ Dacia Bridges zvládla roli frontmanky nejen po vokální, ale i po scénické stránce. Ve svém explozivním projevu nechala volný průběh svým černošsko-bělošsko-indiánským genům, přidala k nim zkušenosti s komunikací s publikem a hlavně pestrou škálu výrazových prostředků. Podobně explozivní projev byl vlastní i Dougu Wimbishovi. Byl hybnou silou celé sestavy a své virtuozitě dal prostor v sóle, které bylo jakousi ukázkou vynikající tematicko-motivické práce a využití efektů zároveň. Sólo vystavěl na jedné ze skladeb ze své první desky Trippy notes for a bass. Krom tohoto sóla a přídavku Call me od kapely Blondie tvořily ostatní repertoár koncertu nové skladby.

Začátek playlistu vyvolal spíše rozpaky a otázku, proč takto dobří hudebníci hrají tak poměrně nezajímavý teenagerovský kytarový rock. Změnu v podobě propracovanějších, ale stále přímočarých písní přinesla v pořadí třetí skladba. Dramaturgii prospělo i zařazení ryze instrumentálních skladeb, které ukázaly, že kapela má blízko k alternativnímu rocku. V jediné pomalé písni podpořené akustickou kytarou ukázala Dacia i romantičtější stránku svého projevu a díky jediné odbočce tohoto druhu to nijak výrazně nenarušilo celkovou tvrdší dramaturgii. Ta má ovšem díky jednorázovosti projektu své limity: jak v rozhovoru prozradil kytarista Alex Scholpp, příprava skladeb začíná posíláním nápadů po internetu, psaním textů a následně několikadenním soustředním ve zkušebně či studiu. Jistá schematičnost a formálnost byla vlastní většině skladeb, ovšem díky hráčským kvalitám bylo poměrně jednoduchým formám propůjčeno napětí z instrumentálního provedení a dobře secvičených fines.

Publikum se s každou další písní stále více rozehřívalo a v závěru se dočkalo i dvou přídavků. Výrazný podíl na úspěchu koncertu měl vlastní zvukař kapely, který ochotně reagoval na požadavky publika na doladění určitých detailů. Dokázal, že i na Béčku lze dosáhnout zcela vyváženého zvuku, jenž nezpůsobuje pískání v uších, nevolnost a přitom je správně rockově nahlas. Koncert byl hlavně ukázkou toho, jak má hrát kapela, která je zajímavá především naživo. Kdo čekal od koncertu právě toto, odcházel jistě spokojen.

Autor: Viktor Velek
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk