King Arthur završil 5. ročník Třebíčského operního festivalu

Třebíč - Zaplněné divadlo Pasáž tleská vestoje. Dozněly poslední tóny a repliky barokní semi-opery King Arthur. Jubilejní pátý ročník Třebíčského operního festivalu se dočkal adekvátního vyvrcholení.

Jubilejní, přelomový

Hovoříme-li o místním publiku jako o divadelně vyzrálém, není důvod se obávat, že by si nenašlo cestu k opeře. Ta není dávno mrtvým žánrem, naopak, celosvětově hledá, a nikoli nezajímavě, nové, inspirativní cesty k posluchači, ať už jde o novátorská inscenování klasických titulů, nebo o díla nová. Otevírá-li Třebíč opeře náruč (nebo chápejme lépe zpěvohře v plné šíři tohoto hudebně-dramatického žánru), nelze jinak, než tleskat.

Letošní ročník festivalu získal v osobnosti sólisty Vídeňské státní opery Adama Plachetky patrona, jenž dodal akci mezinárodní punc. Ve stejném duchu lze hovořit i o přenesení festivalu za hranice, konkrétně koncertem v rakouském Waidhofenu. Takové partnerství slibuje mnoho i do budoucna.

Hudba na dosah

Co lze festivalu jednoznačně přičíst k dobru, je úvodní muzicírování v ulicích Třebíče. Hudba na chodníku sluší každému městu, náramně osvěžila i zdejší atmosféru, zvláště když se jednalo o kvalitní a smysluplnou interpretaci masově srozumitelné muziky. Festival se nebojí oslovit publikum v celé šíři, tedy děti nevyjímaje, což je výborné. Organizačně sympatické jsou pak i reakce například na počasí. Přenesení Večeře v opeře z Lihovaru do synagogy kvůli dešti nebylo jistě jednoduché pro nikoho, nakonec ale prospělo jak inscenaci, tak posluchačům. Snad jen příště myslet více na nástrojovou kvalitu (ach, ty klavíry) a budeme ještě lákavější.

Finále

Vrcholem festivalu se mělo stát páteční (9. 9.) uvedení barokní semi-opery King Arthur (Král Artuš) anglického skladatele Henryho Purcella (1659 ? 1695) a jeho krajana, básníka a dramatika Johna Drydena (1631 ? 1700). Jedná se o dílo, kde posluchačsky více než vděčná (byť interpretačně náročná) Purcellova hudba tvoří celek s dramatickým tvarem blízkým klasické činohře na téma střetu pohanského saského krále Oswalda s křesťanským králem Artušem. Dryden sám hovoří o dramatické opeře. Divácky vzato, tahák jako hrom.

Poklona Tereze Válkové

Když v 19 hodin zdravil starosta Třebíče Heřman publikum, těšil se, že kromě jiného partnerskému Waidhofenu ukážeme, co všechno si můžeme v našem divadle dovolit. Na mysli měl inscenační možnosti Pasáže. Ta přivítala silný projekt, stojící nejen na předloze, ale i na špičkovém realizačním týmu.

Orchestřiště zaplnil The Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Režisérka inscenace Jana Janěková přistoupila k dílu modernisticky a využila zejména prostor před oponou, okolo orchestřiště, tzv. forbínu. Kukátkový prostor jeviště vyplnila účelná scéna s obřím motivem stromu. Hrací prostor doplnila lávka před jevištěm. Jak se ukázalo, jednou z nejsilnějších součástí představení byly nápaditě funkční a sdělné kostýmy Jaroslava Milfajta. Své sehrál i světelný design Arnošta Janěka, byť, přiznejme si, boční nasvícení protagonisty místy stínilo.

Obecenstvo muselo vnímat pozitivně kvalitní pěvecké i herecké obsazení, kterému vévodily „známé tváře“ v čele s rodákem Miloslavem Mejzlíkem (Merlin). Své si odvedli i Petra Hřebíčková, Kristýna Frejová či Ivan Palúch. Pěvecky podpořili solidní výkon orchestru Dušan Vitázek (Oswald),a hlavně pak soprány Michaela Šrůmová a Lívia Obručník Vénosová.

Pokud bylo lze zaznamenat citlivá místa inscenace, pak v ne zcela jistých „vtipných aktualizacích“ (např. zazněla zkratka ze Smetanovy Vltavy či repliky ze současného slovníku vně historického kontextu, což se ale části publika líbilo).

Bezesporu nejsilnější, přímo excelentní výkon podaly sbory pod vedením Terezy Válkové. Při nelehkém zadání zpívat a zároveň plnit náročnou a hezkou choreografii (Hana Litterová) byli sboristé intonačně přesní, jejich projev emotivní i hravý, sezpívaný a také na pohled atraktivní. Jejich interpretace nádherné hudby byla skutečně velkolepým vyvrcholením festivalu.