Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Kostelník: Na dobu stavby přehrady rád vzpomínám

05.10.2018

Dalešice (ap) - Rodák z Mohelna a dlouholetý starosta tohoto městyse Jiří Kostelník je pamětníkem, který se o své vzpomínky na výstavbu přečerpávací vodní elektrárny Dalešice podělil s účastníky zářijových oslav 40. výročí začátku fungování všech čtyř soustrojí tohoto díla. Rozhovor poskytl i Horáckým novinám.


Kam až sahají vaše vzpomínky v souvislosti s Vodním dílem Dalešice?

Po vojenské službě jsem na stavbu nastoupil v roce 1974, jednadvacetiletý jako řidič Energoinvestu Praha, což byl hlavní investor výstavby dalešické přehrady.

To jste jezdil s těmi velkými náklaďáky na zeminu a kámen?

Ne, ne, řídil jsem gaz a podobná menší osobní auta. Vozil jsem spolupracovníky, co dělali dozor na celé stavbě, na odlesňování zátoky, co měli na starosti výkupy chat a mlýnů a podobné záležitosti.

Jak to tady v roce 1974 vypadalo?

Byla to taková rozervaná krajina jako na každé stavbě. Ale byl jsem rád, že jsem mohl být u toho, když se vodní dílo tvořilo. Setkal jsem se tady se spoustou zajímavých lidí a odborníků na slovo vzatých. Když bych je všechny jmenoval, tak by to byl obrovský seznam. Ale jmenovat chci alespoň dva, kteří mě velice zaujali a byli to velcí odborníci, kteří měli velkou zásluhu na tom, že to vodní dílo dopadlo tak, jak dopadlo. Byli to ředitel Energoinvestu, inženýr Josef Lakosil, a technický ředitel, inženýr František Poukar. Jeden by stavař, druhý strojař.

Čili jeden sypal hráz a druhý chystal turbíny.

Tak, přesně tak. A když si s odstupem času vezmu, jaká tady byla při výstavbě různorodá směsice lidí, je to až ne- uvěřitelné. Ať už to byli bývalí trestanci, nebo u nás v Energoinvestu chlapi odstavení za rok 1968 a vedle nich straník atd. Ale ono to všechno fungovalo. Ti dva výše zmínění ředitelé dovedli tým odborníků dát dohromady a prosadit si do něho ty, co potřebovali. To nebylo v době normalizace jednoduché. Ale oni trvali na svém, že je to odborník a nevadilo jim, že ten či onen má nějaký politický škraloup. To jsem tehdy obdivoval.

Veškerou práci a dodávky na přehradě zajišťovaly české firmy, že?

To je také pravda a nevím, jestli by se dnes u nás něco takového dovedlo udělat, od turbín až po trafa. Jsem přesvědčený, že u nás v republice vždycky byli šikovní lidé a dokonali řemeslníci.

Je škoda, že se dnes hořekuje nad nedostatkem řemeslníků. Lamentuje se nad skomírajícím učňovským školstvím.

Já jsem třeba jezdil do plzeňské škodovky, kde dělali montéři, kteří do profese už zaučovali třeba vlastního syna, protože oni jezdili i na montáže do zahraničí. A to bylo tehdy zajímavé, i finančně. V té fabrice to byla obrovská škola a něco takového jsem jim vždycky záviděl.

Vím, že v té době působila na staveništi i řada výtvarníků. Chodím dodnes v Třebíči kolem galerie na horní straně Karlova náměstí, kde je vystavena litografie akademického malíře Josefa Kremláčka zachycující stavění hráze přehrady.

A třeba pan Vojtěch Štolfa vytvářel obrovský gobelín, který měl být oslavou Mohelenské hadcové stepi. Takže jsme i jezdili do Valašského Meziříčí do výrobny toho gobelínu pozorovat postup prací na něm. Ale na druhé straně jsme jezdili třeba do Blanska pozorovat výrobu turbín. Takže to byla různorodá práce, všehochuť. A to mě bavilo. Já si nepamatuji, co jsem dělal minulý týden, ale živě si docela plasticky pamatuji, co se dělo před čtyřiceti lety. Co jsem se tady navyváděl za skopičiny jako mladý kluk.

Vodní elektrárna byla spuštěna do provozu v roce 1978.

A já jsem přešel také z výstavby do provozu. Byl jsem v něm až do roku 1990. Čili do prvních řádných komunálních voleb.

A od té doby v Mohelně starostujete.

Je to už 28 let.

Takže jste jistě dostal nedávno pozvání do senátu v Praze na oceňování starostů dlouhodobě působících v české republice.

Byl jsem tam pozvaný, ale nejel jsem tam. Pro mě je strávit celý den v sobotu mimo obec a ještě navíc v Praze ztráta času. Takže jsem to ze slušnosti odmítl. Nejsem sběratelem nějakých ocenění.

Když se vrátíme do roku 1978, pracoval jste na vodní elektrárně jako technik?

Napřed jako řidič. Potom jsem si dálkově udělal průmyslovou školu strojnickou v Brně a zastával jsem funkci technika-strojaře. Měl jsem na starosti strojní techniky pracující přímo na dispečinku, na dozorně. Takže jsem zpracovával rozpisy směn, přípravy údržby a podobné věci. Přiznám se, že to nebyla až tak moje parketa. Já jsem nebyl žádný odborník-strojař, takže výzva na funkci starosty mě zaujala a zůstal jsem u toho. Na práci starosty se mi líbí taková všehochuť. Člověk musí být trochu technik, trochu psycholog, trochu elektrikář, ze všeho něco. Aby zkrátka z člověka všichni nedělali úplného bl…

Když teď tady stojíte po 40 letech v místě svého prvního zaměstnání, jaký hlavní pocit ve vás převládá?

Pořád to se mnou cvičí, protože když tady člověk tolik let pracoval a navíc viděl, jak to roste ze země, to je nezapomenutelné. Učil jsem se pro První brněnskou jako soustružník. Přiznám se, že moje první zaměstnání při výstavbě Vodního díla Dalešice bylo to nejlepší zaměstnání, jaké jsem v životě měl. Vzpomínám na to hrozně rád. Byla to pěkná doba, nebyly tehdy píchačky jako někde ve fabrice. Takže to bylo takové volné, nehledělo se na čas, a to mě hrozně bavilo. A udělal se přitom kus práce.

Ale zmizel při tom budování i kus krásné přírody v údolí řeky Jihlavky.

Při výstavbě jsem měl možnost se sejít a sedět u táborového ohně se spisovatelem Jaromírem Tomečkem. To byl vynikající chlap a nádherný vypravěč. Ten tehdy řekl – teď je to krajina rozbitá a rozervaná, ale až příroda své rány zacelí a zahladí, dostane krajina jiný ráz a bude to zase jiná krása.

A je. Mohu to potvrdit, protože než jsem šel na vojnu, tak jsem to údolí znal perfektně. Byl to ráj trempů, osadníků, výletníků, nádherné údolí, vím, že zmizelo nevratně. Ale dnes je to zase něco jiného, musíme se s tím smířit.

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk