Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Miminka fotím strašně ráda, ale zaujme mě i traktor

11.04.2013

Náměšť nad Oslavou - Zázrak jménem život, tak se jmenuje výstava fotografií Lucie Maršíkové (Kaderábkové), kterou si asi zvláště ženy nenechají ujít. Najdou na ní totiž líbezné snímky novorozených miminek, jimiž si už v Praze získala tato náměšťská rodačka dobré jméno. Výstava začne vernisáží na Staré radnici 13. dubna, její příprava byla také vhodnou příležitostí požádat autorku o rozhovor.


Výstavou o sobě dáváte znovu vědět hlavně Náměšťákům.

Pro mě je tato výstava návratem domů. Lidé v Náměšti, Třebíči a okolí mě znají, takže mám radost, když se o mně mohou dozvědět něco nového.

Běžně zájemcům nabízíte pořízení fotek formátu 13 x 19?cm, předpokládám, že pro výstavu připravujete i větší formáty snímků.

Určitě, fotky na výstavě budou větší, ve formátech A3 a několik A jedniček. Výstavní síň v Náměšti není příliš veliká, takže jsem se bála, že u větších formátů by neměli návštěvníci ten správný odstup na prohlížení fotografií.

Poznají se na těch fotkách nějaká miminka z Náměště?

Z Náměště bohužel ne, protože mám ateliér v Praze. Jezdí za mnou sice i spousta mimopražských, ale převážně to jsou miminka z Prahy a okolí.

Máte s rodiči domluveno, že to jejich děťátko bude na výstavě, žádala jste je o souhlas?

Souhlas zákazníků mám, nejhezčí fotografie využívám nejenom na výstavy, ale i na moje internetové stránky, případně pro rozhovory v médiích a zeptat se rodičů považuji za samozřejmost a lidskou slušnost.

Vím o vás, že fotíte často mimo svůj ateliér, v domácnostech, kde mají čerstvě narozené dítě, chodíte do neznámého prostředí k lidem domů. Jak je to pro vás, jako fotografku, obtížné, rychle se zorientovat v neobvyklých prostorových a světelných podmínkách?

Když tímto způsobem fotíte už delší dobu, tak získáte praxi. Já se na každé focení důkladně připravuju a vozím s sebou i plno rekvizit. Zákazníkům říkám - nebojte, donesu tři obrovské tašky věcí, ze kterých si určitě vyberete. Navíc fotíme u nich doma, takže se snažím využít věci a rekvizity z jejich prostoru. Občas se pak povede, že si pověsí fotku svého miminka ležícího na jejich oblíbené židli na stěnu nad touto židlí.

A co blesky? Ty asi nedělají čerstvě narozeným dobře.

Dlouhou dobu jsem se bránila brát s sebou na focení novorozeňátek záblesky, ale v českých podmínkách, když přijde podzim a zima, tak jsou světelné podmínky uvnitř domů často mizerné. Takže si s sebou beru i menší záblesková světla a víceméně si pak vytvořím ateliér u nich doma. Vozím si i malý přímotop, aby měla miminka teploučko a plný komfort. Focení novorozeňátek je velká alchymie a pokud se necítí úplně v pohodě, ty nejkrásnější snímky zkrátka nevyfotíte.

Jak k focení doma lidé přistupují. Předpokládám, že ženy jsou rády, šťastné z miminka. A jak muži, tatínci?

Je pravdou, že focení miminek většinou chtějí maminky a tátové mají občas na začátku odstup a taky mívají větší obavy, co s tím jejich mazlíčkem budeme dělat. Při focení ale pak roztají a zapomenou i na to, že se třeba sami neradi fotí.

Viděl jsem vaši fotografii, kde tatínek s tetováním na rameni drží v dlani novorozeně.

Určitě, spojení tetování, jako symbolu drsného mužského světa, v kontrastu s malým broučkem může být opravdu krásné.

Obesíláte i výstavy volné fotografie s nějakými svými fotkami?

Mojí přirozeností není být za každou cenu někde vidět. Vážím si toho, že ke mně chodí lidé, kterým se líbí mé fotografie a můj přístup, a i díky tomu už mám v Praze vybudované jméno. Vím, že mezi maminkami se o mně hodně ví a velká část klientů přichází na doporučení známých, kteří se u mě už fotili. I proto nemám ambici být vidět na spoustě výstav, mám radši komorní akce jako je ta v Náměšti.

Na vašich webových stránkách jsem zahlédl ale i traktor, jak jede pod chladícími věžemi Jaderné elektrárny Dukovany. Cítíte potřebu si tímto způsobem odpočinout, odpoutat se od běžného zakázkového focení?

To jsou pro mě pak úniky. Na jednu stranu jsem totiž strašný extrovert, což při focení lidí ani jinak nejde, protože polovina úspěchu je v tom, jak s lidmi dokážete mluvit a zbavit je nervozity z focení. Potřebují vědět, že je všechno v pořádku, že se tváří přirozeně a že fotky budou super. Ale potom mám chvíle, kdy jsem ráda jen sama se sebou. Mé druhé já je vlastně docela introvert a samotář. Když jsem venku, tak fotím různé věci a detaily, které většina lidí nevidí nebo jim připadají obyčejné. Jako ten traktor ? jezdil na tom poli celý den, ale nejkrásnější byl jenom na jednom místě, v jeden konkrétní okamžik. Musela jsem za ním do pole a počkat si. Prostě, když jsem sama, vidím svět úplně jinýma očima. Nedávno jsem měla v Praze výstavu nazvanou Skrytá zákoutí, která ukazovala právě tento můj pohled na svět.

Autor: red
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk