Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Muž, který nežil zbytečně

14.11.2011

Praha, Třebíč - Pro některé jedna z největších postav české kultury dvacátého století, pro druhé opilec a sprosťák. To byl básník Ivan Martin Jirous zvaný Magor, který ve čtvrtek 10. listopadu zemřel v Praze.


Příčinou jeho smrti byly dlouhodobé problémy s vnitřními orgány, na kterých se podepsaly jak komunistické kriminály, tak Magorův životní styl. Vážněji se nemoc začala projevovat letos v dubnu, kdy Martin Jirous skončil na jednotce intenzivní péče v Třebíči.

S básníkem Jirousem jsem se setkal několikrát, ale vždy s jakýmsi nábožným odstupem. Škoda. Stal se ikonou temných sedmdesátých let a té glorioly se nedokázal zbavit, protože mu byla vnucována. Proto se většina mladší generace, která jeho osobu a jeho dílo začala poznávat podrobněji až po roce 1989, nedokázala jistého odstupu zbavit. Samozřejmě, cesta existovala, ale Jirous býval v opilosti vulgární a někdy i agresivní. On si to ovšem mohl dovolit, bylo mu to tolerováno. A to asi nebylo zrovna to pravé ořechové.

Ivan Martin Jirous měl hodně společného i s Třebíčskem (nejen hospitalizací v okresní nemocnici). Měl tu spoustu přátel a často se tu objevoval. Nakonec na našem okrese našel i útočiště po „vyhnání“ z Prostředního Vydří. Ve Vydří koupil starý statek a po revoluci tu každý rok pořádal hudební festival Magorovo Vydří. V roce 2005 ovšem naposled. Vyhláška města Dačice neumožnila festival uspořádat, a tak se Magorovo Vydří přestěhovalo na Třebíčsko na Skalákův mlýn u Meziříčka. Ani tady nemají místní Magora a jeho kamarády příliš v lásce.

Ivan (jméno Ivan nerad používal, protože mu připomínalo, že je pijan) Martin Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci. Maturoval na místním gymnáziu a chystal se studovat FAMU, nakonec skončil u kunsthistorie. Vysokou ukončil v pohnutém roce 1968.

Už na konci šedesátých let se dostal do společnosti lidí, jako jsou Eugen Brikcius a Egon Bondy, a v roce 1969 se stal uměleckým vedoucím a manažerem skupiny Plastic People of the Universe.

Jeho konflikty s režimem byly stále větší a větší, a tak, ač vysokoškolsky vzdělán, pracoval většinou jako noční hlídač či zahradník. Nakonec v roce 1973 skončil, poprvé a ne naposledy, ve vězení. V konečném součtu si souhrnně do roku 1989 odseděl osm a půl roku. V roce 1984 byl dokonce nevládní organizací Amnesty International vyhlášen vězněm měsíce.

Když byl zrovna Jirous na svobodě, stačil podepsat Chartu 77 a stát se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Stál i za pořádáním Festivalů druhé kultury (1974, 1976, 1977).

Po roce 1989 žil střídavě v Praze a na Vysočině. Psal, protestoval a pil. Za jeho tvorbu se mu dostalo i několika ocenění. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta, ceny Toma Stopparda a kniha Magorovy dopisy se v roce 2006 stala knihou roku.

Ivan Martin Jirous zemřel v šedesáti sedmi letech. Při jeho stylu života je to věk úctyhodný. Magor, ač s image vyděděnce, nežil zbytečně. Třeba už jen proto, že se nebál říkat příjemné i nepříjemné věci na rovinu, bez vytáček přímo do ksichtu.

Autor: Petr Chňoupek
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk