Mým snem je zazpívat si s Bobby McFerrinem

Čtvrteční koncert Elisabeth Lohninger Quartett přilákal do Národního domu přibližně půl druhého sta diváků. Či snad lépe posluchačů, protože kapele šlo více o ryze hudební poselství než o vizuálně působící exhibici.

Večer vyzněl komorně

Hlavním motorem sestavy byl bezpochyby všestranný klávesista Walter Fischbacher, kterého známe mj. i ze spolupráce s Laco Deczim. Stejně jako Elisabeth i on přesídlil z Rakouska do New Yorku. Rytmika byla pak v „zlatých českých ručičkách“: kontrabasista Petr Dvorský patří již dlouho k naší jazzové špičce, bubeník Martin Novák zprvu působil poněkud rozpačitě, ale s každou další skladbou přesvědčoval o skvělém vnímání hry svých spoluhráčů.

Obecně lze říci, že většina skladeb začínala jakoby opatrně, aby následně postupně získávala na emotivnosti, energii a gradaci. Celkové vyznění večera bylo spíše komorní a intimní, okořeněné roztomilou češtinou zpěvačky při komunikaci se zaujatým publikem.

Nechte děti improvizovat

Rozhovor po koncertě se dotkl různých témat ze života zpěvačky, která je spíše introvertem. Překvapením bylo to, že na prvním jazzovém koncertu byla v 19 letech a big band ji příliš nenadchl. Aktivně se jazzem začala zabývat dokonce až o tři roky později. Za součást rakouské jazzové scény se nepovažuje, vždy ji to táhlo přímo ke kořenům, tedy do Ameriky. Elisabethina hudebnost má kořeny v rodinném prostředí, autentické lidové hudbě a klasickém hudebním vzdělání. Sama nyní vyučuje zpěv a za důležité považuje i to, vést děti k hudbě tou správnou cestou: „Myslím si, že je důležité nechat děti improvizovat. A vůbec nejde o to, jestli se jim to daří či ne. Je třeba nechat děti experimentovat, nejlépe na nástrojích, které jsou relativně snadno zvládnutelné, např. na perkusivních nástrojích. Jazz se k tomu díky rytmické složce velmi hodí, zvláště pak u dětí, které nevyrostly v prostředí lidové hudby.“

New York, New York

Stranou nemohla zůstat ani motivace k přesídlení z rodného Rakouska do New Yorku: „Řešila jsem problém, kam vlastně patřím. A třebaže mám klasickou a lidovou hudbu velmi ráda, tak to nikdy nebyl můj domov. A když jsem pak poprvé zpívala jazz, cítila jsem, že toto je ono! Můj pobyt v New Yorku mě ovlivnil více, než si sama možná uvědomuji. Rytmus města je synonymem pro jazz. ... Sama se považuji spíše za obyvatelku New Yorku než za Američanku. Ameriku, která je za hranicemi města, příliš neznám. Zůstat v USA, to nebyla věc nějakého rozhodnutí, to prostě přišlo tak nějak samo. Původně jsem přišla na půl roku, nyní je to už skoro 17 let. A nebylo a není to vůbec lehké: konkurence velká, honoráře malé, míst k vystupování je čím dál méně. Je třeba být všestranným hudebníkem.“

Koncerty, album, román

Právě četnost míst, kde můžete vystoupit s jazzovým programem, je to, čím je pro ni české prostředí zajímavé. Řeč byla dále o výběru repertoáru, o dramaturgii koncertů a plánech do budoucnosti. Ta je ve znamení koncertů, přípravy alba s koledami různých národů, psaní románu a výuky. Velkým snem je zazpívat si někdy s patrně nejlepším zpěvákem současnosti, s Bobby McFerrinem. Minulostí se naopak zdá být komponování hudby: „Pracovala jsem na několika filmech. Mám ráda, když můžu ke scénám dodat svůj hudební pocit. Ale sedění před počítačem je příliš časově náročné.“

Památky příště

Elisabeth se rozesmála při otázce, o čem se vlastně v kapele povídá mimo pódium. Sama prý mluví poměrně málo, protože si šetří hlas. Ale cestou z Třebíče dojde na poslech záznamu koncertu a jeho zhodnocení. Při turné většinou zbývá čas jen na sbalení vybavení, přespání, přesun, ubytování, zvukovou zkoušku a rozezpívání. To vše je důvodem k tomu, že velmi zřídka pozná města, kde vlastně hraje. Informátorem kapely o aktuálním dění je kontrabasista Petr Dvorský. Díky němu zaznamenala např. vskutku trapnou situaci naší koaliční vlády.

To, že je Třebíč na seznamu kulturních památek UNESCO, zpěvačka nevěděla. Jestli skutečně v pátek navštívila synagogu, jak si předsevzala, se dozvíme patrně při jejím dalším vystoupení v Třebíči někdy v budoucnu.