Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Na svatého Martina – pláče husí rodina

13.11.2017

Jinošov (red) - Život našich předků ve vzdálené i relativně blízké minulosti se odvíjel od pořádku liturgického církevního roku, který se nekryje s kalendářem občanským. Postupně se rodilo postaru řečeno mudrosloví, obohacující obrozenecký slovník českého jazyka i moudrými ponaučeními. Začtěme se do řádků poslední knihy Josefa Pěnčíka „Z pamětí obce Jinošova a jeho farnosti“, kterou její autor dokončil v květnu roku 2013.


Listopad nebo Mlhavec byl pro naše vzdálené předky měsícem nestálým, mlhavým a deštivým, výjimečně i s mrazy a bohatým sněžením.

V naší lidové tradici je dvoudenní počátek zasvěcen památce zemřelých a modlitbám za pokoj jejich duší. Všichni máme svoje zemřelé pochované nejen v hrobě, ale i v srdcích. Tichým díkem a modlitbou vzpomínáme rodičů, sourozenců, příbuzných a přátel, kteří nás předešli na cestě k věčnosti. Připomínáme si jejich podobu, hlas, jejich rady, zkušenost, jejich moudrost, čím pro nás byli a jasně si uvědomujeme, že i my jsme jen článkem nekončícího lidského rodu. V tyto dny se hřbitovy promění v zahrady s živými podzimními květy. Plamínky svící zahřívají vychladlá srdce zemřelých. Dříve nebo později mráz spálí květy chryzantém, svíce dohoří a pohasnou, hroby zasype sníh, ale v srdci se vždycky najde kousíček místa pro ty, kdo patří k našemu životu a k naší vesnici, k našemu společenství živých i mrtvých, přítomnosti a minulosti.

Naše hřbitovy a jednotlivé hroby se změnily. Nejstarší náhrobky před rokem 1848 bývaly prosté dřevěné kříže se jménem a daty zemřelého. Pochovávalo se porůznu, nahodile. Výjimečně se objevil železný kříž zhotovený vesnickým kovářem se znaky Kristova utrpení. V druhé polovině 19. století se na jinošovském hřbitově začínají objevovat litinové kříže odlévané v Adamově s kulatou plochou pro nápis. Na Vše svaté se na ně zavěšovaly doma zhotovené věnce, jak která hospodyně uměla. Litinové kříže, které dnes ještě ojediněle vidíme, jsou nahrazeny kamennými, většinou žulovými leštěnými náhrobky s dostatkem místa pro jména zemřelých, celé rodiny, někdy i s jejich podobou a posmrtným nápisem vzpomínky a přání pokoje.

Dnes, kdy píšeme rok 2005, býváme svědky dvojího způsobu pohřbu zemřelé osoby. Tradiční se zádušní mší v kostele u rakve se zpěvným veršem Ruka Páně dotkla se mě… a s prosbou V den soudný, slituj se nad ním (nad ní), Pane! A uložení těla do vyzdobeného hrobu s promluvou posledního rozloučení a kondolence pozůstalým.

Druhým způsobem je rozloučení v třebíčské nebo brněnské smuteční síni s knězem nebo jen s občanským projevem s několika písněmi a odevzdání těla očistnému ohni, aby se proměnilo v popel, vložený do urny se jménem, nebo podle přání zemřelého či pozůstalých se rozptýlí na určené loučce bez další starosti o urnu.

Už dlouhou dobu stalo se zvykem rozesílat nebo roznášet tištěná smuteční oznámení o smrti a pohřbu zemřelé osoby a uvedení citátem z Písma svatého nebo příhodným veršem vztahujícím se k povaze a charakteru nebožtíka. Když v roce 1983 ve věku 95 let u své dcery zemřela paní Marie Horníčková, měla na parte verše svého strýčka, tasovského básníka Jakuba Demla, které si napsal pro sebe.

V kalendáři má sv. Martin stálý den 11. listopad. Na mnoha výjevech je zobrazen jako voják, roztínající mečem svůj plášť, jehož polovinu dává žebráku před branou francouzského města Amiensu. Po vystoupení z vojenské služby stává se křesťanem, později knězem a posléze biskupem, milovníkem pokory a chudoby.

Jeho kalendářní den je jistým rozhraním podzimu a předčasně blížící se zimy. Pranostika o něm mluví slovy, že s oblibou přijíždí na bílém koni (také na bělouši) nebo na brůně, tj. napadl, nebo nenapadl sníh.

Druhá pranostika konstatuje: „Na svatého Martina – pláče husí rodina.“ V první knize Z dějin Jinošova je zmínka o povinnosti kupce bývalé vrchnostenské školy, jemuž obec lacino prodala tento obecní domek, dodávat každoročně (na věčné časy) na hostinu jednu martinskou husu.

Nebylo v Jinošově domu, kde dorůstala dcera, aby v chlévku nekejhala chovná husa a nechodila s housaty na vodu. Až do podzimu, kdy přicházel výkupčí mladých hus a celé hejno hnal před sebou až třeba do Velké Bíteše. Blízko myslivny v malém rybníčku stojaté vody se husy napily a hnalo se dál. Peří zůstalo doma, aby ho bylo dost do výbavy.

Svatá panna Kateřina a také mučednice, obdařená neobyčejnými dary ducha, volila raději smrt než hřích, má svůj kalendářní den 25. listopadu. Jejím velkým ctitelem byl dokonce český král a římský císař Karel IV.

V lidovém podání je ukazatelem počasí o Vánocích: „Kateřina na blátě – Vánoce na ledě. Kateřina na ledě – Vánoce na blátě.“ V roce 1992 Kateřina se brodila v blátě, což bylo znamení, že Vánoce budou na ledě, že bude skutečná zima. Na den sv. Mikuláše nastal pokles teplot, tvořila se jinovatka a námraza, sněhu bylo málo, ale od jinovatky Vánoce byly více stříbrné než bílé, takže mohou být nejen světlé, ale i tmavé a dokonce i stříbrné.

Dnem svaté Kateřiny končí čas zábav, poslední listopadovou nedělí začíná advent, duchovní příprava k příchodu (narození) Spasitele, do objevení první hvězdy na Štědrý den. Symbolickým znamením adventu je věnec se čtyřmi svícemi v kostele i v rodinách.

Autor: red
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk