Nevidíme nemocné děti, ale publikum

O tom, že smích léčí, není pochyb. Sází na to i občanské sdružení Zdravotní klaun, které do nemocnic v celé České republice vysílá dvojice klaunů. Ti mají jediný cíl: zpříjemnit malým i velkým pacientům pobyt ve zdravotnickém zařízení. Zdravotní klauni jsou pravidelnými hosty i na dětském oddělení třebíčské nemocnice, kde jsme si s nimi v polovině prosince mohli popovídat i my. Se svým vánočním vystoupení přišel děti pobavit Vojta Maděryč a Pavla Houdková.

VM: „Čerstvě jsem dostudoval, takže mám na chviličku od studijí volno. Vystudoval jsem na DAMU katedru výchovné dramatiky, jsem učitelem literárně ? dramatického oboru na základní umělecké škole v Jindřichově Hradci.“

PH: „Já jsem studovala brněnskou JAMU, obor divadlo a výchova. To je vlastně taková divadelní pedagogika a teď učím na ZUŠ v Třebíči. Momentálně sem dojíždím až z Třeboně, ale pocházím z Třebíče.“

VM: „Jistá klaunka Jana Kučerová, která je i naše koordinátorka, byla žačka mé kolegyně na ZUŠ v Jindřichově Hradci a od ní jsem se vůbec dozvěděl, že takové sdružení existuje. Pár let jsem na chod sdružení přispíval jako individuální dárce, protože mi to přišlo jako fajn myšlenka. Pak jsem se ale dočetl na nástěnce u nás ve škole, že se bude pořádat casting na zdravotní klauny. Řekl jsem si, že bych to mohl zkusit, že by mě to bavilo a těšilo a navíc bych nemusel přispívat penězma, ale prací a tím, co umím. Nebo se domnívám, že umím.“

VM: „Já jsem pro sdružení začala pracovat už na studiích v Brně.“

PH: „Mě osobně nejvíc zarazilo a překvapilo, kolik energie se věnuje do našeho vzdělávání. Myslela jsem si, že to bude prostě jen taková dobrovolnická akce. Ale pořádají se workshopy, jezdí se na mezinárodní setkání sdružení Red Noses do Vídně. Opravdu o naši řemeslnou práci dbají. Tak abychom dělali humor s velkým H.“

VM: „Ale na workshopech se neřeší obsah představení, to nikdo nehodnotí. Spíš se snažíme trénovat formu klauniád a jednotlivých představení. Někdy jdeme na pokoj a vůbec nevíme, co budeme dělat. Ale dopředu musí být jasno, že budeme improvizovat.“

PH: „Charaktery postav určitě musí vycházet i z našich charakterů. Aby to bylo uvěřitelné a aby to šlo z vás, tak to musíte najít v sobě. Na workshopech cvičíme, jak začít, jak vystavět gag, jak reagovat na kolegu a taky jak zavčas skončit.“

PH: „Já myslím, že určitě ano. Pro mě to bylo plus, ale myslím si že empatii a schopnost vcítit se nemají jenom pedagogové.“

VM: „Podle mě to má svoji výhodu. Máme k dětem blíž a možná jejich dušičce rozumíme trochu víc. Problém je v tom, že tu dušičku zastihujeme v situaci, kdy ji normálně v pedagogickém procesu nezastihneme. Dítě je v nemocnici přeci jenom stísněnější, není v kolektivu svých známých a kamarádů. Takže ta zkušenost je trochu jiná.“

PH: „Občanské sdružení Zdravotní klaun oslovuje jednotlivé nemocnice. A nemocnice to buď přijmou, nebo ne. Pro ně samotné to nic neznamená. Nemusí na naši práci nijak finančně přispívat. Je jen potřeba, aby nám dali prostor a informace, což už je někdy až dost. Ale úplně to chápeme. Kvůli shonu v nemocnicích je naše návštěva pro sestry náročná. V rámci sdružení pracuje několik týmů vždycky pro jednotlivý kraj. Na Vysočině jezdíme pravidelně kaž-dé úterý do nemocnice v Jihlavě a jednou za měsíc do Třebíče, Havlíčkova Brodu a Pelhřimova.“

Co musí zdravotní klaun vědět, než se vydá na nějaké nemocniční oddělení?

VM: „Čím víc toho o hospitalizovaných dětech víme, tím líp. Problém je, jak ty informace získat, protože sestry mají přeci jenom jinou práci. Přesto je základem naší práce to, že se přijdeme ohlásit a zeptáme se sester, na které pokoje můžeme a co přibližně nás tam čeká. Někdy ale dostaneme jen odpověď ? můžete všude. A vlastně se nedozvíme, co konkrétně to či ono dítě trápí, takže musíme hodně vycházet až z toho, co vidíme na pokoji.“

Jak dlouhá jsou obvyklá vystoupení zdravotních klaunů?

PH: „Na pokoji jsme většinou pět až deset minut. Záleží i na konkrétním dítěti a na tom, jaká je na pokoji atmosféra. Někdy je to intimnější a cítíme, že je dítě unavené a někdy se to prostě rozjede. Ale i tak musíme zavčas odejít, abychom jim spíš energii neubírali.“

Jak na vás působí práce s nemocnými lidmi a především s malými dětmi?

PH: „Často se na to lidi ptají. Ale mě osobně hodně pomáhá, že vystupuju za jinou osobu. Jsem postava sestry Bažantové, je pro mě důležité reagovat na kolegu, udělat klauniádu. V tu chvíli nevidím nemocné dítě, ale publikum, dítě, které se snažím pobavit a odvést jeho myšlenky jinam od nemocnice, což je to nejdůležitější, zanést k němu na pokoj život zvenčí, mimo nemocnici. Jsou samozřejmě případy, které mě zasáhnou víc. Ale to bylo především na brněnské onkologii. Takové oddělení je určitě náročnější. Někdy jsou tam vyloženě vypjaté situace. Na druhou stranu jsou to děti, které už jsou na klauny zvyklé, protože v nemocnici pobývají dlouhodobě a na onkologii se chodí dokonce dvakrát týdně. Postupně už se se všemi klauny znají osobně, ví, kdo se jak jmenuje a můžou se na nás těšit.“

Pamatujete si sami na nějakou svou dětskou hospitalizaci?

PH: „No já určitě jo. Byla jsem poprvé jen s tátou v Jeseníkách. Máma nás vypravila a já hned první den dostala zápal plic a ležela jsem celý týden sama v nemocnici. Hrozně jsem brečela a hledala jsem nějakou zábavu, klidně uklízet pokoj. A sestřičky vždycky jen řekly jo, jo jo. A já se na to hrozně těšila, jenže nikdy se to nevyplnilo.“