Horácké novinyVychází každý týden v úterý a v pátek. Objednávka předplatného

Pákistán? To je ta země zmítaná živly

03.09.2010

Třebíč - V úterý 31. srpna zavítala do hudebního oddělení třebíčské knihovny paní Marcela Müllerová s přednáškou o Pákistánu, kterým celý srpen zmítají záplavy neuvěřitelných rozměrů. Zřejmě plným právem je tato živelná pohroma označována jako nejhorší katastrofa novodobých dějin lidstva.


Tři a půl roku

Zhruba před rokem besedovala Marcela o Pákistánu, vzdálené a exotické zemi, v třebíčské knihovně poprvé. V Pákistánu v té tobě pracovala. Následovala tam svého muže, který pod záštitou jedné německé humanitární organizace zaváděl na univerzitě v Péšávaru nový předmět. A sice chování a součinnost záchranných složek při živelných pohromách. Marcela zastávala místo učitelky v nově otevřené škole. Beseda byla tehdy laděna spíš optimisticky a vesele. V Pákistánu strávila celkem tři a půl roku. Za takovou dobu si člověk již stačí dobře zvyknout i nadělat přátele.

Tenkrát nikdo netušil, že za rok příroda prověří právě ty složky, které Marcelin manžel v Pákistánu připravoval. Zemi postihly záplavy, jejichž rozsah si neumíme představit. Pod vodou a posléze smrdutým bahnem se ocitlo území, které má rozlohu poloviny Německa, postiženo je 20 milionů lidí? Jak padlo z mnoha úst, těžko si představit stát, který by se s katastrofou této velikosti dovedl sám popasovat.

Malé repetitorium

Zopakujme si pár údajů o této asijské, vodním živlem zmítané zemi. Celý název zní Islámská republika Pákistán, z čehož plyne, že hlavní náboženství je islám. Bílý pruh na zelené vlajce však symbolizuje menšiny, které mají v zemi rovné postavení. Rozloha, včetně problematického Kašmíru, je 880.254 km2. Hlavní město je Islámábád, což je nové město, vybudované v pralese uprostřed národního parku. Život v tomto městě je jaksi umělý a radikálně se odlišuje od života ve zbytku země.

Sečteno, podtrženo

Letošní povodeň a její tragické následky mají několik důvodů, které se nešťastně sečetly. Deště začaly jakoby nic v době monzunů, takže bylo vlastně všechno v pořádku. Na těchto deštích je zařízena celá tamní příroda a tedy i hospodářství. Za normálních podmínek jsou životodárné. Monzun vzniká tak, že horký vzduch nad pevninou stoupne a na jeho místo se nasune vlhký chladnější vzduch z moře. Letos však byl vzduch nad mořem studenější a pasáty popostrčily monzunové deště více na sever. Takže voda spadla trochu jinde, než většinou padá, a tím jí bylo moc.

Vytrvalé deště tedy ze začátku nikoho nepřekvapovaly. Povodňová vlna přišla z řeky Kábul, která přitéká ze sousedního Afghánistánu. Přestože v Afghánistánu již povodeň pustošila krajinu, sousední zemi nikoho nenapadlo varovat. Vzájemná komunikace vůbec nepatří k výrazným povahovým vlastnostem v oné oblasti. Jako ilustrační příklad vyprávěla Marcela příběh o jakési starší menší katastrofě, kdy v jedné provincii nutně potřebovali bagry na odstraňování sesuvů. Nikoho nenapadlo zeptat se u sousedů. Sousední provincie volné bagry měla, ale zase je nenapadlo je postižené provincii nabídnout. Něco jako záchranný integrovaný systém v zemi teprve vzniká, jeho absenci označuje Marcelin manžel za další hrozivou katastrofu. K záplavám přispělo i masivní odlesnění podhůří Himálaje na severu země. Osvěta i v této oblasti je mizivá.

Důsledkem těchto několika činitelů je hrozivá bilance: 20 milionů postižených povodní, z toho 7 milionů bez střechy nad hlavou, 1,2 milionu zničených domovů, 1600 mrtvých, 2366 raněných, zničená infrastruktura a 3,2 milionu hektarů zatopené úrodné půdy.

Povodí řeky Indus, kterým se povodeň prohnala, je obilnicí země. Ne však jen obilnicí, ale také místem, kde se pěstují technické plodiny pro pákistánský průmysl. Jeho konkurenceschopnost ve vztahu k zemím, jako je Čína, zmizí.

Nejsou peníze

Humanitární organizace celého světa nastoupily v podstatě okamžitě, ale potýkají se s nedostatkem financí. Zatímco třeba na Haiti vybrala Česká katolická charita 65 milionů korun, na Pákistán pouhých 400 tisíc! Obdobná situace je podle Marceliných slov v celé Evropě. Pod mediální masáží tragických záběrů se začíná tento stav lepšit.

Na otázku, proč tomu tak je, Marcela Müllerová odpovídá: „Mediální obraz Pákistánu je prostě špatný. Není to ale tak úplně vina Pákistánu a už vůbec ne Pákistánců. Když jsme tam před léty odjížděli, bála jsem se. V každém fousáči jsem viděla teroristu a neustále jsem čekala, kdy nás někdo unese. Jsou to ale úplně normální lidé s velmi laskavýma očima, kteří mají podobné starosti a problémy jako my.“

Pákistán je země rozporů a protikladů. Není možné jednoduše charakterizovat povahu Pákistánce. Země je tak obrovská, že těch povah a náboženských proudů je nespočet. Navíc jsou pod tlakem reklam a příšerných telenovel, takže podléhají nesmyslným trendům.

Jak tedy pomoci této živly zkoušené zemi? Neposíláme přes humanitární organizace peníze teroristům? „Určitě ne. Právě naopak. Zvláště starší a ortodoxní islamisté chápou živelnou katastrofu jako trest boží za prostopášný život. Hrozí reálné nebezpečí, že pomoc v podobě léků, potravin, vody nebo třeba jen útěchy a účasti přijde právě ze strany Tálibánu. Když ale přijde ze Západu, posílí to demokratizační síly v zemi.“

Autor: Jan Uher
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk