Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Každému letu předchází kontrola a natankování. Martin Dalajka a Ondřej Šilhan vědí, že nemohou nic zanedbat.
(foto: Jan Uher)

Povídání mezi nebem a zemí

31.10.2010

Třebíč - Létání má v Třebíči velmi dlouhou historii, o které Horácké noviny psaly již několikrát. Naposledy krátkou zprávičku o ocenění našich mladých pilotů, kteří se nedávno vrátili z mistrovství Evropy v Anglii. Tam sice naše posádky skončily na čtvrtém a pátém místě, ale vloni v Polsku to bylo zlato a stříbro. Takže tu vlastně máme ve třídě ultralightů světovou špičku!


Jak se člověk v našich podmínkách stane špičkovým pilotem, jak často létá a co všechno to obnáší, jsme se zeptali Ondřeje Šilhana, jednoho z naší hvězdné trojky z Anglie. S jeho volným časem to však není vůbec jednoduché. Domluvit si termín je věc jedna, ale udržet si to okénko volné, to není jen tak. Ondřej je totiž zaměstnancem spediční firmy a živí ho doprava. A to doprava nejen po zemi, ale i vzduchem. Prostě jak je potřeba. A tak, když Ondřej zavolal a zeptal se, jestli by mi vadilo, kdybychom náš domluvený rozhovor uskutečnili ve vzduchu, jenom jsem polkl a řekl, vůbec ne, to bude naopak skvělé! Když o létání, tak ve vzduchu! A tak jsem se proletěl ultralightem z Třebíče do Jihlavy a potom o něco větším cestovním letadlem pro osm osob do Hradce Králové, Boleslavi a zpět.

Jak ses k létání dostal? Máte létání v rodině?

Letadla a létání mě baví od mala, ale ze začátku to bylo jenom lepení modelů. Modelařil i můj táta. Nejdříve jsme lepili plastikové modely a později i modely létající, ovládané vysílačkou.

V roce 1994 bylo zásluhou Karla Picmause a Pavla Uhlíře vybudováno letiště. Můj táta jezdil okolo do Dukovan do práce a viděl, že tam nějaký provoz je. Nedalo mu to, na letiště jsme zajeli a potom začali jezdit pravidelně. Jedno z nových amatérsky stavěných letadel také tenkrát pomáhal lepit dohromady Laďa Teplý a já to za ním chodil okukovat. Tenkrát na letišti ještě nebyly hangáry, takže jiné letadlo bylo zahangárované v Jihlavě a další se vždycky třeba v pátek přivezlo na vozejku, poskládalo a létalo se. Aby tam přes noc nestálo jen tak, postavili jsme si tam s Laďou stan a letadlo hlídali. Večer po létání jsme ho umyli, ráno pomohli s přípravou ke startu a byli prostě k ruce. Za to jsme se mohli chvilku s někým proletět. S Pavlem Uhlířem, který měl letadlo v Jihlavě, jsem pak začal pro jeho letadlo jezdit a zpátky jsme letěli?

Kdy ses stal opravdovým pilotem?

Takhle jsem létal vždycky s někým. S tátou jsme jezdili po výstavách a vždy si říkali, jak by bylo super mít nějaké to vystavené letadlo doma. V roce 1998 se najednou naskytla možnost koupit nové letadlo za velmi výhodnou cenu. I tak to byla ale peněz hromada, ale protože dříve létal i děda, tak jsme měli jeho velkou podporu, a to i finanční, a letadlo bylo možné pořídit. To už ale bylo hloupé nemít pilotní průkaz, takže jsme si ho s tátou oba udělali.

A kde jste ho parkovali, to jste ho vozili zase na vozíku?

Kdepak. Tou dobou už měl na letišti svůj hangár Pavel Uhlíř a my jsme si letadlo schovali k němu. Rok nato se vybudoval další a tam již bylo místo i pro naše letadlo. Od té doby jsme začali létat opravdu hodně a pomalu nás přestávalo bavit létat jenom okolo komína, jak tady říkáme, a začali jsme létat dál.

Kam jste doletěli?

V roce 2005 jsem si zaletěl na mistrovství republiky v ultralehkém létání do Mladé Boleslavi. Samozřejmě jako zvědavec a divák. Ředitel soutěže mi tam však vysvětlil, že bych měl létat soutěžně, protože teprve soutěžemi se z pilota stává opravdu dobrý pilot. Tenkrát jsem si říkal, co mi to vykládá za blbosti, ale teď jasně vím, že měl pravdu, a říkám to všem také. Létání soutěží tě nutí do situací, které bys při rekreačním letu nedopustil. Nebo létáš i za špatného počasí, kdy bys jindy nejel ani na letiště. Když je ale soutěž, nemůžeš se vymlouvat a letíš. To všechno tě posunuje úplně do jiné roviny a časem létáš věci, které bys ještě před pár lety považoval za hranici zdravého rozumu. Soutěžní létání prostě ty hranice posunuje.

Co třeba máš na mysli?

Třeba navigace. Stejně jako v autech na silnici i v letadlech létá spousta lidí podle GPS a v podstatě neví, kde je. Při soutěžích se létá bez GPS i bez vysílačky. Létá se za silnějšího větru nebo špatné viditelnosti. Musíš se naučit šetřit palivem a přistávat bez motoru se stojící vrtulí. To je věc, která se může hodit každému. A nouzové přistání, když je člověk umí a trénuje, může zachránit život. Není to prostě parádička, ale velice užitečná věc. Já jako instruktor na této dovednosti velice lpím a každému nácvik a trénování této dovednosti kladu na srdce. Když si to rok nevyzkoušíte, tak už to vlastně pořádně neumíte. Na ultralightu je to vlastně i v předpisech, protože je to sportovní zařízení, a ne certifikované spolehlivé letadlo. Proto třeba nesmíme létat nízko nad lesem a tak podobně.

Od kdy jsi letecký instruktor?

Od roku 2007. A stal jsem se jím díky kamarádovi, se kterým teď létám a který mi dělá navigátora. Pořád jsem neměl ten správný impuls, až Martin Dalajka zdědil letadlo a pořád se neměl k tomu, aby si udělal pilotní průkaz. Tak jsem si řekl, hochu, já tě prostě k těm zkouškám dostanu. No a nejsnáze to samozřejmě jde tak, že ho létat naučíš sám. Tak jsem si udělal kurz instruktora a Martinovi jsem nedal pokoj, až si ten pilotní průkaz udělal. Takže jsem mu za to vděčný, protože nebýt jeho, třeba bych to stále odkládal. A Martin je snad také rád.

Vraťme se k leteckým soutěžím, které nyní s Martinem létáte. Kolik se takových soutěží létá?

Mistrovství světa se střídá s mistrovstvím Evropy. Letos bylo v Anglii mistrovství Evropy, v roce 2009 a 2007 bylo mistrovství světa u nás v republice. Jedním z hlavních organizátorů byl navíc můj otec, takže jsme si to skutečně užívali. Práce je s tím nepředstavitelné, ale otce to baví. Je to prostě práce pro piloty, kteří se s navigátorem nevejdou do váhových limitů nebo jim neslouží tak dobře oči? Rychlé přeostřování z mapy ven z letadla je náročné a při závodech jde o každou vteřinu. S o to větší chutí ale pomáhají těm mladším a vlastně se tak seberealizují. Vymýšlet tratě, plánovat a organizovat závody, to je to, co umí a co je baví.

Celý organizační tým včetně rozhodčích a dalších potřebných lidí má takových dvacet až pětadvacet lidí. Organizací, která mistrovství pořádá, je Letecká amatérské asociace.

A další závody?

Kromě toho létáme každý rok mistrovství republiky, kde se nominují letci na vyšší soutěže. Létají se na různých letištích, abychom měnili terén. Vyzkoušeno je ale několik destinací, kde je dobrá parta lidí, která dovede vytvořit dobré zázemí a dobré podmínky. Tento sport je zatím čistý, nejde v něm o peníze. Tedy jde, ale o naše (směje se Ondra). Mistrovství zatím nejsou v televizi, nemáme diváky a tedy ani sponzory. Ti, kteří ho provozují, to dělají s nadšením a láskou. Všichni jsou dobrovolníci a vkládají do toho vlastní peníze. I organizátoři, protože ono jenom sednout do letadla, obletět trať, nafotit, udělat a vytisknou mapy, to není jen čas, ale stojí to i nemalé peníze. Je to stejné jako u skautů, sokolů nebo dobrovolných hasičů. Bez dobrovolníků by to nebylo. Kromě toho jsme uspořádali Pohár Petra Tučka, což byl zakladatel Letecké amatérské asociace. Tato soutěž má zjednodušená pravidla a je to taková náborová akce pro začínající soutěžní letce s maximální pomocí zkušených letců.

Když mi před pár měsíci vysvětloval známý třebíčský pilot a jeden z otců třebíčského letiště a létání vůbec Karel Picmaus svoji vizi, že i třebíčské firmy budou běžně používat letadla k rychlému vyřizování svých obchodních jednání a zakázek, považoval jsem to trochu za sci-fi. Dnes jsem absolvoval přímo ukázkový den jednoho z prvních třebíčských pilotů, pro které je tato sci-fi denním chlebem. Ondřeji, děkuji.

Autor: Jan Uher
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk