Před příletem na Nový Zéland byl mým největším výstupem výlet na Javořici (II.)

V minulých úterních Horáckých novinách jsme psali o dobrodružství horolezce a dobrodruha Bohuslava Matouška a jeho kamaráda na Novém Zélandu. Dnes přinášíme druhou a poslední část dobrodružné výpravy.

Middle Peak Hotel

Ráno začal výstup přes hřeben Earl. To byla náhradní trasa mimo sezónu. Hřeben je skalní masív ústící do stěny, kde je nejnižší. Vylézt nahoru bylo snadné, ale druhá strana byl prudce ledový svah s vertikálním zakončením. Slezl jsem pár metrů a viděl jsem, že se dá traverzovat doprava, až jsem našel místo, kde se dalo vybudovat kotvení na odjištění Janka. Než jsem ho zřídil, Honza byl pár metrů ode mě bez jištění. Dále cesta pokračovala přímo nahoru do výšky zhruba tří tisíc sto metrů a pak mírně nahoru dlouhým traversem směrem k jihu. Ve finále před dosažením vrcholového hřebene byl ostrý žlab mířící do Porter Col.

Tady proběhly dohady o tom, zda jít dál naším směrem, nebo se jít otočit na Low peak. Je to nejnižší vrchol Mt. Cooku s výškou 3 593?m. Tady začíná onen Grand Traverse přes Middle Peak 3 717 m až na High Peak 3 754 m. Mezi nejnižším a nejvyšším bodem hřebene je zhruba jedna míle.

Nakonec jsme rádi za perfektní výhled na náš hřeben a za pohled dolů do údolí, odkud jsme přišli.

Uděláme pár snímků a suneme se zpět k Porter Col pro batohy a dále se musíme přiblížit pod prostřední vrchol na místo zvané Middle Peak Hotel. Je to takový odtrh, zasypaná trhlina, kde se dá strávit noc. Vyhloubit jámu ve sněhu bez lopatky nám zabralo pár minut. Ještě plachtu ze stanu přes nás a hotel je hotov. Výhled z něj je orientován na západ. Je vidět na Tasmánské moře, jen kdyby zrovna nebylo pod nízkou oblačností, nad kterou se tyčí okolní hory jako La Perouse, Mt Safton, Hiks a další hornaté vrcholy.

Na přemrzlém sněhu

Po svítání jsme si uvařili čaj a čekal nás mírný, ale přesto mrazivý vítr na místě, kde se před ním dá těžko schovat. To mi připomnělo kamarády Mirka s Lukášem, kteří tu asi před měsícem chytli mrazivou vychřici, ve které málem umrzli. Naštěstí se jim zlepšilo počasí. Přečkali noc na mnohem horším místě než my. Po třech hodinách polospánku se rozhodli pokračovat po stejném úseku, který teď čekal nás. Zabralo jim to deset hodin, a to mě docela děsilo. Jednalo se o úsek dlouhý zhruba kilometr.

Výstup na Middle Peak trval jen několik minut. Dalších pár set metrů mělo proběhnout hladce a pak, jak říkali předchůdci, tvrdý tříštivý led, převěje a ostrý sklon hřebene nás měl zpomalit.

Celý hřeben Grand Travers dostal nový parádní firn. Firn je přemrzlý sníh, do kterého se dá dobře zapichovat a člověk se neboří. Díky tomu se to dalo v klidu přejít.

Ukázalo se, jak různé podmínky mění hodně rychle situaci. Nám to trvalo pouhou hodinu, a kamarádům deset hodin. High Peak, nejvyšší vrchol Zélandu, byl najednou jako třešnička na dortu.

Trasa dolů nám byla známá z předešlé akce, kdy jsme se pokoušeli o vrchol z druhé strany. Trochu jsme bloudili na ledovci Lidna, kde bylo obtížné najít správnou cestu přes trhliny.

Ne moudře, ale účinně se našlo řešení překonat trhliny po lavinovém poli pod serakami, což je rozlámaný ledovec, ze kterého občas odpadávají bloky ledu. Při téměř běhu po kusech ledu mi to ujelo a udělal jsem si parádniho monokla. Do chalupy Grand Plateau už to dál šlo hladce. Zde jsme si teprve mohli říct, že jsme to opravdu zvládli. Další postup měl být přes Tasman - druhou nejvyšší, neméně náročnou horu - do Pioneer Hut. Ale večerní zpráva o počasí nás donutila se připravit o den volna a ráno vyrazit na Pioneer Hut přímo přes stejnojmenné sedlo.

Mlha a sníh

Cestou se objevily první mraky. Do hodiny už zmizely vrcholy hor. Zatáhlo se a začalo chumelit. Do chaty jsme dorazili právě včas. Venku padla taková mlha, že nebylo vidět na pět metrů. Vysílačka se ozvala v nezvyklou dobu. I hlas byl jiný. Na západní straně hor byla jiná centrála. Operátorka nemohla pochopit, kdo jsme a kde jsme se tam vyskytli. A my ji nedokázali naší slabou angličtinou vysvětlit, aby dala vědět druhé centrále, že jsme přešli na druhou stranu.

Honza řekl mimochodem, že jsme Češi. „Tak se budeme bavit česky,“ opáčila operátorka. Tím mě vyrazila dech, ale aspoň nám zopakovala počasí v našem rodném jazyce.

Předpověď byla na následující den nepříznivá i na sestup do údolí. Dali jsme si teda den odpočinku a další den ještě za tmy vyhlíželi, zda se zvedne mlha, která na zasněženém ledovci způsobuje bílou tmu. Sestup dolů vede po rozsáhlé ledovcové pláni, kde by byl zázrak se v mlze neztratit. Naštěstí se mraky zvedly a my na nic nečekali a rozběhli se dolů. Bylo to opravdu něco mezi chůzí a během. Trasu jsme urazili za poloviční čas, než to obvykle zabere. Až jsme dorazili do městečka Fox, teprve nám došlo, že si ani jeden z nás nevzal peníze. Problém byl hlavně v tom, že auto bylo na druhé straně hor. Vzdušnou čarou asi 15?km, ale po silnici je to přes 400km. Zkusili jsme autostop, ale dva promočené a špinavé dobrodruhy nikdo vzít nechtěl. Nezbývalo nic jiného, než zavolat sos našim přátelům do Qeenstownu, aby nás přijeli vysvobodit. Nezklamali a přijeli. Je to, jako by vám někdo zavolal odpoledne, jestli pro něj do večera nepřijedete co nejdřív z Třebíče do Rozvadova.