Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Předzámčí třebíčského zámku nám umožní cestovat do minulosti

12.11.2012

O rekonstrukci zámku jsme v Horáckých novinách psali již mnohokrát. A vždy bylo o čem. Díky šťastné náhodě i práci úředníků se totiž podařilo, že se v jeden čas opravují obě části tohoto bývalého panského sídla. Vlastně neopravují. Část zámku, která patří Třebíči, je již opravena, exponáty nainstalovány a nyní nás čeká jediné. Slavnostně otevřít a začít toto neobyčejné muzeum provozovat. Na co se máme těšit, jsme se zeptali místostarosty Milana Zeiberta, který byl garantem této akce.


Na co se tedy můžeme těšit?

Na opravené zámecké křídlo, které po desetiletí chátralo. Uvnitř najdeme interaktivní expozici nazvanou Cesty časem s podtitulem Procházky třebíčskou historií. Na rozdíl od klasických muzeí, v nichž se návštěvníci nesmí ničeho dotýkat, při cestě časem si vlastníma rukama vyzkoušíme, jak se staví bazilika, jak vzniká město a jaká řemesla se provozovala ve středověkých městech. Tak zní i názvy tří částí expozice.

Autorem expozice je docent Michal Stehlík, děkan pražské Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Byla to jeho první podobná práce, nebo má za sebou již něco podobného?

Má za sebou například českou část Dolnorakouské zemské výstavy z roku 2009, která tehdy probíhala v Hornu, Raabsu a v Telči. Zajímavější ale je, že je autorem i třebíčské části Muzea Vysočiny, která se ještě buduje a otevřena bude příští rok. Jednou mi prozradil, že naší části zámeckého areálu říkají v jejich týmu „malá Třebíč“ a té vysočinské „velká Třebíč“. Takže až muzeum otevře velkou Třebíč, bude to teprve bomba.

Jaká s ním byla spolupráce?

Byl to takový veselý ping pong. Pražáci nám vždycky něco poslali a my do toho začali doplňovat místní prvky, protože nám bylo jasné, že jakmile vejdou Třebíčáci do expozice, budou chtít vidět třebíčské reálie. Stejnou hru jsme hráli s výtvarníkem i s firmou, která zhotovovala jednotlivé exponáty. Několik lidí nezávisle na sobě prohlíželo každý panel, kterých je na zdech sedm desítek. Pan Kovář z moravskobudějovické pobočky Muzea Vysočiny týral dodavatelskou firmu i tím, že ji nutil opravit špatně zapletený provaz u historického jeřábu. Šéf firmy nám nakonec v nadsázce řekl, že už nás radši nebude do expozice pouštět, protože tam vždycky najdeme něco, co chceme předělat.

Ale vážně. Někdy byly naše připomínky respektovány, někdy to nešlo. Tak jsme třeba v betlemářské části museli oželet informace o třebíčských betlemářích. Těm se ale bude dostatečně věnovat sousedící Muzeum Vysočiny.

Kdo tvořil, jak říkáte, třebíčský tým?

Nejvíce práce odvedla Pavlína Zerzánková z odboru rozvoje, pak Igor Smola z oddělení investic, osobně vše kontrolovali vedoucí odborů Dagmar Moláková a Pavel Kraus, hodně nám pomohl ředitel muzea Jaroslav Martínek a už zmíněný Václav Kovář, a samozřejmě ředitelka Městského kulturního střediska Jaromíra Hanáčková. MKS bude totiž expozici provozovat, takže paní ředitelka si od začátku hlídala všechny praktické věci.

Kdo zhmotňoval představy Stehlíkova týmu?

V Třebíči to byla firma DIS projekt ve spolupráci s architektkou Marcelou Smetanovou, kteří se postarali o interiér. Dále firma Amosdesign z Brna, která dodala převážnou většinu exponátů. Některé kusy jsou zapůjčeny z Muzea Vysočiny. Ještě jednou zopakuji, jak moc nám muzeum pomohlo, i tím, jak pan Kovář zaškoloval čtyři pracovnice Městského kulturního střediska, které budou expozicí provázet. Samo nebe nám seslalo výtvarníkovu manželku, muzeoložku Kláru Smolíkovou, která má zkušenosti z podobné expozice v Husitském muzeu v Táboře, a která rovněž připravila naše průvodkyně na očekávaný nápor především školních výprav.

Bude při prohlídce něco originálního?

Docent Stehlík vymyslel, že celou prohlídkou budou provázet dvě skutečné historické postavy, písař Jan Suchenius a kupec Francesco Calligardi, kterým dal výtvarník Jan Smolík komiksovou podobu. Jeho postavičky provázejí návštěvníka téměř na všech panelech a prostřednictvím komiksových bublin glosují podané informace. To ale není všechno. Než se návštěvník vůbec vydá na cestu časem, zhlédne krátký návodný film, kterým opět provádějí Suchenius a Calligardi, tentokrát spodobněni známými třebíčskými herci Oldřichem Navrátilem a Miloslavem Mejzlíkem. Kdo hraje koho, je jasné každému, kdo viděl seriál Bylo nás pět, případně ví, že Oldřich Navrátil prožil mládí v Hasskově ulici, jen pár kroků od Calligardiho Malovaného domu. Když jsme v pracovním týmu obsazení třebíčskými rodáky vymysleli, brali jsme to jako hezkou myšlenku, která nejspíš skončí na pracovním vytížení obou herců. Jarka Hanáčková ale dokázala oba sehnat, získat pro spolupráci a nakonec se našel i termín, kdy pánové Mejzlík a Navrátil přijeli do Třebíče a během jediného natáčecího dne film v několika historických lokalitách natočili.

Jak dlouho prohlídka, dá-li se to vůbec říci, trvá?

Nedá. Není možné absolvovat poctivě všechny tři okruhy najednou. Cesty časem si přímo říkají o to, abychom se do nich vraceli a pokaždé si pořádně užili jinou jejich část. Já mám třeba rád stavebnicový model Třebíče, kde se staví město od kláštera a baziliky až k dnešním panelovým sídlištím. Teď jsme nad ním stáli se správcem Václavem Čudkou, který není rodilý Třebíčák, a on říká: „Kam patří tyhle, co zbyly?“ Tak jsem vyndal díly s autobusovým nádražím a Komenského náměstím a vrátil na jejich místo Stařečku s nezakrytým potokem a kopec s hasičskou zbrojnicí.

Dá se z jednotlivých dílů postavit i něco jiného než Třebíč?

Běžného návštěvníka to nenapadne, protože na každý díl je v podložce přesně vyříznuté místo. Ale protože jsem dvacet let učil děti, vím, že někteří koumáci jsou schopni udělat z Třebíče třeba Bratislavu.

Osobní otázka na závěr. Když se nyní procházíte muzeem. Je to lepší, než jste si představoval na začátku, odpovídá to původní představě, nebo to mohlo dopadnout lépe?

Pamatuji si, jak zámecké křídlo vypadalo, než firma Archatt spustila stavební práce. Pak jsem viděl budovu opravenou, ale uvnitř prázdnou. Doktor Biegel s výtvarníkem Ceplechou běhali po opuštěných chodbách a nadšeně volali: „Tady bude náměstí a odtud se bude vcházet do jednotlivých domů!“ Snažil jsem se představit si to, ale teprve teď, když je první patro plné exponátů a my se těšíme na návštěvníky, teď můžu říct, že moje očekávání to předčilo.

Přesto je mi jasné, že se najdou návštěvníci, kteří budou hledat a jistě i nacházet nedostatky.

Pro ně chci říct, že všichni zainteresovaní pracovali odpovědně a nejlépe, jak dovedli. Odborníky prosím o shovívavost. Cesty časem nejsou pro školené historiky, ale pro zvídavé a hravé děti.

Pobaví se i dospělí?

Hraví dospělí se pobaví určitě.

Zbývá asi jen dodat, že otevírací doba bude: září - červen Po - Pá: 8-16 hod, So - Ne: 10-16 hod, červenec - srpen Po - Pá: 9-17 hod, So - Ne: 10 -16 hod.

Autor: Jan Uher
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk