Horácké novinyVychází každý týden v úterý a v pátek. Objednávka předplatného

Příběh popelníku ze starého domu

31.08.2017

TŘEBÍČ, ŠUMPERK (kv) - Povíme vám příběh obyčejného porcelánového popelníku, na kterém není nic příliš dekorativního ani pozoruhodného. Jen ten nápis Heřman Glasner sklenářství Třebíč. A letopočet s hrdým nápisem 100 Jubileum.


Psal se rok 1936 a firma Heřman Glasner, velkoobchod se sklem a porcelánem, si připomínala sto let úspěšného podnikání v oboru sklo-porcelán. Jak také jinak než se jménem Glasner. Tahle židovská rodina, v Třebíči usazená po staletí, se tradičně zabývala sklářstvím. Když pak židé museli začít povinně používat německá příjmení, zrcadlilo se jejich povolání v něm. Němčinu ale tato rodina postupně opustila, v rodině se mluvilo česky. Svědčí o tom i název firmy, z německého Hermann, byl český Heřman. A postupně rodina polevila i v židovské víře, respektive jejím praktikování. Koneckonců žila ve svobodomyslném městě, kde příliš nezáleželo na tom, jestli jdete jednou týdně do kostela k Martinovi nebo do templu (židovské modlitebny). Navíc v době, kdy slavila sto let svého podnikání, už židovské město nebylo tou uzavřenou soudržnou komunitou, jak si ji zpětně mnozí představují. Řada domů v židovském městě byla obývána městskou chudinou jakéhokoli vyznání i bez něj. Sídla drobných i větších židovských podnikatelů zase byla v rozeseta na Karlově náměstí a v dalších třebíčských ulicích. Žilo se Československou republikou, sokolem nebo skautingem, nikoli vírou.

Heřman Glasner měl své sídlo na Karlově náměstí naproti lávce do židovského města tam, kde je dnes hotel Černý orel. V roce 1936 se o firmu staral dvaapadesátiletý Emanuel Glasner. Jeho dětem bylo tehdy sedm a deset let a chodily do školy na Dolní ulici (dnes Leopolda Pokorného) a v Hasskově ulici. Chodily se koupat na plovárnu, v zimě na kluziště, na Polanku, se skautem tábořily v Brodcích. Nikam dál na prázdniny nejezdily. Ani s rodinou na dovolenou. Koneckonců Emanuel Glasner se nacestoval dost. V roce 1911 ho odvedli na tři roky na povinnou službu do armády a sotva se v roce 1914 ohřál doma, rukoval znovu. Tentokrát do války, ze které se po peripetiích v Rusku vrátil až v roce 1921. Oženil se a začal pracovat tak, jak jeho otec a dědeček. Dokud se v sousedním Německu nedostala k moci zrůdnost jménem nacismus. A dokud rokem 1939 nesmetla i jeho rodnou zem. Emanuel Glasner zemřel v roce 1941, jeho žena Irma o rok později a syn Harry v roce 1944.

K obnovení firmy Heřman Glasner již nikdy nedošlo, zbylo snad jen to sklo a porcelán. A malý popelník, na který kdysi možná pánové odkládali doutníky na toaletách kina Sušil na třebíčském Jejkově. Než tuhle budovu v roce 1979 zbourali, vylovil ho kdosi z prachu. Nebyl poškozený, tak proč ho vyhazovat. A teprve teď se jeho majitelka, která si ale nepřeje zveřejnit své jméno, rozhodla dozvědět se víc o Heřmanu Glasnerovi a jeho sklářství. Jaké bylo její překvapení, když se dopátrala ke jménu Herta Glasnerová, dnes Coufalová. Její bratr Harry v Osvětimi zemřel. Ona, o tři roky starší, dokázala přežít nejen Terezín a Osvětim, ale také peklo tyfem zamořeného Bergen-Belsenu.

Co ji čekalo po návratu domů, jaká byla její cesta do Šumperku, kde dodnes žije a jaké třebíčské stopy je možné objevit v jejím bytě? Dočtete se v příštím čísle Horáckých novin.

Foto HoN: Petr Chňoupek

Autor: kv
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk