Primář záchranky přijede na hornetu

Třebíč - Právě tento víkend bude v Třebíči zasvěcen motocyklům. Na Karlovo náměstí dorazí všichni, kdo propadli kouzlu jedné stopy. Přijedou na motorkách všech možných kubatur, typů, roku výroby... Chybět zde nebude ani primář třebíčské Zdravotnické záchranné služby MUDr. Michal Kříž. Tentokrát ale nebude sledovat dění ze sanitky, přijede na své Hondě Hornet 600.

K motorkám mám vztah od mládí. V patnácti letech mi táta věnoval svůj dvourychlostní moped Stadion v tradiční zelenobílé barevné variantě, abych mohl jezdit s dědou na výlety. Po modernější babetě jsme pak začali se sousedem upravovat stopětasedmdesátku a na ní jsme projezdili podstatnou část mládí. Studia na vysoké škole a počátek manželství pak znamenaly pochopitelný útlum těchto aktivit. Před několika lety jsem se ale k motorkám vrátil.

Nesváří se ve vás záchranář s motorkářem?

Motorky dnes nejsou standardním dopravním prostředkem, jak tomu bylo v minulosti, je to spíš záležitost hobby. Jízda na motorce je opojná a osvobozující. Bohužel ale také, nedodržují- li se základní pravidla, velmi nebezpečná. Statistiky jasně ukazují, že riziko úmrtí motocyklisty na silnici je osmnáctkrátkrát vyšší než u řidiče osobního auta. Motocyklisté se podílejí na celkovém provozu (co do počtu ujetých kilometrů) pouhými 2 %, přesto tvoří 16 % ze všech obětí dopravních nehod. Česká republika patří spolu Lotyšskem, Maďarskem a Slovinskem mezi čtyři země v Evropě s nejvyšším počtem usmrcených motocyklistů. Nejlepší motocyklisté jsou naopak v Norsku, Švýcarsku, Dánsku a Finsku.

Proč patří naši motorkáři k těm nejhorším?

Čeští motorkáři obecně příliš nedbají na dodržování předpisů a prevenci nehod. Statistiky dále ukazují, že nejvíce riskují a nejvíc nehod způsobují mladí řidiči do 35 let. Z vyšetřování tragických nehod vyplývá, že si za ně mladí řidiči motorek mohou především sami. Padesát procent tragických úmrtí způsobila vysoká rychlost, dále následuje nedání přednosti v jízdě a nesprávný způsob předjíždění.

Na motorce není člověk zdaleka tak dobře chráněn jako v autě. Jaká zranění jsou nejčastější?

Dnešní moderní motorky disponují motory o výkonu až přes 200 koní s maximální rychlostí přesahující vysoko 300 km/hod. V sedle je pak na rozdíl od auta ničím nechráněná tělesná schránka řidiče, kde jediné deformační zóny přestavují svaly, kosti, orgány a tělní dutiny.

V těsné blízkosti silnic stojí stromy, betonové konstrukce, svodidla, v protisměru jedou desítky tun vážící kamiony. Jistě již cítíte to napětí a ten nepoměr. Náraz v rychlosti 60 km/hod. se rovná pádu z výšky 17 metrů, ve 100 km/hod. pak z 28 metrů. Moderní přilby sice chrání lebku a krční páteř lépe než v minulosti, nicméně při těchto nehodách dochází k luxačním zlomeninám hrudních obratlů, přední okraj přilby mnohdy láme hrudní kost a žebra, dochází k poškození plic a k častým zlomeninám v oblasti kolene a stehenních kostí. Spolujezdec na motorce bývá při nárazu katapultován přes řidiče a většinou naráží obličejem na zem. Při čelním střetu s osobním autem naráží řidič motorky hlavou do předního skla auta, kolenem do světlometu. Při bočním nárazu do osobního auta padá řidič motorky za autem na hlavu, dochází ke zlomenimám hrudní kosti a horních žeber. Při nárazu do auta zezadu padá řidič motorky na kapotu, dochází k zalomení krční páteře a ke zlomenině krčních a hrudních obratlů s poraněním míchy ? v lepším případě k ochrnutí. Všechny tyto úrazy pak v závislosti na rychlosti způsobují poranění vnitřních orgánů, utržení srdečnice, poranění plic, srdečního svalu, roztržení jater a sleziny. Další kapitolou je pak boční smyk ? highsider.

Docela z toho jde mráz po zádech. Nebylo by lepší na tu motorku vůbec nesedat?

Motorku musíme v první řadě ovládat my, nesmí ona ovládat nás. Není vhodným nástrojem pro předvádění se před příslušnicemi opačného pohlaví. Musíme jezdit vždy tak, abychom zabrzdili na vzdálenost, na kterou máme rozhled. Za horizontem může stát odstavený náklaďák nebo například předjíždět auto nebo neukázněný motocyklista, jedoucí vysokou rychlostí. Je nutné dodržovat odstup od aut jedoucích před námi a uvědomit si, že při kritickém brždění auta před námi bude naše motorka brzdit podstatně hůře a nárazu nezabráníme.

Spousta nehod ovšem nejde na vrub motocyklistů, ale ostatních řidičů...

To je také jedna věc, která se mi vyplácí. Nespoléhat na ostatní účastníky silničního provozu, ale jenom na sebe. I když projíždím křižovatkou po hlavní silnici, vždycky předpokládám, že mi řidič na vedlejší nemusí dát přednost. Vždycky zpomalím a bedlivě sleduji, co se bude dít. Nemusí mě totiž vůbec vidět, protože je například oslněn „nízkým sluncem“. Starší řidič zase může mít horší reflexy, občas se vyskytne i řidič řídící pod vlivem alkoholu, což není vůbec vyjímečné. A to nemluvím o tom, že někteří „závodníci“ z našich řad jezdí příliš vysokou rychlostí a pak řidiči ostatních vozidel neodhadnou obrovskou rychlost blížící se motorky. Nárazy z boku do osobních vozidel pak představují smrtelné riziko i pro posádky osobních aut vzhledem k malé deformační zóně na bocích aut a vysoké nárazové energii motocyklu. O tom jsem se při našich zásazích mnohokrát přesvědčil. Poměrně často také naše záchranka vyjíždí k nehodám, kdy motocyklista předjíždí několik aut v koloně naráz, některý z řidičů v koloně jej přehlédne, začne předjíždět také a vytlačí motocyklistu ze silnice nebo do něj narazí.

No výborně! To už by snad mohlo stačit...

A abych nezapomněl také na pasivní bezpečnosti. Občas vídáme na silnici odvážlivce, kteří i na silných strojích jezdí sice v přilbě, ale v pantoflích, bermudách a vlajícím tričku s krátkým rukávem. Zde pak i pouhé „klouzání po asfaltu“ způsobí vážná poranění. Dobrá přilba, kryty páteře, ledvinový pás, oblečení s chrániči, motocyklové boty a pevné rukavice by měly být našimi společníky na každé cestě.

Tak dobře, občas prostě k nějaké nehodě dojde, i když je motorkář sebedisciplinovanější. Co máme dělat my, kdo se k tomu nachomýtneme?

Pokud už dojde k havárii, jsme povinni poskytnout první pomoc. Musíme nejdříve zjistit, zda motocyklista jeví známky života a zda dýchá, zda jsou patrné pohyby hrudníku. Pokud ne, sundáme helmu a musíme ihned zahájit oživovací pokusy. Po uložení na záda na tvrdou podložku a záklonu hlavy zahájíme stlačování hrudníku nataženýma rukama s propletenými prsty plochou dlaně uprostřed mezi prsními bradavkami do hloubky 5 - 6 cm s frekvencí 100/min. v kombinaci s umělými vdechy do úst postiženého. Poměr je 30 stlačení ke dvěma vdechům. I u postiženého, který je při vědomí, musíme ale přilbu sundávat velmi opatrně, právě kvůli možnému úrazu krční páteře. Nejlepší je, když jeden zachránce uchopí postiženého jednou roukou pod bradou a druhou za zátylek a po uvolnění řemínku druhý zachránce helmu opatrně sundá tahem.

Vy zřejmě nejste žádný "dárce orgánů"?

Velmi rád jezdím po Vysočině s batohem na zádech, se sousedem a kamarády. Samozřejmě v rámci předpisů. Občas si zastavíme, koukáme po okolí, dáme si kávu nebo kolu, pokecáme. Mám strach o sebe, ale hlavně o to, abych někoho nesrazil, nějaké dítě, které by mi mohlo vběhnout pod kola při objíždění autobusu v zastávce nebo ve městě, snažím se vyhýbat všem nástrahám.

Tak snad něco optimistického na závěr...

Pokud jste si tenhle rozhovor přečetli, jezdíte na motorce a chvíli jste se zamysleli, věřím, že to přispěje k tomu, abychom se z našich výletů vraceli domů živí a zdraví, abychom nezpůsobili tragédii sobě, našim blízkým a už vůbec ne někomu nevinnému. Přeji nejen motorkářům, ale všem motoristům spoustu šťastných kilometrů bez nehod nejen v této sezóně.