Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Jiří Kratochvíl se svojí první plechovou kytarou Andělou.
(foto: foto autora)

Příští kytara už bude z titanu, říká jejich stavitel

30.03.2017

Jiří Kratochvíl, mezi přáteli a kamarády známý pod přezdívkou Šulec, je podnikavý kutil, který se dle mého názoru nebojí žádné výzvy. Intenzivně se věnuje zámečnické a pasířské práci, jak umělecké, tak užité. Poslední jeho počiny jsou dosti zajímavé. Začal vyrábět kovové kytary. A jestli jsou funkční? Ano, skvěle hrají. Jirka vyrobil už třetí.


Nejsi zrovna hudebník, tak jak tě napadlo vyrobit funkční plechovou kytaru?

Když jsem začal vyrábět první, nevěděl jsem, jestli bude funkční. Nebylo, kde se poučit, byl to pokus. Základním motivem bylo zlepšit se v řemesle a posunout se o kousek dál. Dát si před sebe výzvu, kterou mně moje ješitnost nedovolí vzdát. Svoje úmysly vykecám pár lidem a už není cesty zpět. Naštěstí to vyšlo lépe, než jsem si myslel.

Objevily se nějaké technické problémy?

Technické problémy samozřejmě byly a jsou. Při výrobě první jsem měl největší problém s konstrukcí krku. Původní plán byl vyrobit vše nerezové, což u krku, který je alfou a omegou kytary a musí být naprosto přesný, se ukázalo s ručním nářadím jako velice obtížný úkol, a proto jsem se po několika nezdařených pokusech vydal jinou cestou a k této variantě se možná vrátím později. Dalším problémem je hmotnost. Tu se mi naštěstí již daří řešit vzhledem k tomu, že u konstrukce z nerezi jsem dosáhl možného minima, což je 5-6 kg podle velikosti. Od dalšího kusu přecházím na titan, který je o poznání lehčí. A pro mě nová výzva.

Kytary mají i vlastní originální design. Kde jsi se inspiroval?

V designu obvykle vycházím z tvaru, který již existuje. Upravím si ho podle svého a přidám originální prvky. Nechci běžně dělat nějaké šílené tvary, ty bývají nepraktické a k čemu je kytara, na kterou se nedá hrát. I když teď chystám kus, který bude trochu odjinud a chci v něm více rozvinout mnou používaný motiv či logo anděla, kterého jsem si obkreslil ze srsti na hlavě mého psa Roka.

Dokonce jsi je i pojmenoval…

Ano. Výrobou jednoho kusu obvykle strávím několik set hodin a získávám k nim osobní vztah. Tak si je pojmenuji a chodím do dílny za Andělou či Rozárkou...

Jaké mají kytary ohlas? Slyšel jsem, že jsi je už prezentoval i v televizi…

Ohlas mají velice dobrý, ale je to nezvyklost, u které se lidé musí nejdříve přesvědčit, že skutečně funguje. Každý má zafixováno, že kytara se dělá ze dřeva.

Se mnou a s Pavlem Hlaváčem natáčel rakouský štáb dokument, ve kterém propagují Třebíč. V tomto rozhovoru nejde jen o kytary, ale celkově o to, co dělám a že tady v Třebíči jsou nejenom památky Unesco, ale i současný život a kultura.

Tvoje práce jsou výjimečné také tím, že jsou nejen krásné, ale také funkční. Tvé práce jsou vidět i v Třebíči. Např. v Alternátoru, Na Staré radnici….

Jednoho veselého večera jsme se s hostinskou Ivetou Šebovou dohodli, že by to chtělo nějakou změnu ve vizáži téhle hospody, a tak vznikl v podstatě nekonečný projekt Na Staré radnici. Na věcech do této hospody dělám, když mám čas a chuť, nemáme žádné termíny apod. Nebo když se něco rozbije a mně se to nechce opravovat, tak to radši vyrobím nové na míru, aby to tam ladilo. Na Staré radnici mám celkem volnou ruku a vizáž je záměrně trochu bláznivá, vážnosti je na světě dost.

V Alternátoru nemám sice žádné přímo své výtvory, ale díky spolupráci s Mílanem Šťastným jsem se mohl podílet na vyproštění historické parní turbíny s generátorem z firmy Huhtamaki. Následně jsme se dohodli s Richardem Horkým na celkové opravě a hlavně na uskutečnění nápadu, že turbínu v muzeu rozchodíme, což je minimálně v Evropě unikátní. To mě bavilo, rád bych podobných projektů udělal více.

Profesně jsi zámečník a podnikatel v jedné osobě. Jak jsi se k této práci dostal?

Profesně jsem odmaturovaný úředník, ale to mi nikdy nešlo, papíry jsou pro mě nutné zlo. Necítím se být ani podnikatelem. Podnikám proto, abych měl volnou ruku v tom, co dělám. Kdybych byl někde zaměstnaný, nemohl bych dělat, co mě baví a já nechci být jeden z těch, co lamentují u piva, jak se mají špatně a jak je práce nebaví, ale přitom neudělají nic proto, aby se měli líp.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Nejsem plánovací typ, uvidíme, co přijde...

Autor: Libor Matoušek
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk