Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Jan Doubek může dobře poradit, jak s třebíčským větrníkem naložit, protože jeden větrný mlýn sám také vlastní.
(foto: ap)

Původně měl být mlýn poháněn pomocí volů

20.10.2016

Třebíč (aa) - Větrný mlýn, stojící dodnes na třebíčském Kanciborku, stál na počátku vývoje, který zcela proměnil Třebíč v jedno z nejvýznamnějších center výroby kůží a kožedělných výrobků na evropském kontinentu. Vedení města nyní nechává udělat stavebně-historický průzkum větrníku.


Větrné mlýny v Česku se zachovaly v 79 lokalitách, některé ale jen zčásti. Na Vysočině připomínají tento starobylý způsob využití větrné energie dvě stavby v Třebíči a Budišově. V celé zemi si lze prohlédnout vnitřní vybavení 14 větrných mlýnů, hlavně na Moravě. Ve větrných mlýnech se především šrotovalo obilí pro dobytek, někde sloužily i k drcení kostí. V Třebíči se však mlela smrková kůra na tříslo užívané koželuhy při činění kůží.

Jak se kůže činily

Kožešina patří mezi nejstarší suroviny, které se naučil pravěký člověk využívat. Pravděpodobně velmi brzy byly vynalezeny první způsoby činění, kterými byly odstraněny hlavní nedostatky surových kůží, což je vysušování a tvrdnutí kůže v horku a její zahnívání v deštivém počasí. Po tisíce let se činění kůží a kožešin zdokonalovalo, vzniklo nepřeberné množství pracovních postupů. Činění tříslem využívá rostlinných třísliv, u nás především dubové a smrkové kůry. Kůže se nejdříve zbaví zbytků masa a blan, následně se máčejí ve vápně, povaří se a pak se zbaví chlupů. Nakonec se dají do kádí nebo do jam v zemi, kde se louhují ve vodě, do které se nasype rozdrcené tříslo.

Třebíč specificky voněla

Více se o tomto postupu od Jana Šplíchala dozvěděli zájemci, kteří si v neděli 16. října přišli prohlédnout interiér větrníku na třebíčském Kanciborku osobně. Každých čtyři až šest týdnů bylo následně třeba všechny kůže v kádi přerovnat a případně do nich znovu doplnit tříslo. Doba louhování se lišila podle typu kůže od několika měsíců po zhruba dva roky. Spotřeba třísla byla při tomto procesu značná, stejně tak bylo potřeba velké množství vody. „Použité tříslo dělníci z Budischowského továrny vykupovali zpět a sušili na ulicích města. Podle pamětníků bylo zvláště v létě celé město cítit velmi specifickou osobní vůní sušícího se třísla. Ve 30. letech 19. století představovalo mletí třísla pro místní mlynáře velmi výhodný doplňkový zdroj příjmů. Postupně však mlynáři přestávali zvládat mlít potřebné množství třísla. Důsledkem bylo, že se tříslo muselo vozit mlít do okolních obcí,“ uvedl Šplíchal.

Tříslo až z Uher

Tříslo se do Třebíče dováželo z padesát kilometrů vzdáleného Znojma, ale kvalitní duběnka se vozila až z Uher.Třebíčští mlynáři pochopitelně tuto situaci značně zneužívali a cenu za drcení neúměrně zvyšovali. Bratři Karl a Franz Budischowští se proto rozhodli, že si postaví vlastní mlýn. Původní plány počítaly s mlýnem poháněným pomocí koňské síly nebo pomocí volů. Nakonec se však rozhodli připravit návrh pro mlýn dřevěný. „Když započali s přípravami na stavbu, vložili se do celé věci místní mlynáři. Těm se pochopitelně nelíbilo, že by přišli o velmi zajímavý zisk. Pomocí stížností a obstrukcí se tak snažili stavbě mlýna zabránit. Argumentovali tím, že přijdou o zisk, že koželužníci jako cech mlít samozřejmě nemůžou, že stavba měla být více konzultována s cechem mlynářů, že mlýn bude rušit blízkou silnici a bude plašit povozy formanů, kteří tudy vozili zboží do Jihlavy a v neposlední řadě napadali to, že žár vzniklý třením lopat může mlýn snadno zapálit. Požár by se tak mohl přenést na okolní budovy a potenciálně i celé město. Požáry ve mlýnech byly skutečně velmi časté,“ vysvětlil Šplíchal.

Obec však po určitých průtazích stavbu mlýna povolila. Mlýn ale musel být postaven v roce 1836 z kamene a z cihel. Větrný mlýn s otočnou střechou však ke svému účelu nesloužil dlouho. Již v 70. letech 19. století mu začaly svým rozvojem konkurovat parní stroje, používané ve stále menších dílnách. Rozvinulo se také chemické činění kůží. A mlýn postupně chátral. V roce 1929 ho odkoupila obec, opravila ho a interiér rozčlenila na několik nouzových bytů, ve kterých se bydlelo zhruba do roku 1975. V roce 1977, u příležitosti oslav 700. výročí založení města, byl mlýn opraven a dostal nové lopatky.

Životní příběhy Budischowských

Rodina Budischowských byla původem ryze česká. Její členové pocházeli pravděpodobně z Budišova a v Třebíči se usadili teprve počátkem 17. století. Psali se tehdy ještě Budišovští, později se ale poněmčili.

Starší z bratrů Franz Budischowsky (1808-1885) se věnoval rozvoji dílny na Stařečce, postupně skoupil několik okolních domů a původně rodinnou dílnu značně rozšířil. Pak zakoupil statek v Kožichovicích a úspěšně se mu podařilo expandovat i do Vídně, kde postavil továrnu. Zemřel v roce 1885 v 77 letech jako otec jedenácti dětí, poslední se mu narodilo v době, kdy mu bylo 70 let.

Mladší bratr Carl Budischowsky (1810-1884) měl stejně jako Franz jedenáct dětí. Zpočátku podnikal se svým bratrem, ale již v roce 1842 byl iniciátorem koupě Padrtova vodního mlýna v Třebíči-Borovině. „Celý areál mlýna i s přilehlými pozemky o rozloze dvaceti pěti hektarů koupil Karel spolu s Franzem za devět tisíc zlatých. Vstupní kapitál jim poskytl jejich švagr Leopold Fundulus. Tím ale investice do tohoto mlýna neskončily, spíše naopak. Karel začal v Borovině budovat rozsáhlou továrnu a do tří let po koupi mlýna měl nově postavený komplex rovnou třínásobnou hodnotu. Kompletně se Karel do borovinské továrny přestěhoval zhruba v roce 1850. V roce 1853 pak vyplatil svého bratra a působil již zcela samostatně,“ připomněl Šplíchal.

Karel pak patřil ve svém oboru k nejprůbojnějším podnikatelům v celé Evropě. Na konci jeho života Karlova továrna zaměstnávala více než 700 zaměstnanců a produkovala řadu kožených výrobků – boty, sedla, řemeny, rukavice a další. Karel byl v té době s výjimkou hraběte Valdštejna zdaleka nejbohatším občanem Třebíče. „V továrně pracoval až do svých 76 let a zemřel dva roky poté, co v továrně přestal pracovat a zároveň rok před smrtí svého bratra, v roce 1884,“ dodal Jan Šplíchal.

Co s mlýnem dál?

Z vnitřního technického zařízení třebíčského mlýna se nedochovalo nic. „To v tom roce 1929, kdy se mlýn přestavoval na byty, všechno zmizelo. Zatím se k tomu nepodařilo najít ani žádnou výkresovou dokumentaci. Mým zájmem je, a proto jsem tady, aby mlýn alespoň zvenku vypadal jak vypadával, aby tady v Třebíči dělal krásnou dominantu a ukazoval, co tehdy lidé skoro před 200 lety už uměli,“ vysvětlil Jan Doubek, který je předsedou sekce Větrné mlýny při Kruhu přátel Technického muzea v Brně. V budově Fórum v Třebíči je nyní k vidění výstava Větrné mlýny Českých zemí, která potrvá do 10. listopadu. Zájemci ji najdou v šatnovém vestibulu, přístupná je v pracovní dny od 9 do 18 hodin.

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk