Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Ranný: Přátele považuji za obohacení svého života

20.12.2018

Třebíč-Nehradov - Další úspěšný rok má za sebou třebíčský grafik Emanuel Ranný (1943). Výstavu, dokládající jeho přátelství a spolupráci s významnými literáty, uspořádal v létě rajhradský Památník písemnictví na Moravě. Ranný také vystavoval na společných výstavách v Rakousku, v Jihlavě, samostatně v Třebíči a s bratrem Michalem nyní i v Praze. Na trienále grafiky v makedonské Bitole získal letos Emanuel Ranný cenu za Pozoruhodný přínos světové grafice.


Takže rok to byl, až na vaše zdravotní problémy, z uměleckého hlediska úspěšný.

Několik měsíců jsem nemohl pracovat a musel jsem spoustu věcí posunout na pozdější dobu. Nyní se musím především maximálně soustředit na svoji práci a nezabývat se zbytečnostmi.

V době konání výstavy v zámecké konírně v Třebíči přišla z Makedonie zpráva, že pořadatelé tamního mezinárodního trienále grafiky vás ocenili cenou světové grafiky.

Člověka to samozřejmě potěší, zvláště když speciální cena mi byla udělena i bez mé účasti na posledním trinále. V zahraničí i na mezinárodních výstavách jsem začal vystavovat v 80. letech a první cenu za svoji grafiku získal ve francouzském Mentonu v roce 1989.

Cena za přínos světové grafice, to zní velice prestižně. Jaké postavení má vlastně trienále grafického umění v tak malé zemi, jako je Makedonie, mezi výstavami světové grafiky?

Určité státy jako je Polsko nebo Makedonie a také Lublaň ve Slovinsku se vypracovaly a získaly významné postavení ve světě umění tím, že se jim podařilo zvát na své výstavy špičkové grafiky z celého světa. Byl jsem několikrát vyzván k účasti na trienále světové grafiky do Krakova v Polsku, na kterém vystavoval Antonio Tapiés nebo Andy Warhol, což jsou ikony světového umění. Účastí takových osobností získává každé takové bienále či trienále na váze, přesněji řečeno na prestiži. Získat si náklonnost světa, to je mnoho práce pro pořadatele takových přehlídek. Třeba ve zmíněné Makedonii během devíti ročníků trienále vystavovali umělci ze 167 států. Takže tam na prestiži své přehlídky pracují už více než čtvrt století.

Vím, že trienále grafiky v Krakově je opravdu na špičkové světové úrovni, počínaje dokonalou instalací grafických listů a konče velkolepou vernisáží a bohatým kulturním programem po dobu konání trienále.

To si nikdo nedovede v České republice představit. Poláci přitom současně v Katovicích, což je nedaleko Krakova, pořádají výstavy v Galerii světových laureátů. To znamená, že kdo za poslední tři roky dostane někde ve světě světovou cenu, tak jenom toho tam pozvou. Je to velmi úzký okruh výtvarníků z celého světa. Byl jsem tam zastoupen vícekrát, získal jsem i na tak prestižní výstavě světovou cenu v roce 1994.

V Praze se po listopadu 89 konalo také několik ročníků trienále grafiky, ale už zaniklo.

Je to tak, jeho pořadatelé neuspěli.

Jste zván na řadu různých přehlídek grafiky ve světě, ale některých už se neúčastníte.

Pozvání přichází každý rok několik, poslední léta se z účasti na některých z nich omlouvám, věnuji se více malbě. Je to dané i tím, že když se koná trienále, musím výstavu obeslat grafikou vytvořenou za poslední tři roky. Nemohu vystavit starší věc, protože tu už jsem někde vystavil, a to se ve světě mezi pořadateli výstav ví.

A co třeba Asiaté, je známo, že Číňané mají největší sbírku grafiky na světě. Je tu i Tchaj-wan, Japonsko, kde se konají významné výstavy grafiky.

Číňané se rozjeli neuvěřitelně. V blízkosti Hongkongu od roku 1980 z původně rybářské vesnice Šenženu vzniklo patnáctimilionové město s grafickou sbírkou, která je největší sbírkou tohoto druhu na světě. Tam jsem také několikrát vystavoval své metrové grafiky a muzeum je získalo do svých sbírek. V Japonsku, Jižní Koreji a na Tchaj-wanu pořádají výstavy, o kterých se nám může jen zdát. Stačí nahlédnout do katalogů výstav.

U nás je mimo státní a soukromé galerie shromažďující současné umění známá firma Pražská energetika, budující už od dob první republiky svoji kvalitní sbírku současného českého výtvarného umění.

Pražská energetika vlastní dvě desítky mých obrazů a také grafiky. Má nádhernou sbírku, ve které jsou zastoupena velká jména českého umění, Kremlička, Filla, Preisler a další.

Je o vás známo, že grafické listy-suché jehly si tisknete sám.

Měděné plechy, do kterých ryji, musím nastříhat, obrousit, vyleštit. Veškerou tuto přípravu dělám sám a grafiky tisknu na vlastním speciálním hlubotiskovém lisu.

Svoje kamenotisky ale tisknete výhradně v pražské litografické tiskárně v Říční ulici.

V tiskárně jsou dva lisy, na kterých tisknou potomci grafika Cyrila Boudy. Mnohokrát jsem tiskl spolu s Adolfem Bornem, Jaroslavem Šerých, Jiřím Šalamounem a mnoha dalšími grafiky. Součástí tiskárny je velký částečně zastřešený dvůr, kde od roku 1990 s přáteli, sběrateli grafiky z německého Pasova, pořádáme každý červen tzv. bierfest. Pasovští vždy přivezou spoustu piva, vína a jídla. Je zde úžasná atmosféra. Setkávají se literáti, malíři a grafici i hudebníci jako byl Jiří Kolář, Josef Liesler, Adolf Born, Jiří Šalamoun, Vladimír Suchánek nebo Jiří Slíva.

Takže ke grafickému umění patří i přátelská posezení.

Přátele považuji za obohacení života. Třeba profesor František Dvořák mi zahajoval moji první výstavu grafiky v Praze v roce 1990 a později i obrazů v Galerii U Betlémské kaple, kde v těchto dnech opět vystavuji, tentokrát se svým bratrem Michalem. V životě jsem se seznámil i s řadou literátů, ať již je to Martin Hilský, se kterým se přátelím od konce 80. let. Pak je to třeba Petr Král a mnozí již nežijící jako Viola Fischerová, Jan Skácel, Ivan Diviš, Petr Kabeš, Ludvík Kundera…

Na letošní velké výstavě v třebíčském zámku jste vedle grafiky vystavil i svoji malbu z poloviny 60. let minulého století, zachycující pohled na třebíčské Zámostí.

Na Škole uměleckých řemesel Brně jsem studoval malbu. Malbou jsem vlastně začínal a na výstavě byla malba z roku 1965, kterou jsem namaloval krátce po mém přistěhování do Třebíče. První suchá jehla s motivem židovského města vznikla až o rok později, v roce 1966. Grafika je hodně náročná na fyzickou sílu a na čas. Aby člověk udělal určitou sérii, uplynou měsíce a někdy celý rok. Zaujala mě třeba krajina při pohledu od Boroviny severním směrem, ta dlouhá stráň a její vodorovné členění mezemi porostlými keři. V poslední době z tohoto přírodního členění vycházím i v malbě, které se teď více věnuji.

Jako malíř míříte s postupujícím věkem také za světlem, třeba jako kdysi Josef Šíma a Václav Boštík?

Často za světlem mířím doslova, jezdím každoročně už více než třicet let za inspirací také do Dalmácie. Když se s manželkou blížíme k pobřeží, a i když jsou mezi námi a pobřežím ještě hory, pozorujeme přibývající světlo. Odraz světla od hladiny moře je vidět desítky kilometrů od pobřeží. Obrovské světlo, jaké u nás ve střední Evropě nevidíme a nezažijeme. Krajina Dalmácie mě fascinuje, tamní zídky ve svazích oddělující malá políčka, jejich pokaždé trošku jiný rytmus je tak trochu hudební partiturou. Až později jsem zjistil, že ty zídky jsou památkově chráněny, vznikaly úsilím lidí po stovky let, zřejmě už v dobách starověkého Říma. Chorvati jim říkají – zidovi (zídky). Nakreslil jsem tam stovky kreseb a podle nich vybírám ty nejzajímavější jako motivy a kompoziční schémata obrazů, které už ale maluji doma ve svém nehradovském ateliéru. Nemaluji tedy á la prima přímo před motivem v Chorvatsku, ale postupně ve vrstvách vytvářím obraz pomocí podmaleb.

V roce 2018 jste oslavil pětasedmdesátiny. A společně s dlouholetým přítelem Martinem Hilským připravujete bibiofilské vydání jeho překladu 75. Shakespearova sonetu s vaší autorskou ilustrací suchou jehlou.

Grafiky jsem vytiskl, tisk sazby textu sonetu v anglickém originále a v Hilského českém překladu je také hotový. Zbývají dokončovací práce na přebalu. Vydáním sonetu jsme si udělali radost k našim společným sedmdesátým pátým narozeninám. Je mi jen líto, že už neexistuje ruční sazba knihtiskových textů z liteřiny, jaká se používala více než 500 let. Dnes je jen ofset, knihtisk zanikl, dožívá jen v třebíčské tiskárně Amaprint, kde tisknu. Tato tiskárna vytiskla od roku 1986 sedm sbírek básní Jana Skácela s mými suchými jehlami.

75 let, to už je věk, kdy se člověk může ohlédnout za svým životem a dílem.

Úplně ohlížet bych se ještě nechtěl, stále, jak víte, pracuji. Chtěl bych ještě zrealizovat řadu kreseb a nápadů. Každý den je třeba si způsobovat radost. I nepatrnou věcí nebo činem, který člověka potěší. A tak se těším na každý další den.

Foto: Archiv ER

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk