S jarem přilétá Laco Déczi

Třebíč - "S novým jarem, nový harém," notoval si kdysi Jan Vodňanský. V Třebíči máme už třetí sezonu po sobě spolehlivý ukazatel jara v příletu jazzového trumpetisty Laco Décziho. Každoročně touto dobou opouští jazzový klub na 70. ulici v New Yorku a podoben pohádkovému rytíři Palečkovi vrací se do Čech. Ani tentokrát při svém přeletu nevynechal třebíčské Béčko, do něhož ho pozval Okrašlovací spolek Sypejte ptáčkům.

Od tej doby na tu trúbku fúkam

Je úterý 20. dubna, za chvíli bude půl deváté, sál Béčka plný, na podiu čtveřice muzikantů. Na místě "bandleadera" nevysoký chlapík v kalhotách ke kolenům s trumpetou v ruce. Jak to stálo v životopise, který si kdysi za komunistů sám napsal? "Chodil som do školy a vystúpil. Kúpil som si trúbku a od tej doby na tu trúbku fúkam!" Spokojený opálený obličej, krátké pořád ještě tmavé vlasy. Že mu bylo před měsícem dvaasedmdesát? To bude nějaká mýlka. Ale, ano: Bernolákovo 1938! Laco Déczi nestárne, pořád chodí oblečený jako kluk, chová se jako kluk a hlavně jako mladý kluk hraje obklopen spoluhráči o generaci mladšími včetně vlastního syna.

Čtyřčlenná Celula New York, jak kapelu v návaznosti na dávnou pražskou Jazz Cellulu nazval, střídá ostré groovy jazzové skladby se známými standardy (např. Misty), které ovšem společnými improvizacemi mění k nepoznání. Kromě Décziho trubky dostává spravedlivě prostor baskytara Nobonu Kinukawy, klávesy Briana Charetteho i bicí Vajco Décziho. Stopáž skladeb je výrazně delší, než jsou zvyklí posluchači písničkových rádií, takže po pěti číslech už Laco Déczi hlásí přestávku.

Pátá chuť šestistrunné basy

Béčko je pochopitelně plné místních muzikantů. Mladí nechápou, jak to bubeník Vajco dělá, starší už si zvykli. Jen někdejší saxofonista Psích vojáků Jiří Jelínek, dnes šéf Travellers Hostelu, vysvětluje, jak je to s glutamany, které mu známý televizní kuchař Polreich v jídelním lístku zrušil. Říká se jim "pátá chuť" a dorazily stejně jako Nobonu Kinukawa do Ameriky z Japonska. Glutamany okupovaly americký jídelníček, Kinukawa přinesl do Décziho kapely názvuky tichomořského folkloru. Však taky hraje na šestistrunnou baskytaru tak, že pokud byste ji neviděli, možná nepoznáte, co je to za nástroj. Taky těžko budete hledat ve světlovlasém sportovci s úzkým knírkem a velkými tmavými brýlemi Japonce?

Jak je důležitémíti sidemana

Zmatení dovršuje klávesista. Ač je u všech českých či moravských koncertů newyorské Celuly důsledně uváděn Eric Meridiano, na první pohled je jasné, že letos stojí za klávesami někdo jiný. Ne, ne, Meridiana v Třebíči známe, ten hrál s Déczim už před několika lety při koncertě v kině Pasáž, kdy ve skupině ještě nebyl Kinukawa. Nuže, počkáme, až Déczi pianistu představí: Brian Charette! Známý newyorský studiový hráč, který nahrával např. s Joni Mitchell, v televizní Tonight Band Show doprovázel třeba Cindy Lauper a Déczi má při jeho představování jako každoročně připraven muzikantský vtípek. Oznamuje lidem, že Charette je vyhledávaným sidemanem, což prý znamená, že na nahrávkách sice nebude uvedeno jeho jméno, zato dostane vyšší honorář?

Procitnemezase až za rok

To už se Celula hrne do finále, konečně dostává více prostoru i bubeník Vajco Déczi a je to stejné jako v muzikantské rodině Spálených. Tam taky nechá tatínek Jan zasólovat při koncertě skupiny ASPM svého syna, tubistu Filipa, ne kvůli rodinné protekci, nýbrž proto, že umí. Posluchačům se líbí, jak to oběma Déczim i jejich spoluhráčům šlape, a tak když Laco naposledy představí kapelu a končí vystoupení, vytleskají si lidi ještě dvojpřídavek. Déczi, na němž sedm křížků není vidět ani teď, publiku děkuje a věžní hodiny odbíjejí jedenáct. Těch pár dní z Kainarovy básně o rytíři Palečkovi se v Béčku smrsklo na dvě a půl hodiny a ty jsou pryč. Takže zase za rok ? a to zjara! (Pokud ovšem přestane kouřit ta islandská sopka.)