Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Sedmdesáté výročí úmrtí básníka Vysočiny

23.10.2019

František Halas se narodil 3. října 1901 v brněnských Husovicích do rodiny textilního dělníka Františka Halase. Jako osmiletému mu zemřela matka. Otec se s rodinou přestěhoval do Svitávky u Blanska, a po roce se znovu oženil. Zpět do Brna se Halasovi přestěhovali v r. 1914 a František začal chodit na husovickou měšťanku. Po jejím ukončení nastoupil v r. 1916 jako učeň do Píšova knihkupectví na České ulici. V té době byl otec na frontě a František zatím živořil s babičkou v Brně. Po válce (1919-1921) dělal příručího v knihkupectví S. Kočího v Brně a pak se stal (1922-1924) výpomocným úředníkem Úrazové pojišťovny.


Otec František (1880–1960) byl bojovníkem za dělnická práva a účastníkem mnoha brněnských stávek a bouří. Proto se syn účastnil dělnického hnutí už od mládí a r 1921 vstoupil do komunistického hnutí mládeže. Pracoval v úderce Modré blůzy, začal psát příspěvky do Rovnosti, kde řídil rubriku mládeže a v r. 1922 se dostal za svou činnost na pár dnů do vězení. Následujícího roku se seznámil s Bedřichem Václavkem (1897–1943), pomáhal založit Devětsil v Brně a vydával revui Pásmo. K jeho brněnským známostem patřil i Jiří Mahen (1882–1939). Po vojenské službě, kterou odbýval v Brně, navštívil Halas roku 1925 Paříž a Francii. Do Brna se už nevrátil a v r. 1926 dostal na přímluvu Jaromíra Johna místo redaktora v pražském nakladatelství Orbis, kde pracoval mnoho let. Do této doby patří i počátek trvalého přátelství s dr. Bedřichem Fučíkem (1900–1984) a Janem Zahradníčkem (1905–1960), s nímž nějakou dobu i bydlel. Z přátelství komunisty a katolíka vzešla celá řada úsměvných historek. V r. 1931 podnikl Halas cestu do Itálie a jižní Francie. V roce 1936 se zúčastnil zájezdu kulturních pracovníků do bojujícího Španělska. Téhož roku se oženil s Libuší Rejlovou, zvanou Bunka. Z tohoto vztahu se narodili synové František a Jan.

Na konci 30. let se Halas dostal po dlouhých letech do Zboňku u Kunštátu a od té doby tam jezdil každý rok. Za války se účastnil odbojového hnutí: od r. 1941 byl v ilegálních organizacích (Ústřední výbor odboje domácího); v r. 1942 pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů a pro anonymní vydání v zahraničí připravil malý sborník odbojových básní Křik koruny české, který s tímto původním názvem vyšel až po válce v Praze (1947) díky Karlu Cvejnovi. Válečné vydání ve Francii mělo ale název Hlasy domova (1940). S dosloven Jiřího Muchy pak vyšel „Křik“ péčí Jaromíra Slomka roku 1990 v nakladatelství Práce jako bibelot.

Původní básnické dílo F. Halase není příliš obsáhlé, ale i tak jeho verše patří k výrazným, stále čteným a inspirativním. Dvacet let básník spoluvytvářel podobu české lyriky a vývoj českého moderního básnictví. První sbírka Sépie (1927) vyšla v době, kdy v českém básnictví vznikaly nové směry, a poetismus spěl ke konci. Osobité verše, jimiž se Halas odlišoval od většiny ostatních současníků, se objevily ve sbírce Kohout plaší smrt (1930). Rozšířená sbírka Tvář (1933) již nemá jejich bezvýchodnou naléhavost. Pětidílnou báseň Staré ženy (1935) je vzpomínkou na babičku. V tutéž dobu napsaná rozsáhlejší báseň „Dělnice“, vyšla časopisecky až v r. 1938 a roku 1946 knižně. Skeptická sbírka „Dokořán“ (1936) předznamenává nový citový náboj pro celý další vývoj Halasovy poezie a následující sbírka „Torzo naděje“ (1938) náleží k básnicky nejvýraznějším ohlasům dramatického období roku 1938, zejména po mobilizaci a po mnichovském diktátu.

Cyklem litanických básní Naše paní Božena Němcová (1940) povzbudivě promlouvá k celému národu. Zatímco předchozí knížky vznikly z větší části jako odezva velkých dějinných událostí, je „Ladění“ (1942) spíše příležitostnou poezií, místy s dětskými motivy. Později vyšly jeho dětské verše s názvem „Do usínání“ (1942) a po nich ještě Halas vydal „Počitadlo“ (1948). Další poválečná kniha „V řadě“ (1948) obsahuje příležitostnou i vzpomínkovou poezii, psanou v letech okupace a bezprostředně po osvobození. Nevelká básnická próza „Já se tam vrátím“ (1947) je oslavou milovaného kraje kolem Kunštátu a Vysočiny, jeho vlastního domova. Halasovy básně jsou osobitou syntézou různých tendencí ve vývoji českého stroficky pevného vázaného verše a verše volného, nepravidelného. Mimo básně psal F. Halas zasvěcené eseje a úvahy o poezii a umění, četné výtvarné kritiky a medailony výtvarníků. Po válce vyšly jeho překlady Adama Mickiewicze, Juliusza Slowackého a Lilla Weneda, překládal ale i Alexandra Sergejeviče Puškina, maďarského básníka Endre Adyho a jihoslovanskou epiku. Kritické vydání díla Františka Hlase, uspořádané Jiřím Brabcem, básníkovým synem Františkem X. Halasem a Ludvíkem Kunderou pak vyšlo v souborech Krásné neštěstí (1968), Obrazy (1968), Imagena (1971), Časy (1983), A co básník (1983) a Dopisy (2001). Do kritického vydání nebyly pochopitelně zahrnuty překlady.

Za války se F. Halas účastnil odboje a po osvobození se stal sekčním šéfem ministerstva informací a odpovídal za vydávání knih. Později byl předsedou Syndikátu čs. spisovatelů a poslancem Prozatímního shromáždění. Znovu se sblížil s Vítězslavem Nezvalem, který měl na starosti film. V roce 1947 navštívili spolu s dalšími spisovateli Sovětský svaz, kde se setkali mj. s Borisem Pasternakem. Jeho zděšení z těchto zážitků je patrné i z dopisu manželce. Tato cesta definitivně ukončila Halasovo poválečné nadšení. Spolu s otcem odmítl mocenské praktiky KSČ a počínající čistky, nevstoupil ani do Svazu čs. spisovatelů a nepřidal se k autorům ód na Stalina. To mu vyneslo nepřízeň čelného likvidátora české literatury Ladislava Štolla (1902–1981) i ministra informací a kultury Václava Kopeckého (1897–1961). Od počátku války měl F. Halas problémy se srdcem. Na jeho selhání nakonec 27. října 1949 v Praze umírá. Zemřel předčasně, ale vzhledem k dalšímu politickému vývoji a útokům na jeho dílo vlastně zavčas. Je pohřben v milovaném Kunštátě.

Autor: Radovan Zejda
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk