Setkání s Adamem, proroky, ale i s Marxem a Tomášem Halíkem

Třebíč - Nedávno Horácké noviny přinesly krátkou zprávu, že třebíčský rodák Jan Schwarz vydal další knížku. Nepřekvapila nás informace, že se velmi úspěšně prodává kupříkladu v Praze. Ani pulty třebíčských knihkupectví ji nezanedbávají. Knížka má však především přijít do rukou čtenářů, proto jsme autora požádali, aby nám ji představil.

Bible je nazývána Knihou knih. V knihovně přátel jsem ji však objevil zaprášenou a netknutou. - Nediv se, v některých částech se těžko orientuji a často neudržím potřebnou pozornost. Je to někdy složitější než louskání telefonního seznamu, a tak jsem dvířka k záhadnému domu Bible definitivně zavřel - svěřil se mi kamarád. A já se tehdy rozhodl Tajemné dveře do domu Bible znovu otevřít a stát se vrátným pro rozjímavé a pozorné čtenáře v 21. století.

Můžeš stručně přiblížit obsah?

První část věnuji starozákonním příběhům, které jsem doplnil výklady z Talmudu, midraše a další judaistické literatury. Začal jsem od Adama, který vyrostl z prachu země a žil 930 let, a pokračoval dál, přes Noemovu archu a potopu světa k Abrahámovi, otci izraelského národa, Jákobovi a jeho synům, přes otroctví v Egyptě a návrat do země zaslíbené, pokračuji dobou královskou a proroky až k závěrečnému Poznání zákona i lidského srdce. V druhé části jsem shromáždil pro vnímavé čtenáře „mapku“ příběhů - dodatečných chodbiček z tajemného domu Bible. Do závěru jsem vložil Vtipy místo doslovu, z nichž je patrné, že ani humor nemusí být pro čtenáře Bible žádný hřích.

Mnoho dnešních čtenářů vyrůstalo a dospívalo v době, kdy se odlišná než vládnoucí ideologie neuznávala. Víra byla na indexu. Dnes je jiná situace, ale pokud jde o počty věřících, nějak zvlášť nevzrostly, spíše naopak. Čím to podle tebe je?

Já jsem taky vyrůstal v čase, kdy doba byla, jak se říkalo „těhotná událostmi“. V době pražského jara 68. roku jsem jako desetiletý klučina ministroval v kapucínském klášteře v Třebíči u P. Kassiána. Kapucínští mnichové Vavřinec a Štěpán se stali mými duchovními vůdci a učiteli. Dodnes vzpomínám na jejich laskavost a vlídnost, s níž mě učili sloužit nejen u oltáře, ale pomáhat lidem, opravovat kříže v polích, prostě otevírali můj duchovní zrak a já jsem jim za mnohé rady dodnes vděčný. Jenže pak přišla normalizace. Prezidenta Ludvíka Svobodu, kterého jsem vítal v Třebíči u radnice a poslouchal sousedy, jak vzpomínali na jeho poválečné působení ve funkci předsedy zemědělského družstva v nedalekém Hroznatíně, armádního generála Ludvíka Svobodu vystřídal Gustáv Husák a začaly čistky. Pro mne to v 9. třídě znamenalo, že jsem se nedostal na gymnázium a šel se učit instalatérem na Destilu do Slavkova u Brna. A protože jsem v srpnu při výročí okupace napsal na Masarykovu rozhlednu v Třebíči na Hrádku se svými přáteli nápis PRAVDA ZVÍTĚZÍ, pokračovaly mé problémy až do chvíle zatčení a nástupu trestu na plzeňských Borech.To byla škola, věda a víra, modlitba, pouta, výkon trestu a pochodování na kovošrot. Ale vrátím se k otázce. Proč řady věřících tak prořídly? Jan Werich kdysi pravil, že faráři si z Pánaboha udělali řemeslo. Já budu ve výrazech poněkud tvrdší - Z živého duchovního kvasu se leckde stala žvanírna o Pánu Ježíši. Jaký zázrak učinil tehdy tam a potom zase jiný a někde se k tomu přidala učená teologická přednáška. Jenže problém živé víry je v Čechách a nejen Čechách mnohem složitější. Český národ si nese v historických genech zkušenosti z doby reformace a následné protireformace. To dědictví si neseme v krvi jako genetický odkaz našich předků.Já jezdil v dětství na kole do Kralic nad Oslavou a poslouchal o bratřích, kteří tady, v černých komžích a po nocích tiskli ilegálně jakousi Biblí českou a učil jsem se, jak přijít těm událostem na kloub. Hrdinství a obětavost našich předků se pak nějak vytratily a nastala doba, kdy se razilo heslo - Přežít za každou cenu. - Není divu. Po Bílé hoře přišli Habsburkové, Hitler, import komunismu, Stalin, Brežněv, Husák... Ale tady musím říci, že jsem za svůj život právě mezi komunisty poznal taky své přátele, kteří mi pomáhali. Tak jsem se dopídil, že Karel Marx se vlastně jmenoval Ašer Mardocheus a byl to vnuk trevírského rabína. Marx se snažil zavést synagogální prvky do politiky - v synagoze si přece lidé byli bratry a kasu měli společnou. Když si uvědomíme, že v té době umíraly dvanáctileté děti ve fabrikách na tuberkulozu, byl to čin hodný mistra. Život prostě není černobílý. Církev má řadu kvalitních teologů, mohu jmenovat například profesora Tomáše Halíka, ale také profesora Zdeňka Kučeru z husitské fakulty, Jana Blahoslava Láška a další. Byla doba, kdy přijmout komunismus bylo znakem hrdinství, pak se projevilo totéž v křesťanském svědectví víry. Já bych k tomu pouze dodal, že život musíme měřit nejen na délku, v čase, ale i do hloubky.

Bible je o Bohu, ale snad právě proto do značné míry o obecných lidských hodnotách, ať už jde charakterové vlastnosti nebo vztah k bližnímu.Bible otvírá etický kodex člověku v historickém záznamu. Člověk člověku by měl být bratrem, který podá v případě potřeby pomocnou ruku, a ne vlkem, který si nashromáždí majetek do vlastní stodoly a zamče před druhými lidmi dveře svého domu.Říkáš, že knihu jsi začal psát i proto, že u známých jsi našel Bibli, na kterou sedal prach a bylo vidět, že ji nečtou. Nesedá ale prach i na mnohé hodnoty, které hlásá?Kritický výklad a rozbor deuterokanonické literatury ukazuje, že Bible je obyčejná kniha, v níž lze nalézt i chyby. Nač to popírat? Ale tady už záleží na tom, co kdo hledá. S biblickými prameny je to jak na venkovském dvoře. Hospodář nese zrní pro slepice a odnáší si vejce z kurníku. A prasátko se na tom samém dvoře rochní na hnojišti a blaženě ryje v nadílce a říká - Podívejme se, copak to tady máme? - Takže na nás záleží, jakou roli si v životě zvolíme.Často slyšíme, že křesťanství je jedím z pilířů evropské kultury. Mnozí lidé ale nevěří, jsou ateisté. V čem vidíš význam četby Bible nebo knihy, která ji vysvětluje? Jen v tom, co je řečeno v první větě mé otázky? Bible stojí v samých základech euroamerické civilizace. Prezident Abraham Lincoln žil s Biblí v ruce, v době války Severu proti Jihu se snažil zrušit pouta otroctví. Lidé, věřící i nevěřící, by také měli v Bibli objevit inspiraci do dalšího života. Pokud najdou odvahu k takovému následování, potkají se s Kristem třeba jako nevěřící Tomáš. ... A třeba uvěří.Nezlob se za to filozofování, ale osobně mám dost pocit, že církev u nás se věnovala po roce 89 primárně jiným věcem než péči o duši národa.Lidé se po roce 89 obraceli s důvěrou k církevním institucím a náboženským společnostem, aby tady pro své rodiny objevili kdysi ztracený duchovní poklad... a najednou poznávali, že v církvích jde taky o majetek. A řekli si - Bůh na konci 20. století - to jsou peníze, tak na co potřebujeme církev. - Na jedné straně chápu, že institucionalizace církve přinesla mnohým zklamání, na straně druhé - živé duchovní společenství lidí, kteří čtou Bibli a inspirují se k dobrému životu - to je naděje pro nás v současnosti a vlastně pro celý svět.