Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
?Kakací zvířátka?, tedy ta určená pro pohyb vhozené kuličky, nejsou jen potěšením pro pacienty, ale jsou inspirativní pro tvůrce. ?Třeba toto zvíře není ani ježek či krokodýl, ale dinosaurus. Naše zaměstnankyně, nevidomá učitelka a výtvarnice Alena Stanic
(foto: Viktor Velek)

Slepíši tu už nejsou jen pro nevidomé a slabozraké

04.03.2013

Tasov - O občanském sdružení Slepíši Horácké noviny přinesly obsáhlý rozhovor v červenci loňského roku. Tehdy byla s předsedkyní sdružení Terezou Axmanovou řeč o Axmanově technice modelování, tedy o způsobu tvorby navrženém jejím manželem Štěpánem pro nevidomé a zrakově postižené. A dostalo se i na specifika výuky jejich školy a také na výstavu soch z pálené hlíny v Třebíči. K vidění byly v Galerii Ladislava Nováka a v kryptě baziliky sv. Prokopa loni v létě.


Jak vzpomínáte na výstavu v Třebíči? Vystavovali jste od té doby ještě někde jinde?

Svým způsobem byla jedinečná. Spojil se nápad s nádhernými prostory, musím zmínit i podíl pana starosty Pavla Heřmana. Menší, ale obsahově velmi významná byla výstava v budově stavební firmy Průmstav v Praze. Oslovili nás, protože vzdělávají své lidi i mimo obor, přijeli se k nám podívat a výsledkem byla výstava Portréty nového tisíciletí u nich v Praze. Výstavu tvořily modelované portréty z pálené hlíny. Nevidící autoři zhmotnili svoje představy o lidech, které nikdy zrakem ani hmatem neviděli. K tomu využili řemesla modelování a své neobvyklé pozorovací schopnosti. Jednalo se například o „naposlouchání si“ portrétovaného člověka, intonaci hlasu, vnímání charakteristických projevů, dialog autora a portrétované osoby. Soubor vznikal několik let. Manžel Štěpán to nazývá „ portréty charakterů“ a vždy je zajímavé porovnat realitu s výtvarnou podobou. Je tu ale i mimoumělecká dimenze ? v Praze s námi byl nevidomý autor Pavel Sláma. Pomáhal při instalaci, byl na vernisáži, odpovídal na dotazy diváků-zaměstnanců. Takové setkání dalo po komunikační stránce hodně jemu, ale i zaměstnancům, kteří svět nevidomých poznali zase z jiné stránky.

Pracujete na přípravě nějaké nové výstavy?

Rádi bychom přišli s novou větší výstavou, je to ovšem tak rok přípravy. S výstavami nespěcháme, kvalita je pro nás vždy nad kvantitou, ale současně se snažíme případným zajímavým nabídkám vycházet vstříc. Spíše teď vedeme jednání s galeriemi, abychom navázali výstavou, která tvorbu nepředstaví primárně v sociálním světle, ale ? jak tomu bylo v Třebíči ? v ryze uměleckém. Je před námi také rozhodnutí, zda vyjet na konferenci do Turecka, kterou tam pořádá ICEVI (mezinárodní organizace pedagogů pracujících s osobami s postižením zraku). Proběhlo jednání s paní Medou Mládkovou. Má obrovskou odvahou a vize. Podobný typ je i můj manžel. Někdy se někdo zeptá, jak se nám spolu pracuje. A já říkám s nadsázkou: on to řídí a já vykonávám. Po pravdě se manžel zabývá obsahem a vedením výuk, já dělám to zázemí s vyřizováním projektů, zkrátka úřadování, ale také prezentaci a někdy za odměnu i učím.

Jak úspěšní jste v získávání projektů?

Na jednu stranu příprava projektů představuje časovou zátěž. Projekty často válcují lidi s vizemi, protože ty se vždy nemusí vejít do předepsaných škatulek. Ale bez projektů to dnes nejde. Můžeme se pochlubit, že teď zahajujeme nový projekt financovaný z operačního programu lidské zdroje a zaměstnanost. Naváže na ten předešlý, který stál na ATM kurzech a byl určen pro zrakově postižené. Nový vychází vstříc zájemcům, kteří se prvního projektu nemohli zúčastnit kvůli nastavení projektu, tj. třeba vozíčkářům či lidem s jiným druhem postižení. Projekt má několik oblastí. Např. vzdělávací bezplatné semináře, kde se účastníci dozvědí třeba to hlavní pro založení vlastní dílny, za důležité považujeme i seznámení s historickými slohy. Slovo baroko zná každý, ale málokdo přesně ví, co se tím myslí. Lidé se třeba bojí zeptat při exkurzi v kostele, co je to ta hlavní loď, o které pan farář už potřetí mluví. Dále přicházíme s motivačními kurzy. Měly by trvat aspoň týden, ale délka je variabilní: někdo si vybere jen slohy, jiný slohy s dílnou atd. Neomezíme se ovšem jen na „povídací aktivity“. Lze si vyzkoušet modelování. Kdo si bude chtít modelování jen vyzkoušet, bude na to mít tři dny. Pro vážnější zájemce je určen týden. Budeme rádi, když někdo dospěje až do nejvyššího stupně ? to znamená, když se rozhodne vstoupit k nám „do učení“.

To zní zajímavě, ale co přesně to obnáší?

Předpokladem studia je věk 18 let. Studenti tu zůstávají v patře v ubytovací části přes noc sami, musí se o sebe umět postarat. Systém studia je v podstatě vysokoškolský, tedy se zkouškovým obdobím. To není jen o biflování, ale o soustředěné činnosti na zadané práci. Pak se sejde komise, proběhne obhajoba, na konci je v případě úspěchu podlicenční smlouva. Nejsme klasické školské zařízení pod ministerstvem ? na to máme málo studentů. Naše představa o cestě ke kvalitě vyžaduje dostatek svobody, volnosti a individuálního přístupu. Jsme pro studenty učiteli, oponenty i někdy i druhými rodiči: mnozí přijdou z internátů a teprve tady se promítnou konflikty z dospívání, z fáze osamostatnění se. Stává se, že tu studenti vytvoří i partnerské svazky. Jednu novinku zmínit musím. Už nejsme jen školou pouze pro nevidomé, ale nově i pro hendikepované obecně. S předstihem jsme upravili prostory bezbariérově a díky tomu vyhověli podmínkám nového projektu.

Mezi studenty bývají i ti ze zahraničí. Jak spolu komunikujete?

V optimálním případě anglicky, se Slovinci někdy i jakýmsi slovanským esperantem. Mám ale zkušenost, že jazyková vybavenost našich studentů není dobrá. Do životopisů si napíší „základní znalost“, „střední stupeň“, ale když přijde na věc, domluvit se pořádně nedokážou. Není to důležité jen pro výuku, ale také pro prezentaci naší činnosti v zahraničí. Někdy studenti projeví zájem, že by jeli s námi na konferenci, připraví se na zaplacení cestovného, ubytování, ale pak couvnou ? uvědomí si, že by nerozuměli.

Rýsuje se nyní nějaká nová zahraniční spolupráce?

Ano. Před časem nás oslovilo jedno německé gymnázium se zaměřením na nevidící a zrakově postižené. Při nějaké prezentaci si nás všimli a po čase se ozvali s tím, co bychom pro ně mohli připravit a na kolik by to vyšlo. Taková spolupráce je pro nás věčné dilema: pojedeme my k nim, nebo oni k nám? Pokud vyrazíme my, tak harcujeme jako malý cirkus s hlínou, nevidomým žákem, ukázkami tvorby. Na „výlety“ se těšíme, jedeme s tím, že máme světu co ukázat. Na druhou stranu ta organizace a zajištění je náročné, tak si zase říkáme, že by měli přijet zájemci k nám.

Daří se vám přicházet i s výtvory, které přesahují rámec umělecké tvorby?

Daří. Teď dokončujeme projekt, který byl vybrán ministerstvem zdravotnictví. Pracují na něm naši nevidící studenti, absolventi či zaměstnanci dílny. Vytváří hmatové hračky pro nemocnice. Zrovna včera mi jedna lékařka z brněnské Fakultní nemocnice napsala, že má velkou radost z tohoto nápadu a z naší spolupráce. Dalšími místy jsou rehabilitační centra v Kladrubech a v pražském Motole. Vítají návrat ke klasickým materiálům. Ty hračky jsou vlastně rehabilitační pomůcky z pálené hlíny, většinou na pohádkové motivy, vysoké tak 50?cm. První vzory těchto „hračkopomůcek“ jsme dělali s manželem sami. Teď našli studenti inspiraci u naší absolventky Lenky Horké, někteří z našich nevidících to obohatili tak, že se ta disciplína stále vyvíjí. Hračky jsou vlastně kuličkovníky: vhodíte kuličku do otvoru, ona projede a někde zase vypadne. To je na trénink sluchové orientace. To není vše: hračka má více otvorů, do kterých lze zastrkávat třeba kolíky ? tím se trénuje rychlost, motorika, přesnost, pohotovost, lze vytvářet grafické struktury a tak různě. Původně šlo o to potěšit terapeutickými hračkami nevidící děti, ale teď se to využije i pro pacienty po úrazech, dětské mozkové obrně, mrtvici apod. Těší je, že tenhle předmět pro vás udělal nevidomý člověk.

Na závěr otázka z jiného soudku: Jak se vám žije v Tasově?

Přistěhovali jsme se v roce 1999. Místní nás přijali dobře, protože zde žijeme trvale, narodily se tu děti atd. Za ty roky už víme, co vesnice nabízí: v dobrém i ve špatném. Tak je to ostatně i ve městě. Vesnice je menší, čitelnější, méně anonymní. Do života obce se integrují i naši studenti. Někteří tu jsou dokonce tři, čtyři roky, chodí do jídelny, do kostela, chodí na nákup? Obvykle jim chvilku trvá, než se osmělí a vyrazí mimo školu. Místní naše aktivity zajímaly, byli zvědaví. Teď jich na dny otevřených dveří přijde méně, ale chápu to ? už nás znají. Už je nepřekvapí, když tu jde přes náves někdo s bílou holí.

Autor: Viktor Velek
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk