Stále čerstvá operetní občerstvení z Budišova

Budišov, Třebíč - Poprvé jsem se s ním setkal před pár měsíci v kavárně Vrátka při dni otevřených dveří. Na sobě měl kostým šaška. Bylo vidět, že i když venku prší a děti se v té chvíli zrovna nehrnuly, role ho baví. Na otázku kdo to je, mi Zdena Palátová odpověděla: „To je náš Krtek. On nám tady pomáhá.“

Jaroslavu Truksovi je 46, původním vzděláním je to pedagog a vychovatel. Život ho však zavál k mnoha nesouvisejícím oborům. Říká, že je šťastně ženat a hlásí se ke dvěma potomkům, kteří ovšem herecké touhy zatím nemají. Kromě herectví je i muzikant. Nejvíce jej poslední dobou láká jazz. Proč zrovna ten? Protože se v něm dá tak krásně improvizovat. Nyní, jestli to dobře dopadne, se opět vrátí ke své původní profesi a na Benešce nastoupí jako asistent pedagoga. Naše dnešní povídání se však bude točit kolem ochotnického divadelnictví v Budišově.

Nejméně deset, možná jedenáct sezón. Já jsem v něm ale začal působit teprve před dvěma lety.

To se různí. Dá se ale říci, že je to od patnácti do dvaceti členů. Jak má kdo čas a chuť. A stáří? I to je různé. Od sedmnáctiletých po opravdu zasloužilé.

Ne, já jsem naplavenina. Ale to s mým divadelnictvím nesouvisí, protože v Budišově jsem již od roku 1991. A předtím jsem pár let žil v Náramči. K divadlu jsem ale dozrál teprve před dvěma lety.

Sedmileté působení v souboru Musica Animata, kdy se připravoval a hrál muzikál The Man. To byla zkušenost nade vše. Od výuky a kultivace zpěvu a artikulace, až po vlastní přípravu a provedení muzikálu na jevišti. Prostě úžasné. Vzpomínám si na jednu příhodu, která vypadala šíleně, ale zvládli jsme ji. Jedné protagonistce najednou chyběl kostým anděla. Na řešení bylo dvacet vteřin! Stihli jsme to vymyslet i obléknout ji. Na jeviště jsme ji vystrčili akorát, aby mohla spustit. Jak říkám, zkušenosti k nezaplacení.

Tahouni jsme všichni. Jinak to nejde. Ale režisérku, která vládne při nácviku her, máme. Je to Zdena Maloušková, která sedí v hledišti, vidí nás všechny najednou a koriguje náš pohyb. Herecký projev je na nás hercích. Muzika bývá poskytnuta ve formě klavírního výtahu a na její konečné podobě se podílíme společně. Zpíváme totiž všichni. A nejen podomácku. Nějakou zkušenost z pěveckého tělíska nebo tělesa máme skoro každý.

Kromě toho máme rozdělené činnosti, abychom se nepletli a odsýpalo to. Jedni kulisy tvoří, další je stavějí?

Samozřejmě. Co jde, uděláme svépomocí. A toho je většina. Na specializované řemeslníky se obracíme jen zcela výjimečně. Je to o penězích, protože to by se pak diváci nedoplatili. Oni by ale spíš nepřišli?

Ne, všichni jsme ryzí amatéři. Ovšemže ne výkonem, ten je profesionální. Hrajeme s divadelním nadšením, které ledasjakému souboru takzvaných opravdových herců chybí.

Na třebíčském okrese a přilehlých destinacích. Hráli jsme i v Brně. Myslím, že již máme své diváky, kteří jsou na nás nejen zvyklí, ale mají nás i rádi. Ještě jsme nezažili, že bychom hráli v přesilovce, což je pro nás pocta.

Převážně operety z období první republiky. Důvod je prostý. Velice blízký je nám muzikál, ale autorská práva jsou tak drahá, že si to prostě nemůžeme dovolit. Ale kde je hranice mezi operetou a muzikálem? Dobrá opereta je i pro současného diváka lákavá a zajímavá. Vždyť třeba Růže z Argentiny Járy Beneše, kterou jste mohli vidět na jaře tohoto roku, vznikla v roce 1940, ale je stále svěží a zábavná. V Třebíči jste ji mohli porovnat také s nastudováním pražských herců. Myslím, že jsme nepropadli.

Nyní připravujeme opět operetu z první republiky. Jmenuje se Tulák a podle americké předlohy ji napsal Rudolf Mařík s Emanuelem Brožíkem, hudba je od Rudolfa Piskáčka. Ústřední melodii znal dříve snad každý. Písniček je v tomto kuse ale asi patnáct a nechybí ani dueta a terceta. To již je opereta, dá se říci, na druhou a na třetí. Takže těšit se je opravdu na co.

Mělo by to být příští rok v lednu či únoru. Zkoušíme o víkendech, jak se všichni sejdeme. Do Vánoc to už neuspěcháme, protože se všichni soustředí na něco úplně jiného a po svátcích jsou zase všichni unavení.

Přibližně dvacet představení. A před prázdninami se již shání nový scénář a začíná se zkoušet. Je to o to složitější, že naše složení se neustále trošku mění a my musíme sehnat hru, která vyhovuje složení našeho ansámblu.

Punč je dopit, štrúdl dojeden. Naše povídání je u konce. Na další občerstvení, tentokráte operetní si počkáme pár měsíců a počkáme si rádi. Je totiž na co.