Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Stres z novinařiny si zatím nepřipouštím

13.05.2013

Třebíč - PhDr. Bohumil Vostal je od 1. srpna loňského roku zahraničním zpravodajem České televize v Bruselu. Vedle tváří známých herců je to další tvář Třebíčáka, kterou můžeme často sledovat na obrazovce ve vysílání veřejnoprávní televize. Využili jsme proto přítomnosti Bohumila Vostala v Třebíči a požádali ho o rozhovor v redakčních místnostech, odkud před 16 lety vyrazil do světa za svým snem stát se významným novinářem.


Z Bruselu na skok do Třebíče, to je příležitost k malému ohlédnutí za vaší dosavadní cestou novináře. Začínal jste tady v těchto místnostech dnešních Horáckých novin, s výhledem na Karlovo náměstí, a z Třebíče zamířil do Prahy, do Velké Británie, do USA, do Bruselu. Byly to nejdůležitější mezníky vaší cesty?

Důležité je to, odkud člověk vyjde. Že máte dobrou rodinu, dobré vzdělání, což u mě obojí v Třebíči platilo. Místní gymnázium vnímám jako prestižní školu, co studenty dobře připraví. Zpětně si člověk více uvědomí i její historii, osobnosti, co jí prošly, budovu v centru města, jsem hrdý na to, že jsem tam studoval. S nadsázkou, když pak srovnám studia na Karlově univerzitě, musím říct, že třebíčské gymnázium mi přišlo vlastně nejobtížnější. Tím, že se jako mladý člověk musíte rozhodnout, jakým směrem půjdete, a když to pak víte, stejně se musíte biflovat dál všechny předměty. Není to jako na univerzitě, kde se už zaobíráte jen tím, co vás opravdu baví. Ale nejdůležitější je v životě dělat to, co opravdu chcete, což se mi splnilo.

Už v Třebíči jste se tedy mihnul redakcí tištěných novin. Támhle v tom rohu jste seděl a psal svůj první velký, závažný článek o návštěvě kardinála Vlka v Třebíči.

Samozřejmě, důležité bylo právě to, že jsem měl šanci začínat v Třebíči v novinách. V tomto ohledu si myslím, že to bylo dokonce klíčové. Pokud chce podle mě kdokoliv uspět, tak musí kromě toho, že něco studuje, dělat i něco navíc a pak dostat příležitost k praxi. Já ji v Třebíči dostal. Jako osmnáctiletý student jsem měl šanci dělat interview s kardinálem Vlkem. To by se ostatním v mém věku ve velkých denících jen tak nestalo, museli by si to nejdřív pořádně odpracovat. V Třebíči jsem měl možnost třeba pokrývat i návštěvu izraelského velvyslance, naposledy před smrtí mluvit s legendárním umělcem Ladislavem Novákem nebo jet s policií na člunu po Dalešické přehradě. Byly to vlastně všechny typy reportáží. Mohl jsem psát, co se děje na republikové úrovni a pátrat, jaké to má dopady v Třebíči.

Naučil jsem se pracovat s fotografem, pochopil, jak fungují noviny. Když jsem pak přijel do Prahy a chtěl jsem pracovat už ve velkém deníku, což byly dnes už zaniklé ZN Zemské noviny a Slovo, měl jsem co ukázat. Bez toho, aby se ke mně v Třebíči zachovali dobře, bez toho, aby věděli, že gymnázium Třebíč má dobré jméno, by to takhle snadno nešlo.

Děkuji za uznání. Vzpomínám si, že jste k novinařině projevil velké vlohy. Když jsem vám dal tehdy při oné dávné brigádě v regionální redakci za úkol zjistit, jak drahý je benzin na Třebíčsku a proč, neobvolával jste jednotlivé pumpaře v Třebíči, Náměšti či Dukovanech, ale zavolal jste do Prahy přímo zástupci firmy Shell pro Českou republiku. Říkal jsem si tehdy v duchu, z toho hocha něco bude, ten nejde za kovaříčkem, ten jde rovnou za kovářem.

Vidíte, na to si už ani nevzpomínám, ale pořád platí, že když roste cena benzinu, tak to čtenáře zajímá, bolí to jejich kapsu. Samozřejmě, měl jsem i štěstí, že jsem se pak dostal do české redakce rádia BBC, to se mi splnil novinářský sen. Roli hrála i náhoda, kdybych se nepřihlásil na kurz rozhlasové novinařiny pro studenty, nedozvěděli by se o mně.

Z těch dalších studií vypíchněte, co je potřeba, aby člověk uspěl v konkurenci kolegů novinářů, ve světě?

Já si nemyslím, že je pro novináře povinné studovat novinařinu. Kolikrát si myslím, že vynikající novinář může být spíš chemik, ekonom, právník atd.

Ano, existují silné názory, že z dobrého ekonoma nebo politologa se udělá dobrý novinář snadněji než naopak. Že to novinářské řemeslo, pravidla pro psaní agenturních zpráv či komentářů atd. si člověk osvojí snadněji, než třeba některou z přírodních věd.

Já sám jsem ten případ, který vystudoval žurnalistiku, takže tento názor tak úplně nepodpořím. Ale v podstatě by vám asi většina novinářů řekla, že je lepší vystudovat mezinárodní studia nebo práva. Já to sám za sebe nemohu říct, protože jsem se svou školou, Fakultou sociálních věd UK, kde jsem byl na mediální komunikaci a žurnalistice, naprosto spokojený. Takže bych byl na druhou stranu nerad, aby z toho vyznělo, že to bylo k ničemu a že toho lituji.

A nelitujete toho určitě už proto, že právě díky novinářskému studiu jste měl možnosti dostat se do světa.

Bez studia žurnalistiky bych nemohl strávit půl roku v Anglii na Loughborough University, kde byla vynikající mediální studia. A potom jsem dostal stipendium na Georgetown University ve Washingtonu D.C., což je jedna z nejlepších škol v USA vůbec, učí tam třeba Madeleine Albrightová. V přepočtu to školné na dva měsíce dělalo nějakých čtvrt milionu korun, pro normálního Čecha bez stipendia nedosažitelné. To všechno přichází postupně, a když má člověk otevřené oči a vidí, že existuje taková šance, tak po ní skočí a občas to i vyjde. Po návratu jsem pak rovnou začal pracovat v České televizi, když v roce 2005 začala vysílat ČT 24.

Jak moc je namáhavá práce reportéra, který se běžně několikrát týdně přesunuje ze země do země, z hotelu do hotelu? Jak bojujete se stresem, jak se udržujete v dobré psychické i fyzické kondici, aby to vše neskončilo syndromem vyhoření?

Má to dva úhly pohledu. Na jedné straně je skvělé, že Česká televize má zpravodaje v Belgii, protože v Bruselu byly kvůli ekonomické krizi docela osekány zpravodajské štáby z celé Evropy, a platí to i pro novináře z České republiky. Teď jsme v situaci, kdy stálé zpravodaje v Bruselu má z ČR jen Český rozhlas a ČTK, což jsou pouze veřejnoprávní média. Přitom Evropa a Evropská unie hrají docela důležitou roli v české politice a zdaleka nejde jen o europoslance, které si volíme. Na druhé straně, což je ta náročnost, jako zpravodaj mám na starost i NATO, které v Bruselu taktéž sídlí. Navíc, pokud se děje něco v Británii, tak jedu do Londýna, protože z Bruselu je to jen hodina a tři čtvrtě vlakem. V sousedním Nizozemsku jsme za hodinu a půl autem. Platí to i pro Lucembursko, kde sídlí některé instituce, a pokrýváme i Štrasburk, kde zas zasedá Evropský parlament. V západní Evropě se neustále něco děje a myslím si, že České televizi neuniknou žádné opravdu důležité zprávy. S tím ale souvisí i náročnost, protože pro tuto oblast jsem jediný, vše zvládáme jen s kameramanem. Připravujeme reportáže pro Události, 168 hodin nebo pořad zahraniční redakce Horizont, pak tu máte živé vstupy do Událostí komentářů, speciálů na ČT24 a každodenní telefonáty do zpráv nebo Studia 6.

Takže jste neustále na nohou. A co tedy ten stres, ptám se znovu, vždyť usoustavněný stres, to je podstata novinářské řehole.

Je to sice práce od rána do večera, často do noci, ale myslím, si, že pro mladého novináře, jako jsem já, je to především skvělá šance.

Inu, workoholik, vidím, že stres si tedy zatím nepřipouštíte. Ale přesto, studoval jste v Americe, tam prý má kdekdo svého psychoanalytika pro případ, že dlouho funguje s úsměvem na tváři a pak se jednoho dne sesype. Máte ho také?

Nemám, protože žádné symptomy vyhoření nepociťuji, ale psychoanalytiky respektuji. Až bude třeba, jako každý jiný, jsme přeci jen lidé, jejich služeb rád využiju.

Jak tedy fyzicky a psychicky odpočíváte? Četl jsem nedávno vyjádření jednoho vytíženého violoncellisty, který tvrdí, že dokáže své hrající ruce odpočinout mezi dvěma smyky smyčce, a že se tak odpočívat naučil od své kočky.

Pro mě nastane největší oddech, když vám v České televizi řeknou, že jste odvedl dobrou práci.

Takže vás takové uznání nabíjí podobně, jako o tom hovoří často herci, že jsou sice po představení unavení, ale ne psychicky vyčerpaní, že je naopak kladné reakce publika psychicky posilují.

Člověka zvláště potěší, když se mu podaří rozhovor s někým, o kom si myslíte, že se k němu v životě nemáte šanci dostat. Zní to morbidně, ale u mě to platí zvlášť na pohřbech. Když zemřel Václav Havel, měl jsem šanci klást jako jediný otázky bývalému prezidentu Billu Clintonovi a jeho manželce Hillary. A před pár týdny zas na pohřbu Margaret Thatcherové se mi podařilo dostat k jejímu blízkému příteli, který Železnou lady navštěvoval každou neděli a byl u ní i v londýnském Hotelu Ritz, kde zemřela. Dostal jsem se zkrátka k člověku, který ji znal posledních dvacet let jako svého příbuzného. Vím, že ČT v Británii samozřejmě neplatí za BBC, je to pro Brity prostě televize z jedné středoevropské země, ale přesto vám její dobrý přítel dá rozhovor, tak pak víte, že ten stres za to stál a divák dostal něco víc.

Američan by asi řekl ? dobrá práce, chlapče.

Mnohdy je to i otázka štěstí a výhody, že ČT může být na místě, informace má z první ruky, od lidí z masa a kostí. Týká se to i dalších oblastí. V Evropské unii to může být situace, když odvysíláte nějakou zprávu, která pak má zásadní vliv. Oslovíte kvůli tomu uznávané experty, podaří se vám dostat vyjádření od premiéra, eurokomisaře nebo ministra, které pak rychle pošlete do Prahy třeba krátce před Událostmi, vše se stihne odvysílat, to jsou pak pro mě nejlepší okamžiky. Pak teprve následuje odpočinek jako u každého jiného člověka, že si jdu o víkendu zaplavat, když mám čas. Nebo si zajdu na výstavu, kterou jsem chtěl dlouho vidět, nebo do divadla. Ale je pravda, že zatím jsem byl od srpna v Bruselu v divadle jen jednou a jednou v kině. A úplně zásadní jsou přátelé a rodina. Nemám tedy žádný zvláštní recept, jak bojovat se stresem.

Laik si těžko dokáže představit, co je to drtivý tlak redakční uzávěrky. U nás, v tištěných novinách, odedávna říkáme, že Slunce vyjít nemusí, ale noviny ano.

Je pravda, že v Bruselu se nikdy nestane, aby člověk nic nedělal. A pokud zrovna neřešíte krach bank na Kypru, kauzu metylalkohol, nepokoje ve Francii nebo abdikaci nizozemské královny, tak se chystáte na reportáže, které vás čekají. Třeba štáb velké německé, britské nebo americké televize tvoří v Bruselu kameraman, zpravodaj, zvukař, technik, produkční a často i režisér. ČT tam má pouze kameramana a zpravodaje, kteří musí vše zastat sami, žádné rozhazování peněz koncesionářů se nekoná, a proto se musíte zaobírat i věcmi, kterými byste se zaobírat nemusel, kdybyste byl v Praze a měl k dispozici zdejší redakční i administrativní zázemí. Musíte řešit, kudy a kam jedete, v kolik tam dorazíte, kde přespíte, zda ten vysněný člověk s vámi bude mluvit, zda máte potřebná povolení k natáčení, jestli zprávu stihnete napsat, sestříhat a zda je internet dost rychlý na to, abyste přes něj mohli reportáž poslat do Prahy. Zároveň musíte udržovat profesionální novinářský standard a zprávy prezentovat z českého hlediska, aby měly pro české diváky smysl.

Takže neustále řešíte i produkční věci, jak se dostat do hotelu, kde je respondent, jak se k němu dostanete, jestli není lepší si vzít taxíka, jet metrem, nebo to doběhnout pěšky?

Jak už jsem řekl, jsme jen dva, a k tomu televizní technika, to je stativ, kamera, střižna a ještě když k tomu máte vlastní zavazadla a jeden den jste v Amsterodamu a druhý den v Londýně, tak je to i tělocvik, takže je to fajn, že se člověk hýbe.

Jak moc je pro vás těžké pracovat s maximální zkratkou, kdy musíte z velkého množství informací vydestilovat to podstatné a proložit mluvené slovo s obrazem tak, aby to bylo pro diváka srozumitelné a stravitelné?

Nejlepší je najít příběh člověka, který vše vysvětlí. To je pak lepší než tisíc slov a tisíc expertů. Ale experty také potřebujete a o to víc pak hlavní aktéry. Jako každý televizní novinář máte omezenou stopáž, stejně jako novinář v deníku, který zas počítá slova. V televizi víte, že se obyčejně musíte vejít do minuty třicet nebo maximálně do dvou minut patnácti vteřin, to v případě, že se vám podaří něco opravdu exkluzivního, co nikdo okolo nemá.

Takže někdy obrečíte to, že vaše reportáž není tím nejdůležitějším a musí ze zpravodajství pryč?

Na to si musíte zvyknout, že se Události věnují ten den důležitějším událostem a ten váš příspěvek zrovna odvysílaný nebude, dá se ale přesunout, když ho zaktualizujete a velkou výhodou je stanice ČT24, kde se taky dá odvysílat. Nic zbytečně netočíme.

Jaké události máte před sebou a na které z nich se jako zpravodaj v nejbližší době těšíte?

Je to docela dost překvapení, co člověka čeká, tím jsem si jistý. Protože naplánovat si můžete cokoliv. Třeba summity EU, které máte přesně určené, na ně se žádný novinář netěší, protože je to často do noci, do rána, není to obrazově záživné, i když třeba důležité, ale divák kvůli tomu k televizi asi nepoběží. A pak máte spoustu dalších témat, o nichž nevíte, že přijdou, a která vás překvapí. Když najednou zemře Margaret Thatcherová, tak je z toho obří světová zpráva. Nebo když na bruselském letišti jak v akčním filmu ukradnou diamanty za desítky milion eur, tak všeho necháte a utíkáte to natočit. Vlastně nemohu říct, že je nějaká událost, na kterou se těším. Třeba jedno ale vím, že pojedu do Británie, až se vévodkyni Kate narodí dítě. Bude to velká letní událost, u které určitě budeme. Někteří to můžou považovat za bulvární, ale to dítě se jednou stane nástupcem či nástupkyní britského trůnu. Takže to je jedna z mála významných událostí, o které vím, že bude. Ale z řady jiných překvapení budu také překvapen.

Tak ať jsou to překvapení pro svět, Českou republiku i vás osobně pokud možno příjemná. Děkuji za rozhovor.

Autor: Arnošt Pacola
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk