Studna poodhalila svoje tajemství I.

Třebíč - O bazilice sv. Prokopa a studni za ní jsme v Horáckých novinách psali již několikrát. Fond Třebíč si této neobyčejné, snad 1000 let staré historické památky náležitě váží, a proto ji letos na jaře vyčistil - zbavil náletových dřevin a opatřil ji krásnou kovanou mříží.

Konečně

V pátek 8. 10. ve 14 hodin u studny zaparkovala auta potápěčů a pana Jaromíra Zerzánka, který opravuje hradební zdi okolo baziliky. S Fondem Třebíč volně spolupracuje a právě on průzkum ponorem inicioval, od mládí je totiž aktivní potápěč.

Tomuto pátečnímu ponoru však předcházelo několik pracovních schůzek, kde třebíčští a ostravští potápěči vymysleli a pečlivě naplánovali způsob zanoření a hlavně nafilmování toho, co po staletí voda ukrývá. Od mříže k vodní hladině je to 7 metrů a pak ještě přibližně 22 metrů vodního sloupce. Ponor musel být naplánován velice pečlivě a připraveno několik speciálních přípravků, aby byl i stoprocentně bezpečný.

Bezpečnost především

Protože potápěčská výstroj je pěkně těžká a nebylo by dobré se k hladině spouštět na laně, rozhodli se potápěči k hladině, a pokud to půjde ještě pod hladinu, spustit pořádný žebřík. Těsně u ní pak zbudovat plošinu, jakousi základnu pro potápěče, ze které se zanoří a na které bude sedět jistící potápěč. Ten bude mít kamaráda uvázaného na laně a sám oblečen do neoprenu bude připraven, kdyby se pod vodou něco přihodilo. Původně měli být pod vodou dva, ale pro nedostatek místa a kvůli většímu kalení šel pod vodu vždycky jen jeden. Zvláště udržení průzračnosti vody byl požadavek číslo jedna.

Velký dík patří skalním členům třebíčského potápěčského klubu, kteří vytvořili podpůrný tým, který poskytl technické zabezpečení a bez kterého by to nešlo. A nebo by celá akce trvala daleko déle. Byli to Arnošt Zeibert, Eda Elšík a Honza Průža. Pod vodu sice nešli, ale nahoře si to pěkně odmakali.

Před průzkumníky ležely tyto otázky: Jak hluboko pod hladinu je studna vyzdívaná? Jedná se o vyzdívku jednoho období, nebo více? Jak je zachovalé? Bude poznat rozdíl mezi vyzděním starým a novějším? Jak dokonale je skála opracována? Najde se pramen? Je jeden nebo je jich více? Takové otázky ležely před potápěči. O tajných chodbách a stříbrných apoštolech se jen žertovalo. Ale co kdyby?

Vše bylo nachystáno. Žebříky pospojovány do náležité délky, vzpěry i podlážky na plošinu připraveny. Akce začala. Dva potápěči, Petr Lukášek a Michal Tručka, sešplhali po zavěšeném žebříku a z vody vybudovali plošinu. K ní pak žebřík připevnili, aby se nekýval a cesty po něm byly bezpečnější. Na severní straně zavěsili lano se závažím, které pak ve vodě při filmování usnadnilo orientaci. Jednotlivé skeny studniční stěny byly prováděny v jednotlivých, asi metr širokých pruzích. Ponor mohl začít.

Jde se na to

Pod vodu šel první Petr a Michal byl v roli jistícího potápěče.

Navázat se na lano a opatrně do vody. Opatrně kameru, rozsvítit svítilnu a pomalu zanořit.

Protože blesk mého fotoaparátu nemá šanci proniknout tmou ve studni, sešplhávám za Michalem na plošinu. Je na ní místo tak pro dva, a když je Petr pod vodou, je škoda nebýt u toho. Pozorujeme Petra, jak se pomalu zanořuje, ale připadá nám, že vůbec neklesá. Voda je tak dokonale čistá, že to prostě klame.

Jisticí lano se pomalu odvíjí a Michal mi vypráví, jak se teď při potápění v Polsku v Baltickém moři utopil jeden potápěč z Prahy. Krásná historka pro tuto chvíli. Světlo reflektoru přece jen pomalu slábne. „Podle lana je tam tak 14 nebo 15 metrů,“ povídá Michal. A najednou je pod vodou tma. „Má něco se světlem a jde nahoru,“ komentuje to s naprostým klidem Michal a pomalinku dobírá lano. „Není těch bublin nějak moc?“ huláká někdo shůry. „Není,“ odpovídá s naprostým klidem Michal a nepřestává dobírat.

Petr se po chvíli skutečně vynořuje a poťukává svítilnou o žebřík. „Ta potvora mi zhasla tak sedm metrů nade dnem, takže to není celé. A myslím, že už je to hodně zkalené. Není to snadné, se tam motat a nic nezkalit.“ Michal ho doplňuje: „Navíc tím míchá ten vzduch. Je to trochu jako v pračce.“

Pokračování příště

S natáčením je tedy pro tento den konec. Pod vodu jdou však ještě Michal a Jaromír. Takový ponor si přece nenechají ujít.

Domlouváme se, že ponor s natáčením se musí dokončit. Vybudované zázemí tu necháme, takže se příště nebudeme zdržovat a dofilmujeme to.

Pomalu přichází večer. Potápěči si vyměňují postřehy ze studny a uklízíme vše, co není namontováno ve studni. Ještě společnou fotografii u klubového auta a rozcházíme se do přicházejícího šera.