Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Technoparty Skalákův mlýn

29.07.2010

Meziříčko - Technoparty! Kolik emocí tohle slovo budí. Opilí feťáci se klátí silnicí a ohrožují pokojné občany. Všude stříkačky, za plotem se souloží. Starostové organizují petice, policie jim vysvětluje, že je bezmocná. Party se odehrává na soukromém pozemku, a tak s tím nejde nic dělat. Snad jenom měřit, zda nebudou překročeny povolené hlukové limity.


Prolog

„Byl tady starosta z Meziříčka, abychom něco udělali s tou technoparty, co je tam teď o víkendu, od čtvrtka do neděle. Co s tím máme dělat? Je to na soukromém pozemku, řádně ohlášeno. Organizují nějakou petici. K vám s tím nepřišel?“ obrátil se na mne policejní důstojník ve středu. „Poradili jsme mu, ať si nechá změřit hladinu hluku. Jinak, pokud tam k ničemu nedojde, nemáme důvod jakkoli zasahovat.“

Vtom zasyčelomně do uší

„Starostové a občané obcí v okolí vesničky Meziříčko na Třebíčsku protestují proti způsobu, jakým v této lokalitě probíhají technoparty a podobné kulturně společenské akce. Vadí jim velký hluk a také chování účastníků těchto akcí, které se u Meziříčka konají,“ stálo v třebíčské mutaci krajského periodika v pondělí po akci (26. 7.). „Pravidelně proběhne v lokalitě Skalákova mlýna několik soukromých akcí za letní sezonu. Lidé si stěžují jednak na velký hluk reprodukované hudby, a jednak na chování účastníků party, kteří se vydávají do obce, polehávají po silnicích a obtěžují obyvatele,“ pokračuje autor v líčení hrůz, které se ve Skalákově mlýně dějí. Vrcholem všeho je pak chování účastníků k samotnému autorovi: „Tento víkend zde proběhla rakouská technoparty se zahraničními účastníky i pořadateli. S autorem článku se odmítali bavit, vykázali ho a bránili mu ve fotografování.“

Dunivé úderyslyším dosud

Sobota 24. července, pozdní odpoledne. Blížím se k Meziříčku od Domamile. Okna služebního auta dokořán, občas zastavuju a vypínám motor. Holt si asi budu muset nechat předepsat naslouchátka, nic neslyším.

Zastávka na okraji Meziříčka. Vypnu motor. Chvilka soustředění - tlumené tuc tuc určuje směr mé další cesty via Krasonice. Provizorní značka Zákaz zastavení (kdopak ji sem asi píchnul), sjezd do údolíčka.

Jsem zde. Napravo auta vesměs s vídeňskými poznávacími značkami, vlevo něco jako tvrz - Skalákův mlýn. Nad branou obrovitánský plyšový méďa drží ceduli, která hlásá: Vstup v kravatě pouze na vlastní nebezpečí. Pod ním vstup do areálu, odkud slyším hudbu, kterou upřímně řečeno moc nemusím. Projedu kolem, zapíchnu auto mezi dvě s rakouskou značkou a klopýtám zpátky ke vchodu.

Kluk s dekou přes ramena se na mě přátelsky šklíbí. Opětuji, zdravím. Ne, anglicky neumím, snad německy, trochu... „Máte problém s tím, že parkujeme na louce?“ ptá se kluk. Já snad ani ne, to může vadit jiným, pokouším se lámanou němčinou vysvětlit. Je tady už od čvrtka, v neděli pojede domů, je mu to líto, je tady tak hezky, dozvídám se cestou ke vchodu do areálu.

Tři kluci a jedna holka za jakýmsi stolkem se mě s rozpačitým úsměvem ptají, co že tady jako hledám. Ne, dovnitř mě nepustí, je to soukromá akce na soukromém pozemku a já rozhodně nevypadám na teenagera (ještěže nemám kravátli). „Fotit? Ne, to bychom opravdu nebyli rádi. Je to soukromá akce...“ Abych nezapomněl, česky se se mnou bavit opravdu nechtěli. Nebo neuměli?

Vrátím se do města (pardon, do vsi)

„Dobrý den, pane, mohl bych se vás na něco zeptat?“ volám na statného čtyřicátníka na okraji Meziříčka. Zastaví svůj traktůrek před branou do zchátralého statku a překřikuje hlas motoru: „Záleží na tom, co to bude.“ Ví moc dobře, na co se budu ptát. „Proč by mi vadili? Víte, co mi vadí? Tohle!“ ukazuje na oprýskanou bránu statku. Celé dny dře a pak mu dají nižší výkupní cenu za býčka, protože je černý. „Copak je to na tom mase vidět, no řekněte?“ Krčím rameny, vracím se ke svému tématu. „Kdepak, letos to není tak slyšet jako před rokem nebo dvěma. A komu by to tady vadilo? Dyť tady celkem nikdo nebydlí. Tenhle barák je prázdnej,“ ukazuje, „tamhle bydlí dva staří lidé, kteří už skoro nic neslyší...“ Jméno říct nechce.

O pár domů dál zbavují vrata špachtlemi staré barvy dvě ženy, evidentně matka s dcerou. „Nám to tedy nevadí. Letos to skoro ani není slyšet, to před rokem nebo dvěma...“ slyším už známá slova.

Před budovou s cedulí hrdě hlásající „Obecní úřad“, stojí dva třicátníci (čtyřicátníci?). Ochotně se dávají do řeči. „Mně se to teda nelíbí, ale já tady přes tejden nejsem, takže mi to vlastně nevadí,“ připouští nakonec první z nich.

Jeden z kluků (asi dvanáctiletý), kteří se kolem těch dvou motají, syčí: „Sou to feťáci.“ Kdepak to asi vzal?

„Tak já vám něco povim!“ reaguje druhý z dospělých. „Proč se nezeptáte Skaláka?“ útočí na mne. „Všichni se baví se starostama, ale za Skalákem nikdo nezajde.“ Vyťukává číslo na mobilu. „Jo, na autě má napsáno Horácké noviny,“ slyším útržek hovoru. „Můžete jet za ním,“ obrací se ke mně, „bude na vás čekat, poznáte ho snadno.“

Směšnost a hrůznost jsou sestry

Nekecal. Poznal jsem ho hned, jak se objevil. Rýbrcoul v kraťasech, pohorkách a červené mikině, na vodítku boxera. Miroslav Skalický řečený Skalák.

„Jestli chcete, tak vás tady provedu,“ podíval se tak trochu s despektem na moje laciné mokasiny od Deichmana. „Všichni se mě ptají, kde se tady souloží za plotem, kde jsou ty injekční stříkačky, kde je tady ten bordel po kolena,“ začíná zostra.

Upřímně řečeno, nic takového jsem nezahlédl. Na druhou stranu jsem se taky ještě nedostal dovnitř.

„Tak jsem se pokusil vysvětlit, že je to trošku jinak,“ pokračuje. „I když mi volali z novin, tak jim říkám, přijeďte se podívat a pak si udělejte sami úsudek.“

No právě proto tady jsem.

„Je pravda, že oni (účastníci party) nechtěj fotografovat, protože minule v celostátních novinách vyšla zprávička s fotkou, kde byl jedinej opilec, kterej ležel tady někde na silnici s lahváčem. To, že několik stovek dalších lidí se normálně bavilo, už nikoho nezajímá,“ chrlí na mne. „Samozřejmě, že když je nějaká akce, kde je tisíc lidí, že se tam nějakej kretén najde. Když je vesnická zábava, tak je tam z pěti set lidí takovejch tři sta,“ dodává.

„Jenom očekávám, že budou novináři objektivní. Ať napíšou, že je tady bláto (a pěkně se mi drželo na botách), že tady zakopnou o kelímek od piva, ale ať nepíšou blbosti. V televizních zprávách prý bylo něco o tom, že to tady mají policajti rozhánět. Zrovna v ten moment, když mi to říkali, tak jsem tady byl s veškerejma nejvyššíma policajtama z kraje a z okresu. Proved jsem je tím vnitřkem, aby viděli, kolik feťáků tam je, kolik injekčních stříkaček. Ať to vidí na vlastní oči a udělají si svůj vlastní úsudek.“A z hnoje květy tvoříc

Pokud jde o spor se starosty okolních obcí, trvá Skalák na tom, že snahy o domluvu končí na jejich nezájmu a neústupnosti: „Oni jsou tak objektivní, že když pořádali nějakou tiskovku o nás, tak nás ani nepozvali, abychom se mohli bránit.“

„Píše se, že je zde každej tejden akce, že lidi nemůžou spát, že jim vibrujou baráky,“ popisuje Skalický, co se všechno o provozu ve svém mlýně dozvídá. „Já jsem v ohnisku toho a spím v klidu.“

Že by se zde něco podobného jako právě probíhající technoparty konalo každý týden, tomu se směje. „Jsou zde rockový akce, divadla, výstavy... Lidi se chtějí pobavit,“ vrací se k technoparty. „Mě tahleta kultura nebo muzika vůbec nezajímá, ale s radostí jim to umožním, protože je odevšad vyhazujou.“

Před vchodem do areálu zastavilo auto. Jeho řidič se k nám na chvilku přidal, po nějakých obavách z technařů ani památky: „Je mně 67 a beru to tak, že můžu spát klidně v jiným čase, když na to přijde. Nic proti tomu nemám.“

Skalák pokračuje: „Experimentujeme. Na každý akci ty pódia natočíme jinak, aby to les pohltil. Snažíme se vyhovět, aby nebyly maléry. Tak na nás poštvali myslivce, že jim plašíme zvěř. Tak z toho důvodu je zde po celým baráku hromada zvířat ? kachny, kozy, psi, kočky -, abych dokázal, že těm zvířatům to až tolik nevadí. Chodí mezi lidma, somrujou chleba...“

Zvlášť hnědý kozel, co na mě právě cenil zuby, vypadal velmi vyděšeně. „Smraďochu,“ odstrčil ho Skalák.

Pak se vrátil k tématu: „Já jsem se byl schválně podívat v Nové Říši na Třech sestrách a zhrozil jsem se. Ještěže k nám nechoděj takový lidi. Tam chlastali, leželi totálně vyřízený, agresivní, rvali se...“

A být bláznivým tancem a jediným kotrmelcem

Ať v paměti pátrám, jak chci, ve Skalákově mlýně jsem na nic podobného nenarazil. Možná je to tím, že byla sobota odpoledne (pozdní) a že pršelo. Kdo ví?

Areál je překvapivě veliký. Mikrobusy, stánky s drobným zbožím, vesměs hand made. Několik krytých pódií, na nichž se střídají dýdžejové, aby pak hráli přesně totéž, co ti před nimi (asi jsem přece jen trochu zaujatý). A veliká, částečně krytá plocha vydupaná skoro dosucha, na níž tancují největší vytrvalci. „Oni to večer zase zaplní,“ usmívá se Skalák.

Vlastně ani v neděli, když jsem znovu brázdil autostrádu mezi Meziříčkem a Krasonicemi - záměrně, abych viděl, jak se to vyvinulo -, jsem nic, co by ve mně vzbuzovalo odpor, neviděl. Většina aut už odjela, stanů bylo na louce proti mlýnu jen pár, z areálu se ještě ozývalo to, čemu technaři říkají hudba. Několik unavených kluků snášelo pytle s odpadky, a vůbec to vypadalo, že se tam uklízí (musím přiznat, že bylo co).

Když jsem se dvou z nich zeptal, jestli snad nebyly nějaké problémy třeba s policií, nemohli pochopit, proč že se na to ptám. „A měly by být?“ odpověděli otázkou.

Od vsi k nám doléhal jekot sekačky.

Epilog

„Technoparty u Meziříčka se obešla bez problémů. Policisté v průběhu celého víkendu monitorovali průběh víkendové technoparty, která se konala na soukromém pozemku v katastru obce Meziříčko na Třebíčsku. Akce, která byla řádně ohlášena cizím státním příslušníkem ? občanem Rakouska, se obešla bez narušení veřejného pořádku. Policisté kontrolovali zejména řidiče na příjezdových komunikacích a zvýšenou pozornost věnovali také parkování vozidel na okraji silnice tak, aby auta netvořila překážku silničního provozu. V místě akce parkovalo v sobotu zhruba 150 vozidel, převážná většina z nich s rakouskou registrační značkou. Akce se zúčastnilo zhruba 600 lidí.

V sobotu večer krátce po dvacáté hodině se na policisty obrátili představitelé Zemědělského družstva Krasonice a požádali policisty o spolupráci při vyklízení soukromého pozemku, na kterém parkovala auta. Jejich majitelé po výzvě policistů svá auta přeparkovali. V neděli se počet návštěvníků snížil a v místě parkovalo zhruba 70 vozidel,“ napsala do tiskové zprávy ze 25. července mjr. JUDr. Dana Čírtková, vedoucí - tisková mluvčí Preventivně informačního oddělení Krajského ředitelství policie kraje Vysočina.


Miroslav Skalický řečený Skalák

V roce 1976 komunistická policie zatkla členy skupiny Plastic People a postavila je před soud za „protistátní činnost“. Byli odsouzeni k odnětí svobody od 8 do 18 měsíců. Z protestů proti jejich uvěznění posléze vzešla iniciativa Charty 77.

Podnětem pro tuto policejní akci se stal Druhý festival druhé kultury v Bojanovicích, pořádaný jako opožděná oslava svatby Ivana Jirouse a Juliany Stritzkové. Zatýkání začalo 17. března: ve vazbě se ocitli všichni členové Plastic People, Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Jan Kindl, Otakar Michl, Zdeněk Fišer, Pavel Zeman, Karel Soukup, Jaroslav Kukal, Zdeněk Vokatý, Karel Havelka, Miroslav Skalický, František Stárek a další.

V červenci se v Plzni konal proces proti Havelkovi, Skalickému a Stárkovi: za pořádání vystoupení Ivana Jirouse, Karla Soukupa a Svatopluka Karáska v klubu SSM v Přešticích (13. prosince 1975) dostali vysoké tresty, které jim byly po odvolacím soudu 3. září 1976 sníženy na polovinu, tedy na patnáct, devět a čtyři měsíce.

Za pořádání koncertů „nepovolené“ hudby tedy Miroslav Skalický zaplatil devítiměsíčním kriminálem, vyhnáním z domova a nakonec v roce 1980 i z vlasti.

Nejvyšší soud všechny zmíněné rozsudky zrušil v roce 2003.

Autor: Ivo Nechvátal
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk