Třebíčské pivo pili vesele i na radnici konšelé

Vzpomínáte na doby, kdy dominantou města byly kromě historických věží kostelů, baziliky, mostu přes Libušino údolí, kapličky na Strážné hoře či Židů i pivovarské komíny? Připomeňte si s námi časy dávno minulé i nedávné a na následujících řádcích se s námi vydejte po stopách vaření zlatavého moku třebíčského.

V Třebíči tak jako v jiných městech se pivo vařilo od nepaměti. Mílové právo udělil v r. 1454 městu král Ladislav Pohrobek, čímž třebíčské měšťany ochránil do budoucnosti před nebezpečím soutěží a městu samotnému zajistil poplatky z várek a aktivní účast na várečném právu, což znamenalo pro město slušný příjem. Kdo byl v té době várečníkem není známo, protože v době vzniku města mohl pivo vařit každý, kdo bydlel uvnitř městských hradeb.

O 7 let později dostalo město Třebíč právo dovážet cizí piva a to listem krále Jiříka.

Když se majitelem panství stal Jan z Pernštejna, vydal městu řád, který nařizoval, aby měšťané várky činící jednali tak, aby piv byl dostatek, byla příhodná, při nichž by lidé slušně zůstati mohli. Současně povolil dovážet pouze piva svídnická a pražská. Když v r. 1552 se stal majitelem panství Vratislav, bylo to ve věcech várečných vrchnosti ku prospěchu. Sám Vratislav porušil mílové právo a na zámku zřídil panský pivovar. Stejně tak se zachoval i Burian Osovský, který postavil pivovar ve Vladislavi a připravoval stavbu pivovaru na Podklášteří, tedy uvnitř okruhu jedné míle, a na protesty měšťanů nedbal. 19. února 1559 se obec obrátila k moravskému zemskému hejtmanu Zdeňkovi z Waldsteina a spor vyhrála.

Spory a ostré lokty

Za to se Burian Osovský měšťanům mstil a vozil do vesnic náležejících do mílového práva pivo z Velkého Meziříčí a z Kamenice. Spor, který měl řešit zemský soud, se stále odkládal, město se obrátilo ke králi Ferdinandovi, který stvrdil platnost starých privilegií a současně vyhověl i druhé žádosti, která se týkala vaření a šenkování piva.

Po Burianu Osovském přechází panství na jeho manželku Elišku Bítovskou a spory pokračují.

18. září 1565 se zástupci města obrátili se stížností do Olomouce, jak spor dopadl není známo, nejsou o tom doklady.

Pivo dobře vařit

Nástupce Elišky, její syn Smil Osovský, zasáhl do várečného práva novým ustanovením, že každý várečník musí připravovat dobrý a vhodný slad a pivo dobře vařit. Městská rada poté stanovila, kolik se má dávat sladu na jednu várku a kolik sudů z jedné várky má být uvařeno. Špatný slad měl být levně prodán jinam, pivo z něj se nesmělo v Třebíči vařit.

Smil Osovský si také vynutil platby městské rady, a to 100 kop ročně, k půjčce 1000 kop a k platu 2 grošů ze sudu uvařeného piva po dobu 2 let, což bylo pro várečenstvo velmi tíživé.

V r. 1656 František Adam z Waldštejna povolil vaření piva těm, kteří si koupili domy na náměstí a hejtman Pecka zakázal vařit pivo v postranních uličkách a na předměstích. V důsledku tohoto nařízení se do města za účelem obdržení várečného práva přistěhovalo mnoho občanů a také zámecký purkrabí. V r. 1666 vydal Franitšek Augustin z Waldštejna nová nařízení a řády - ty se však netýkaly várečenstva.

Konkurenční boj

K jednání o trvalé úpravě várečných práv došlo v osmdesátých letech 17. stol., kdy várečníci nemínili dál trpět konkurenci vařičů piv, kteří bydleli v malých domech v postranních uličkách a na předměstí. V tomto sporu bylo rozhodnuto 15. července 1686 listem vydaným ve Vídni. List byl přečten obyvatelům bydlícím na předměstích a v postranních uličkách. V něm se píše, že ten, kdo se cítí poškozen, může se cestou práva domoci svých nároků a ti, kteří chtěli várečné právo užívat, museli toto doložit 3x opsanými doklady. Městská rada pak musela přezkoumat a opsat všechna privilegia, která se o várečném právu zmiňovala.

Tehdy bylo na náměstí 67 domů a vařilo se jen v 46 z nich. Mnozí várečníci pivo již nevařili ve svých domech, ale nechali jej vařit v dobře zařízených pivovarech Václava Kamenického, Kateřiny Dobřichovské, Hanse Frankensteina a Pavla Veselého. 16. srpna 1694 vydalo várečenstvo artikule o 21 hlavách a jejich prostřednictvím chtěli odstranit nepořádek, který se ve várečenstvu rozmohl tak, že nemohla obstát ani obec, ani várečenstvo.

Z pivovaru do pivovaru

Novým řádem byla v platnosti ponechána původní ustanovení, že nově přihlašující se zaplatí obci 50 zlatých a 4 libry vosku ve splátkách a ustanovení jaké má pivo být, za co se má prodávat, postavení sládka, zákaz lákaní várečníků k vaření v jiných pivovarech a byly stanoveny tresty i dozor nad várečným řádem. V r. 1755 bylo vydáno nařízení pronajmout všechny obecní příjmy veřejnou dražbou, která se konala 10. dubna téhož roku. Protestující měšťané nic nezmohli a jako náhradu za ušlý zisk při vaření dostávali ročně 25 zlatých a 12 krejcarů.

O 6 let později se vaření piva znovu ujímá měšťanstvo a to jako Várečenstvo města Třebíč, které v r. 1791 uvedlo do provozu svůj společný pivovar.

10. dubna 1810 povolil hrabě Josef Waldstein stavbu nového pivovaru v městském příkopu. Obec zapůjčila na stavbu 10 tisíc zlatých a po osmi letech byl pivovar slavnostně předán Várečenstvu města Třebíč, které mělo 79 členů. Tento počet nesměl být nikdy zvýšen. Při velkém požáru města v r. 1873 shořelo mnoho domů, mezi nimi i pivovar. Nejdříve začala obnova obytných domů a později se začalo se stavbou v pořadí již třetího pivovaru, který byl slavnostně uveden do provozu v r. 1882 pod názvem I. parní pivovar a sladovna registrované družstvo s ručením omezeným.

Nový komín

Svým dobrým pivem zásoboval pivovar celé okolí. 27. ledna 1895 byly dány do provozu po přestavbě ležácké sklepy a lednice, do kterých se dovážel led z rybníku Kuchyňka. Dva roky po přestavbě žádalo várečenstvo o povolení stavby nového zděného komína, neboť plechový dosloužil. Další akcí byla v roce 1899 výstavba vlastního vodovodu. A protože komín byl nízký, provedlo se v r. 1903 jeho zvýšení (a současně bylo nainstalováno zařízení pro ulehčení manipulace se sudy).

Ve stejném roce byla provedena výstavba nových humen firmou Josefa Kosíka z Telče a o 9 let později, když se zjistila nedostatečná kapacita kotle, objednal pivovar u Královopolské továrny na stroje kotel systému Loriwall. Montáž provedla firma Heinke z Vídně, stavební práce místní stavitel Herzán. Po uvedení kotle do provozu se vystavilo 15 000?hl piva ročně.

Mezi válkami

Následky 1. svět. války se projevily i v pivovaru, který byl dočasně uzavřen. V letech 1920-21 se uvařilo jen 6 200 hl. Ředitelem byl v té době F. J. Kubeš. V období let 1923-25 se provedla rekonstrukce vodovodu. Výkon starého byl již nedostatečný. Pivovar v té době zaměstnával 20 dělníků, platil daně a zadával práce místním živnostníkům. K vaření kupoval nejlepší moravský ječmen, ze kterého vyráběl vlastní slad. Chmel nakupoval v Žatci.

Pivo se těšilo všeobecné oblibě i přes ostrou soutěž jiných pivovarů. V r. 1931 řídil pivovat 10ti členný výbor, v jehož čele stál Ignác Jurenka, jeho zástupcem byl Cyril Halámek. V tomto roce se vystavilo 80 000 hl piva a bylo vyrobeno 12 vagonů sladu. Pivovar měl: parní stroj o výkonu 20 HP, 4 elektromotory po 27 HP, 6 řádných dělníků, 9 pomocných dělníků, 2 šoféry a jednoho kočího.

Pracovní doba byla 48 hod. týdně, kvalifikovaný dělník měl plat 155?Kč a pomocný dělník 126?Kč.

Cesta ke konci

Za okupace odváděl pivovar dávky německé správě a po osvobození jej opět převzalo Várečenstvo města Třebíč. Po znárodnění v r. 1948 byl pivovar začleněn do Horáckých pivovarů, n. p., se sídlem v Jihlavě a vařil 7, 10ti a 12ti stupňová piva, která se stáčela do sudů i láhví.

1. ledna 1961 byl pivovar v rámci změny krajů začleněn do nového podniku Jihomoravské pivovary, n. p., se sídlem v Brně jako jeho závod číslo 10. Pod třebíčský pivovar nově spadal i provoz Dalešice. V důsledku minimální údržby a žádných investic byl v r. 1967 závod v Třebíči zrušen a pivovar se stal provozem závodu číslo 05 Jihlava. Pivovar Dalešice byl nově ustanoven provozem pivovaru Znojmo. Vařilo se pouze 7 a 10ti stupňové pivo a současně se do Třebíče dovážela piva z pivovarů Jihlava, Znojmo, Brno, Třeboň a Plzeň.

26. září 1972 byla uvařena poslední várka a po ní část objektu převzalo jako sklad spotřební družstvo Jednota Moravské Budějovice. Prostor bývalé lahvovny využíval pivovar Starobrno.

Koncem r. 1973 bylo vyvoláno jednání za účasti zástupce města, KNV Brno a oborového ředitelství pivovarů a sladoven, kde bylo dohodnuto, že v Třebíči se postaví nový pivovar, který by svou kapacitu odpovídal pivovaru Radegast v Nošovicích.

K výstavbě nového pivovaru nakonec bohužel nedošlo a v r. 1977 začala asanace s tím, že na místě pivovaru bude stát obchodní centrum. A to se také uskutečnilo.

Dalšího pivovaru se Třebíč dočká až přístí rok.