Třebíčsko rodí držitele prestižních diváckých cen TýTý

< < < < < <

Jaroměřice nad Rokytnou - Čerstvá držitelka titulu Objev roku TýTý Daniela Písařovicová není typickou televizní hvězdou. Znají ji hlavně diváci ČT24. Téměř každý den nám sděluje příjemné či nepříjemné zprávy. Chtělo by se říci nuda, přesto v hlasování diváků smetla rychlokvašné hvězdičky komerčních televizí. Po Miroslavu Donutilovi je tak druhou držitelkou ceny TýTý z našeho okresu.

Jak to s vámi vlastně je? Některé materiály uvádějí, že jste narodila ve Znojmě a pak žila v Jaroměřicích nad Rokytnou, jiné prozrazují, že jste jaroměřickou rodačkou.

Narodila jsem se ve Znojmě. Moje máma pochází z Prokopova a táta z Boskovštejna. Tehdy žili v Prokopově a pak jsme se přestěhovali do Jaroměřic. To mi byl asi rok.

Takže Znojmo si moc nepamatujete?

Já jsem se tam oklikou vrátila. Studovala jsem na německém gymnáziu.

Dostali jsme se na střední školu. Tehdy jste měla docela slušně rozběhnutou kariéru modelky. Vyhrála jste v roce 1997 Miss Vysočiny, byla jste v semifinále Miss ČR.

Je pravda, že určité dílčí úspěchy jsem měla, ale na druhou stranu jsem nikdy necítila, že jsem byla nějak žádanou modelkou. A pak jsem také hrozně ztloustla a už se to dělat nedalo. Takže tam byla objektivní příčina proč to dál nedělat. Většinou to bývá tak, že zkrachovalé modelky začnou dělat hostesky, tak tomu jsem také chvíli věnovala.

Takže ani ambice stát se modelkou u vás nebyly?

Ambice by byly, kdyby byly dispozice. Když jsem přibrala, tak ještě půl roku jsem se snažila zhubnout a doufala, že se mi kariéra znovu rozběhne, ale potom už jsem viděla, že mi tělo nepřeje, tak jsem se tomu přestala věnovat.

Tomu se teď ale nechce věřit.

To je právě paradox. Já si myslím, že pokud není člověk k tloušťce předurčen geny, tak je to v hlavě. Já se snažila pořád zhubnout a pořád jsem na to myslela. Cvičila jsem a stále si hlídala, kdy a co jím. V momentě, kdy jsem si začala říkat, že prostě budu mít pár kilo navíc a smířila jsem se s tím, tak ta kila šla hrozně rychle dolů.

Dráhu modelky jste tedy z objektivních příčin opustila a šla studovat vysokou školu ekonomickou.

To bylo paralelně. Když jsem předváděla, tak už jsem byla v Praze.

Proč jste si vybrala právě ekonomii, vždyť je to taková nudná věda?

To není. Vzhledem k tomu, že jsem na gymnáziu měla dva jazyky, tak se právě ekonomie nabízela, protože tam se jazyky studují a navíc jsem nechtěla studovat jeden specifický obor, jako třeba překladatelství ? tlumočnictví. Jazyky mě bavily a také jsem si myslela, že až dokončím školu, tak budu pracovat v nějaké mezinárodní společnosti.

A proč nejste na lukrativním místě v mezinárodní společnosti, ale v České televizi?

Nevím. To přišlo tak náhodou. Už na vysoké jsem dělala konkurz na moderátorku na televizi Prima. To mi tenkrát nevyšlo, ale poznala jsem lidi, přes které jsem se dostala k moderování zpráv v rádiu. Pak jsem dostudovala a přemýšlela co dál. Začala jsem obcházet různé firmy. Chyběla mi ale praxe. Pak jsem takhle jednou seděla s kamarádkou v kavárně a ona mi říká, že bych se hodila do zpravodajství do České televize. Nevěřila jsem, že by Česká televize fungovala tak, že by tam člověk přišel, zaklepal na dveře a oni řeknou, to je super, že jste tady, a hned vás posadí před kameru.

A funguje to tak?

Nefunguje. Měla jsem drzost. Poslala jsem životopis a tehdejší šéf zpravodajství si mě pozval na pohovor a pak mě přijal. Začínala jsem, ale od nuly. Nosila jsem kazety, podávala tužky, byla jsem k ruce služebně starším. Takto jsem fungovala osm měsíců.

Co vás vlastně láká na novinařině?

Asi exhibicionismus, co má v sobě. Na základce i na střední škole jsem hrála divadlo, pak jsem dělala modeling, pak jsem tíhla ke zpívání. Pořád jsem měla potřebu se předvádět.

Chtěla jste být prostě pořád na očích.

To zní trochu samožersky, ale asi to tak je. Je na čase si to přiznat.

Jak vypadá klasický den moderátorky ekonomického zpravodajství?

Já žádný klasický den nemám. Každý je jiný. Záleží na tom, kdy musím být v práci. Když ráno vysílám Studio 6, tak vstávám ve čtyři hodiny a od toho se odvíjí moje další denní působení. Já mám nepravidelný režim. Dělám ještě dva pořady, takže se musím v práci soustředit pokaždé v jinou hodinu.

Vy jste ale začínala v terénu?

Ano a není to tak dlouho, co jsem přestala točit reportáže.

Zmínila jste, že děláte ještě další dva pořady. Jaké?

Další pořad je Highlight, ten se vysílá ve všední den mezi půl dvanáctou a dvanáctou dopoledne a je to pořad o tom, jak funguje zákulisí České televize, a o tom, jak obecně fungují média. No a pak jsem ještě od 1. ledna naskočila do odpoledního pořadu Studio ČT24. To jsou dvouapůlhodinové debatní bloky.

Takže jste často v práci od rána do večera?

Poměrně často. Když jsem vyhrála TýTý, tak jsem poděkovala České televizi za to, že se můžu na obrazovce objevovat od šesti ráno do deseti do večera.

Neberte to ve zlém, ale jste prakticky neznámá tvář a najednou jste se stala objevem roku TýTý.

Je to zvláštní a naprosto nečekané.

Že by se změnil vkus českého diváka?

Já si to vysvětluji tak, že zpravodajská ČT24 má právě docela slušnou sledovanost, lidi to evidentně baví. Najednou se lidé přiklánějí k jinému médiu. Ale i tak to pořád nedokáži pochopit. V té konkurenci, jaká byla, je to pro mě opravdu nepochopitelné.

Od vysoké školy žijete v Praze. Nemáte touhu vrátit se zpátky do Jaroměřic?

Já do Jaroměřic hrozně ráda jezdím na víkendy, ale nedokáži si představit, že bych pracovala jinde než v Praze. Asi je to tím, že mě moje práce moc baví a že takové možnosti, jaké mi teď dává ČT24, bych asi jinde neměla. Druhá věc je ta, že ve velkém městě mám všechno na dosah ruky. Ale strašně ráda na víkend odjedu k rodičům vyčistit si hlavu.

To, co teď děláte, dá se to vůbec nazvat novinařinou?

Určitě. Funguje to na tom principu, že já dostanu seznam témat a hostů, kteří do vysílání přijdou, ale už je na mě, abych se na ně připravila. Myslím si, že svým způsobem novinařinu dělám, ale není to ta ryzí novinařina, kdy člověk vyráží do terénu.

Nemáte někdy nutkání od novinařiny utéct zpátky k čisté ekonomii?

Zatím ne. Já jsem měla štěstí v tom, že jsem šla krůček po krůčku, a já si myslím, že se mám ještě co učit.

Někde jste řekla, že byste v budoucnu ráda do politiky

To bylo špatně přetransformováno. Jednou jsme se o tom s kolegou bavili, ale to bylo spíš v žertu. Myslím si, že nemám na politiku povahu. Kdybych si zcela hypoteticky vybrala politickou dráhu, tak už není cesty zpátky. Tahle práce mě baví a naplňuje.

A rodinu neplánujete?

To určitě, to bych byla ráda, kdyby byla rodina. Kariéra není to jediné.

Takže nejste typická kariéristka?

Kariéristka samozřejmě jsem, jinak bych už měla rodinu dávno. Ale myslím si, že vím, že to není jenom o práci. Když vidím kamarádky, že už děti mají a jak je to moc pěkné, tak si uvědomuji, že bych nebyla spokojena, kdyby kolem mě děti neběhaly. Televize je dobrá v tom, že docela brzy můžete nastoupit zpátky.