V životě jsem měl štěstí, říká primář Nováček

Třebíč - Když se Josef Nováček vydal před třemi týdny do Prahy, nebyla to obvyklá cesta, jakých za svůj život absolvoval již stovky a možná tisíce. Na Nové scéně Národního divadla se vyhlašovaly výsledky ankety Lékař roku 2009 a třebíčský pediatr měl tentokrát stanout mezi hlavními aktéry a odnést si ocenění za celoživotní přínos v medicíně. "Na ceremonie si moc nepotrpím, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě ocenění nepotěšilo. Pro mě to byla pocta. To, že si lidé vzpomněli na doktora kdesi v Třebíči, mě překvapilo a velice si toho vážím," říká emeritní primář dětského oddělení třebíčské nemocnice.

Bylo to příjemné. Nebyl jsem tam ale sám, vedle mě stál například i profesor Jan Pirk. Poprvé jsem nebyl ani na jevišti. Už jako student jsem byl asi sedm let stálým statistou brněnské opery a do Brna jsem dojížděl i když už jsem byl lékařem v Třebíči.

Co rozhodlo o tom, že jste se dal na medicínu?

Strýc byl sedlákem v Kamenné u Budišova. Tam jsem od mládí jezdil a chtěl jsem studovat zemědělskou školu. Maturoval jsem ale v osmačtyřicátém roce, a tak bylo všechno jinak. Otec byl vysloužilý legionář a řekl: „Žádná zemědělská nebude! V Rusku jsem byl půl druhého roku jako zajatec v kolchozu a ti lidi jedli jen brambory a místo bot nosili pytle. Pamatuj si, že tady budou kolchozy za dva roky.“ Začal jsem tedy rozmýšlet a rozhodl jsem se pro medicínu. O mém dalším osudu tak v podstatě rozhodla politika a otcova prozíravost, určitě to ale bylo štěstí.

Nebyly po válce lákavější obory než pediatrie?

Medicína mě bavila a dalším štěstím bylo, že jsem si po škole vybral dětské lékařství. V padesátých letech začal v Československu velký rozkvět pediatrie. Začaly vznikat odborné ordinace, které byly v té době jen na klinikách. Já jsem už měl nějaké zkušenosti a tak jsem v podstatě tyto poradny zakládal a poté postupně předával lékařkám. Dělali jsme například nefrologickou či alergologickou ordinaci. Mohl jsem si tak projít všechny tyto obory a i to pro mě bylo určitě štěstí. Štěstí bylo i to, že tu byla řada dobrých lékařek, které jsou dodneška v celém okrese. Československo bylo tehdy v absolutní světové špičce co do úmrtnosti kojenců, první na světě jsme očkováním vymýtili dětskou obrnu.

Jako dětský lékař jste byl i v zahraničí?

V šedesátých letech jsem se dostal na dva roky do Tunisu. Tam jsem sice poznal bídu, ale byla to určitě cenná zkušenost. V té době jsme tam třeba zaváděli očkování proti tyfu, tetanu a černému kašli, které bylo u nás už běžné.

O očkování se dnes mluví často jako o zbytečnosti?

Očkování dětí je určitě vždycky prospěšné. Svého času jsme bývali velmoc. Jako první na světě jsme vymýtili dětskou obrnu. Mezitím nás předběhla spousta zemí. Je pravda, že je dnes z očkování velký byznys a často je kolem něj zbytečný humbuk. Vakcíny by neměly rodiče stát tisíce.

Co se za těch bezmála šest desítek let v oboru změnilo?

Změnilo se téměř všechno. Nám ještě umíraly děti na spalničky, dávivý kašel. Bylo tu specializované pracoviště na dětskou obrnu. Dříve jsme byli dobří na očkování, ale měli jsme omezené možnosti v záchraně nezralých novorozenců. V posledních dvaceti letechse nám dostalo přístrojového vybavení, které jsme dříve neměli. Medicína zaznamenala velký pokrok. Stále je ale co dohánět a pořád je třeba studovat literaturu.

Jakou povahu musí mít dětský lékař?

Záleží samozřejmě na charakteru člověka, ale obor si vás hodně přizpůsobí. Děti vám řeknou, jak s nimi máte zacházet, a zůstávají jen lidé, kteří k nim mají vztah. Hodně vidět je to u sester, těm v žertu často říkám, že by ty děti snad chtěly i kojit. Děti nejsou vděčné tak, že by vám nějak děkovaly. Malé děti ale nesimulují a když se vám podařístanovit diagnózu, tak obvykle víte, na čem jste.

Jak se lékař vyrovnává s tím, že v podstatě nesmí udělat chybu?

Otrlý určitě nejsem. Mám strach třeba vždycky, když dostanu novorozence ve špatném stavu. Bojím se, aby se nám podařilo dát je do pořádku a všechno dobře dopadlo. Když dostanete do rukou dítě, které má kilo čtyřicet, tak to není žádná legrace.

Jak jsou na tom dnešní děti zdravotně?

Malé děti jsou stejné a čím jsou starší, tím víc přebírají zvyklosti dospělých. U starších dětí se ve větší míře objevují i psychosomatické potíže. Na děti je vyvíjen větší tlak a nároky jsou vyšší. Mnohem častěji se třeba setkáváme s opilými dětmi. Často hrozí i civilizační choroby. Když je málo pohybu, špatné složení stravy a přidají se dědičné vlivy, pak je to vždy špatné. Televize a počítače jsou mor.

Jak jste se dostal k práci pro dětský fond OSN?

V osmašedesátém roce vznikl Československý svaz lékařů. To byla profesní odborová organizace a já jsem bylo zvolen do jejího čela. Po roce nás sice zrušili,ale po devadesátém roce byla činnost obnovena a opět jsem byl zvolen předsedou. Ve stejné době vznikal Československý výbor pro UNICEF a já jsem se stal jeho prezidentem. Už z Tunisu jsem věděl, že je to důležitá práce, tato organizace pro mě byla určitým vzorem a navíc mě to opravdu bavilo.

V barvách UNICEF jste se vydal i do válečné vřavy v Bosně?

Byli jsme osloveni anglickým výborem, zda bychom nechtěli poslat nějakého lékaře do Bosny. Jel jsem tedy já a jedna lékařka a pracovali jsme s anglickým týmem v Mostaru a v okolí. Tam nebyl kámen na kameni, lidé žili ve sklepích. Kromě obvyklých dětských nemocí jsme museli řešit válečná zranění. Ošetřovat děti poraněné nášlapnou minou není nic příjemného. Málo se ví, že ve válečných konfliktech jsou děti vůbec nejpostiženější. Přicházejí o rodiče, o zdraví a z dětí se navíc často stávají vojáci.

Máte nějaké profesní cíle?

Žádné zvláštní plány nemám. Nevím, jak dlouho budu ještě pracovat, ale rád bych ještě částečně zůstal v nemocnici. Zatím se cítím dobře a jsem rád, že jsem v kontaktu s medicínou.

Kdybyste maturoval dnes. Dal byste se na medicínu znovu?

Určitě. I když dnes lékaři pracují pod mnohem větším tlakem. Když křísíme novorozence, tak člověku běhá při oživování hlavou i to, že musí dítě vyfotografovat, aby nebylo možné je zaměnit. V podvědomí musí mít člověk i to, že když to dítě nedejbože zemře, tak může být zítra v novinách. Asi bych zůstal i u pediatrie. Zajímám se i o kardiochirurgii, ale pediatrie bylo mé velké štěstí.

Vaše jméno je spojeno i s dostavbou třebíčského divadla. Jak k tomu došlo?

V Třebíči jsem už po příchodu z Brna sice divadlo nehrál, ale samozřejmě jsem se o divadlo zajímal. Divadelnická tradice je ve městě silná, Třebíč je třeba kolébkou Horáckého divadla a určitě si zasloužila mít důstojnou scénu.

V devadesátých letech tu stálo v podstatě jen rozestavěné torzo divadla a uvažovalo se dokonce i o tom, že by zde mohla být třeba tržnice, či že se budova prodá. Proto vznikl Spolek pro dostavbu a zprovoznění třebíčského divadla a já jsem se tehdy ocitnul v čele. Na radnici ale tehdy nebyla příliš vůle, náklady na dostavění byly vyčísleny na nějakých sedmdesát až devadesát milionů a to se zdálo v době Klausových balíčků skoro nemožné. Fakt ale je, že se za pár let divadlo otevřelo.

Peníze se nakonec podařilo sehnat, ale zase byly tahanice o název?

Původně jsme si mysleli, že by mohlo divadlo nést jméno některého z velkých herců, ale to nakonec padlo i přes to, že tu hrával třeba Karel Höger, nebo Vladimír Ráž. Pak jsme se ale přiklonili k názvu typu Třebíčské divadlo nebo Městské divadlo v Třebíči. Nemohli jsme použít historický název Horácké divadlo, ale chtěli jsme, aby bylo jasné, že je to divadlo a že je naše. Název Pasáž připadal většině našich členů nedůstojný.

Kvůli názvu divadla jste ale před pěti lety asi přišel o čestné občanství. Nemrzí vás to?

Pak už byl všechno hotovo a jednalo se o názvu. Tehdy jsem řekl, že název Pasáž je stupidní. K Pasáži se ale přihlásil tehdejší starosta a do jisté míry jsem upadl v nemilost. Za svým názorem si ale stále stojím a určitě mě to nijak nermoutí.

Josef Nováček

Uznávaný český pediatr oslavil v loňském roce osmdesátiny. Pochází z Brna, ale velkou část dětství a dospívání strávil na farmě strýce v Kamenné nedaleko Budišova. Už 57 let žije a pracuje v Třebíči. Stál u vzniku řady odborných dětských poraden a pracovišť na Třebíčsku a čtvrt století byl v čele dětského a novorozeneckého oddělení v třebíčské nemocnici. Stál i za vznikem současného Denního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené děti v Třebíči.

Za celoživotní práci získal nedávno prestižní ocenění Lékař roku 2009. Nováček stál několik let v čele českého výboru dětského fondu OSN UNICEF. V šedesátých letech léčil děti v Tunisku a v devadesátých letech pomáhal mírnit následky války v Bosně. Významně se zasazoval například o odstranění nedostatku jódu ve stravě, podporoval prosazování dětských práv, či programy zaměřené na výživu dětí.

Je velkým milovníkem opery. Na konci devadesátých let stanul v čele Spolku pro dostavbu a zprovoznění třebíčského divadla, který se významně zasadil o vznik moderního divadelního sálu v Třebíči. Před pěti léty byl Josef Nováček navržen na udělení čestného občanství Třebíče. Poté, co kritizoval tehdejším vedením města prosazený název Pasáž, mu však zastupitelé tuto poctu po nedůstojných tahanicích neudělili.

V současné době je Josef Nováček stále dobrovolným spolupracovníkem UNICEF, na částečný úvazek pracuje na dětském oddělení v třebíčské nemocnici a občas je k zastižení i v dětské ordinaci své manželky