Vyléčit někdy, ulevit často, potěšit vždycky

Třebíč - V minulém čísle Horáckých novin jsme představili tři zařízení Oblastní charity Třebíč, která najdete uprostřed řadovek a zahrad na ulici Generála Sochora. Stacionář Úsměv pečuje o lidi s mentálním a kombinovaným postižením, stacionář Domovinka o seniory a zdravotně postižené.

Sem napište úvodní odstavec zprávy

Třetí zařízení se jmenuje Středisko rané péče Třebíč a jeho posláním je poskytovat komplex služeb a programů ohroženým dětem, dětem se zdravotním postižením a jejich rodinám. Tak to stojí na propagačním letáčku. Co si však pod tím máme představit konkrétněji? Kolika dětí, potažmo rodin se to týká? Jak velkou oblast třebíčské středisko zvládne? Na to jsme se zajeli zeptat přímo tam. Ujaly se nás vedoucí střediska Pavlína Kovářová a její kolegyně Jana Mušková. Třetí členkou týmu, který celé středisko tvoří, je Jitka Kubíčková.

Nic podobného široko daleko

Středisko vzniklo v roce 2005. Nápad vznikl při práci s dospělými lidmi s mentálním postižením a jejich rodinami. „Uvědomili jsme si, že když byly tyto dospělé děti skutečnými dětmi ? novorozenci, chyběly jejich rodičům základní informace, jak s nimi pracovat. Protože ten stav neinformovanosti stále trval, rozhodli jsme se to změnit a založili středisko,“ vzpomíná Pavlína Kovářová. „Abych byla přesnější, v té době existovala střediska rané péče pouze pro děti se zrakovým postižením. Od nich jsme také získávaly první praktické zkušenosti práce s rodinami,“ doplňuje svá slova paní vedoucí.

Důležitá změna v zákoně

Důležitým mezníkem byl rok 2006, kdy se podařilo do zákona o sociálních službách prosadit ranou péči jako sociální službu. Ta je nabízena rodinám s dětmi se zdravotním postižením od narození do sedmi let. V sedmi letech se děti začínají vzdělávat a práce s nimi je zase trochu jiná.

„Středisko jsme zřídili v souvislosti s našimi zkušenostmi a vzděláním. Je určeno pro děti s mentálním postižením, kombinovaným postižením tělesným a pro děti ohrožené ve vývoji. To znamená pro ty, které měly těžký porod nebo byly při porodu přidušené, nedonošené a podobně. Takové děti to mohou při správné a včasné péči dohnat. Minulý rok jsme péči rozšířili o skupinu s poruchami autistického spektra. Dětí s tímto problémem přibývá,“ popisuje vznik centra vedoucí Kovářová.

Doplnění k lékařské péči

Mohlo by se zdát, že středisko supluje péči, kterou poskytuje příslušný pediatr. Vždyť on děťátko zná od narození, perfektně zná jeho stav a dovede tudíž nejlépe poradit, co s takovým děťátkem dělat. „Samozřejmě,“ vkládá se do hovoru Jana Mušková, „to je pravda, ale lékař musí obsáhnout spoustu dětí od zdravých po postižené. A právě ty postižené potřebují daleko více času. Těžko se může jednomu dítěti a jeho mamince věnovat tři hodiny, když má plnou čekárnu. My jsme specialisté jenom na ty postižené a sbíráme zkušenosti. Nejen my tři, ale vyměňujeme si je na celostátních seminářích.“ Jana Mušková má s postiženým dítětem osobní zkušenost. Ví, jaké to bylo, když k ní přijel poradce rané péče. Byl laskavý, chápavý, miminko pochválil, zahrnul ji informacemi, jak je rozvíjet, jaké kompenzační pomůcky použít?

Práce střediska totiž není jen práce s dítětem, ale především s maminkou a celou rodinou. Ti všichni musí dohromady vytvořit jeden tým, který si stanoví cíle a společně se jich snaží dosáhnout.

Poradci pracují v rodinách

Obrovskou výhodou práce poradců střediska je to, že pracují v rodinách. Za svými malými klienty vyjíždějí až 70 kilometrů. Do míst jejich působnosti nepatří jen Třebíčsko, ale také Jihlavsko a Znojemsko. Další nejbližší střediska rané péče jsou totiž až v Brně, Havlíčkově Brodě a Novém Městě na Moravě.

U svých klientů bývají i tři hodiny a nepřivážejí jen rady, pochopení a útěchu, ale také nejrůznější hračky, pomůcky a prostředky k rozvíjení schopností a dovedností. Často nejsou levné a mnohdy se musí hledat, než dítě zareaguje . „Zkušenost někdy nestačí,“ říká Jana, „a někdy zabere pomůcka, kterou bereme jen na doplnění. Rodiny si ji mohou půjčit, vyzkoušet a teprve, když rodina cítí, že je to přínosem, svému děťátku ji zakoupí.“

Kdo poradí?

Rodina, kde se narodilo dítě s jakýmkoli postižením, prožívá těžké chvíle. Potřebuje nejen čas, aby se se situací vyrovnala, ale snad ještě více dobrou radu, účast a pocit, že na problém není sama. A hlavně, že s podobným problémem bojují i jiní a někdy třeba velmi úspěšně. A děťátko? To zase potřebuje odbornou péči co nejrychleji.

„Bylo by ideální, kdyby o existenci střediska rané péče informovali rodičky přímo lékaři nebo sestry v porodnicích. V některých městech to funguje dokonale, my máme ještě rezervy,“ přiznávají všechny tři. „Jednou do roka navštěvujeme odborné lékaře a domlouváme se na spolupráci.“

Mírné rezervy máme

Tři odborné poradkyně jsou schopné zajistit potřebnou péči čtyřiceti rodinám. Nyní mají na starosti 36 rodin, takže je zde mírná rezerva. Jak ale samy upozorňují, dvě místa si nechávají pro akutní případy, které se čas od času objeví a kdy nelze nic odkládat.

Vyléčit někdy, ulevit často, potěšit vždycky

To je heslo či spíše moudrost, se kterou den co den vyjíždějí do terénu. Necítí se jako konkurence lékařů a nemají ambice léčit. Jejich cílem je naučit rodiny s nečekaným problémem žít. Naučit je udělat pro malého bezbranného tvorečka maximum a třeba dojít k poznání, že obohacením života celé rodiny může být paradoxně právě problém jejich potomka. Podaří-li se dítě vyléčit a vrátit do normálního života, je to zázrak. Podobný, jako je zrození každého dítěte.